Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Krajina, kterou mám rád

03. 08. 2023
4
4
144
Autor
Jinys

Ne, nenarodil jsem se tady.
Ani moji předci se zde nenarodili. Ani známí, nebo přátelé, ani nikdo po kom bych mohl dědit, zde nežije.
Trávil jsem zde od svých pěti let, čtrnáct dnů z každých prázdnin, až do doby kdy prázdniny již v kalendáři chybí. Ale i potom jsem se sem rád vracel. Přijížděl jsem za rekreujícími se rodiči, později již jen za mámou. S kamarádem na kole, s ženami, i s ženou vlastní, nebo sám. Na den, někdy na více dnů. Přespával jsem ve stejné chatě, jako o dávných prázdninách, později jinde, v obydlích jiných, lépe vybavených. Kdo by dnes bydlel v chatě, kam se voda nosí v konvi, svítí se petrolejkou, a celková hygiena je prováděna, v docela studené řece? Já, tedy pokud by mi bylo zase nějakých -náct, případně i -cet, hned.

Ne, nenarodil jsem se tady,
ale dost jsem toho zde prožil.
Hromadný příjezd a odjezd, starým autobusem.
Blbnutí do únavy s ostatními dětmi na louce u chat.
Opékání buřtů.
Útěk před staršími vesnickými kluky, ze kterých jsem si dělal srandu.
Chlad od vody při sezení s rybáři na břehu řeky.
Kroky rodičů na verandě, když se brzy ráno vraceli z hub, zatímco já si lebedil v posteli.
Každoroční zkoušení, zda nezmizela ozvěna na kopci nad vesnicí.
Každoroční obhlídku, zda ještě drží malá část vnitřní omítky v klenbě okna hradební zdi.
Hospodu s okny nad náhonem.
Noční plavání v řece jejíž hladina byla náhle hustě pokryta peřím.
Naši první kočku, žijící v bytě, nesnášející doma jedinou kapku vody v kožiše, zcela promočenou rosou, skládající vítězně další myš na verandu.
Příjemný pocit, který se dostavil, když jsem dokázal ovládat veslici pádlem.
Prázdné regály v obchodě s potravinami dopoledne 21. 8. 1968, a strach dospělých z války.
Seznámení s dívkou s pražským přízvukem, kterou jsem později v životě ještě jednou potkal, a dodnes si ji pamatuji.
Několik oslav konce roku, s mírnou kocovinou.
Několik návratů do nenávratna po těžších životních karambolech, ale i tehdy když mi bylo dobře.

Ne, nenarodil jsem se tady,
ale rád se sem vracím. Rád bych se sem jednou vrátil napořád. Popel rozsypat na louce před chatami, urnu rozbít kamenem a hodit ve vesnici do popelnice.

 


4 názory

Jinys
před 11 měsíci
Dát tip

Díky za názor Philogyny.


Philogyny
před 11 měsíci
Dát tip

Mi to přijde takové, že to klouzá po čtenáři a po začátku nezanechá stopu. Že jsi mohl rozvést spíš en úvod. My jezdli k babičce do Vidče. Poslední chalupa ve spině. Suhé záchodky. Venku u studny lískový keř, na něm přehozený ručník. Na tráávě mýdlo a kbelík na vodu. Milovala jsem to tam. Když jsme přijeli, utíkala jsem po zaprášených schodech z hlazeného betonu nahoru za dědou. Už tenkrát jsem vnímala, že nahoru vedou jenom jedny stopy středem schodiště. Babiččiny. Děda byl kdysi za války nasazený a budoval hráze. V noci přiletěli Němci, všechno rozbombardovali a začali znovu. Pak je Němci vystěhovali z domu, co navrhl a postavil.  Z kuchyně si udělali konírnu. Byl v koncentráku a zastal se tam vězně, co spadl. Zkopali ho. Byl hodně nemocný. Pak začal pít. Na les se už díval jenom z okna. Říkal mi Svatuško. Ten začátek je fajn, ale stejně si myslím, že to je takový pohled dospělého, kterému něco uteklo. Prostě mi  tam chybí kus duše. 


Jinys
před 11 měsíci
Dát tip

Gora, díky za opravu pravopisu i hladivá slůvka. :-)


Gora
před 11 měsíci
Dát tip

Dobře napsaná vzpomínka. Závěr je vážnější, než předchozí oddechový text, ale určitá místa mají pro každého z nás svůj význam, symboliku.

 se, kterých jsem si dělal srandu. -  ze kterých jsem si dělal srandu.

Noční plávání v řece jejíž hladina -Noční plavání v řece, jejíž hladina...

 


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru