Postižené děti

Sedím u zaplí televize, 

přede mnou počítat 

a snažím se napsat velkolepou báseň, 

která přežije můj dech, 

a moc mi to nejde. 

Bojím se, 

že ztrácím talent, 

i když pro to neexistuje racionální důvod, 

ale já nikdy nevěřil v racionalitu. 

Je těžší přestat přemýšlet, 

když musíš zůstat střízlivý, 

a ještě těžší je za střízliva psát, 

když měsíc pluje po obloze 

a přemýšlí kam jsem zmizel. 

Celou noc jsem nespal 

a z toho všeho za něco stojí jediná báseň, 

a já nemám to srdce zbytek smazat, 

protože není jejích vina, 

že stojí za hovno. 

Ne, 

není to jejich vina 

a povraždit vlastní děti 

je tak kurevsky těžký, 

i přesto že, to jsou nemocní bastardi, 

kteří nemají ani funkční nohy. 

Jsem smutný a myslím, 

že v tom je mé pravé já, 

schované pod nánosem vtipů a lásky. 

Možná je tahle báseň mé vrcholné dílo, 

ale upřímně si to nemyslím.