alea iacta est

 

jedna noc, to jej nikdy nebralo

leda by jí bylo

deset let a třicet kilo

se stužkou na krku uvázanou do mašle

a zasmušilým pohle-

dem, se kterým se ohled

na druhé bytosti nemaže

jen v obranném gestu dobrovolně skýtaj své vlastní přiškrcené paže

myslel, že postačí většinu svého života naložit ve slaném nálevu do spíže

a jako se lidé nepoznávaj v zrcadle po policejní razii

při neutuchající existenční vzpouře

pokoušel se vidět celý svět skrze škvíru v žaluzii

a doufal, že své neskonalé odhodlání navěky vyztuží

aspoň stejně tak dobře

jakmile odváděl přes rozedranou kůži

genetické ruiny drénem

a rány tryskaly polystyrénem

tak nedostačujícně a slabě

ve vší té mdlobě

a navíc falešně pod jeho rukama v suché kaluži

pod novým jménem

uviděl stát sám sebe v dešti pod potrhaným šlemem

tam, kde vůle není zdaleka tak silná jako tělo

a touha po jednoduchosti se mocně prohání jeho systémem

s přecitlivělým vjemem

kde nemůže zabít své monolitické odhodlání

ale nemůže se tomu vydat – jinak by z něj nic nezbylo

a dokud z něj zbývá ještě něco víc, než rozedraná kůže a rozvrzané kosti

říká – zase zpět ke starýmu potrhanýmu triku

nasáklýmu potem bezednýho svědomí

jediné, ve kterém se cítí

a kolena se mu podlomí

jakmile se otočí zpět k nehty rozdrásané stěně

která odděluje dva lidi v jednom těle

není to škoda, zpívat Fats Domina vesele?

uprostřed davu v cele z lidských hlav a jejich maskovacích vlasů

individualitu tlumících hlasů

a že tolik mdlé krásy na té špíně

co by vyplnila neskonale bezednou kasu

v pozemském klíně

nemůže ji setřít bříšky prstů

nemůže odplouti

z divokých vod, které se každé ráno rozprsknou ve slunečním svitu

a žití nemá vzápětí daleko k chuti roztavené rtuti

když by možná občas jednodušší bylo

vběhnout do davu lidí s dynamitem na hrudi

než dokončit své životní dílo

a vyjít ven bez úspěšného vyjmutí škraloupu z tekuté řady

s vysátím odchylek tím ucpaným drénem naposledy

co vezme všechny ty potlačované živočišné pudy

pryč

chce potopit a odplout někam pryč

celé kýble kvalitních substancí endokrinní provenience

které sviští krevním řečištěm a nekontrolovatelně roztřásají ruce

nechat odplout na ten nejvzdálenější bod

cizí

přičemž na svém vlastním nejvyšším bodě má plešku

co se leskne víc než naleštěná kapota pod palbou slunečních paprsků

co křičí – stejně jsme pod těmi potrhanými triky nazí

zato ona má na svém odporně růžovém svršku

vykydnutou křiklavě modrou zmrzlinu

a je až skoro nemožný šlápnout na brzdu a udržet trvale nehybnou omrzlinu

v parné léto na místě činu

tam někde pod střechou budov, které se rozpadaj v dotecích nekompatibilní souhry

kde schovaný ve stínu

by si moh zahrát na jejího komiksového hrdinu

má totiž děsnou potřebu vypustit ty touhy

které v něm všechny ty roky spaly

ty roky, kdy si moc přál šetřít je všechny z povrchu

hadrem z potrhaného trika jednoduše jako okenní šmouhy

při uvolnění slastného vzdechu

právě v ty chvíle, kdy se do něj zabodávaly

jako rampouchy

a hýbaly se svaly

chycenými na háčky od prutů

jako by snad byl nějaká podělaná panenka voodoo

co aspoň jeho prozatimní chladou hlavu

mohly vynechat

a moh by tak ještě naivně věřit svým rozmrz(e)lým úsudkům

jelikož odmítá věřit střípkům svých zdrženlivých kroků

když jim stačí jeden předem nepromyšlený chvat

a přes celý povrch polokoule popadne jej závrať

nevídaně silných otřesů samotných základů

těch zamčených vrat

jako v nějaké povrchní pohádce přesně na deset západů

v poztrácené skládance

protože dostat se přes ně nikdy nemělo být načase

kazíš zábavu!

naříká naproti němu to culíkaté stvoření

a podává mu kostky do dlaní

teď to hází za hlavu, nejspíše je na tahu

a dala by vám za pravdu, že už táhl ze strachu

a skácel by se na podlahu

pokud by jen zarytě sledovala, jak si nestřežené okamžiky berou svoje

ve všem, co jej přitahuje na ten nebezpečně tenký led

a zamračí se, když jej

z něj vytrhne pohled

na to, jak si ruce naproti schovávají vyloučenou kostku

pod stůl na okraj nátělníku

přehlíživost mladického věku

říká – ve hrách se nepodvádí

život, to už je něco jinýho

ten má svý mechanismy, který tě k tomu svádí

je to jako hledět v muzeu do archivního skleněnýho

džbánu, zatímco ty se tříštíš na jednotlivý střepy

sahaj na spouště a padaj střelby

který ti probodávaj tepny v dekádových letech

a není možný je v hostiteli

za jejich působení slepit a ve chvíli

kdy se mu odhalila na protější straně stolu škvíra ve rtech

z klidového režimu – ptá se druhý okraj niti

a tříštíš se i ty?

když pohlédl do očí zalitých noční alejí

bez jediné blikající lampy pochybnosti

odpověz jí

křičí na něj podvědomí

nějaká poslední slova?

možná ta, která je všechny zlomí

společně s jejich nicotnými významy

a jako hřebíky ubije jejich ostatky do promoklého dřeva

schovej se, schovej ten tah

do záclony

dialogy jsou síta

a potřeby jimi protékaj pomaleji, než přes otevřená vrata

přesto stále mě jich dusí galony

tak utop mě v tý slze, co ti teče po skráni

myslím, že dnešní noc je vhodná k umírání

potop mě a utop se ty ve mně

ale místo toho držíš mě, přestože

mě změnit nemůže

ani kdybych překročil všechny pošetilý lidský mezníky

jakmile chytáš mě za paži a pokoušíš se

vytáhnout ji z z tý divoký řeky

která se poddává svý trase

bez lokální anestezie v mým zchátralým stařeckým pase

a stále utápí mě hluboko

tak už mě, kurva, pusť a nech odplavat někam hodně daleko

na pár minut blaženýho naplnění

a tvýho vyplnění spe-

cifickýho přání

který tělo od svých tužeb neumí chránit

a způsobuje těžký sepse

přesto vyslovila mu

a skoro by chcíp v tom nedýchatelném dýmu

byl v šachu

to se tak lidem děje, když umí všechno, ale jen tak trochu

vyřkni to mýmu toužícímu nitru znovu, jen potichu

a tak dál slepě doufá, že pochopí a odpustí

že zapomene na chvíli

kdy hodila všechna čísla od jedničky do šestky

a vlastně ani nechtěla, aby se o tom bavili

o těhle věcech spolu slušní lidé nemluví

slepí neciví, odpustí

a tak naklonila se k lákavému tajemství

aby moh předat její kůži sliny plné nevědomosti

olíznutím ušního lalůčku s náušnicí

které bude schopna otřít do rukávu

do jednoho cizího objektu za dělící hranicí

možná za několik dalších parných lét

kdy se jí povede nadechnout se v zuřivým splavu

a bude to bolet

 

---