Neon

Přes skleněný oko výlohy
vidím
jak ruku v ruce
procházím se s hraběnkou letargie
po semiši ksichtů
a každý krok je zpěv
tenor nárazu podpatku jejich kočičích bot z kůže
jenž táhnou se celou délkou schodů jícnu
do žaludku činžovního domu
kde neon art podtrhuje slogan mého srdečního povstalectví
a bez příčiny
zarytě v kachličkách stanice Vltavské
tónu komorního C
operní pěvkyně se zalitými tvářemi
šeptá o spáse letců stratosféry
jež se pro pocit nesvázanosti
stali kanibaly
aby mohli vstoupit do cizího těla
a vykousnout muletu srdce
co dráždí býka svědomí
k útoku
na poslední tvrz
Pražského povstání.