Když modlení nepomáhá

Už si ani nepamatuji, kdy jsem se odhodlal ke tvorbě literatury na papíře. To je pořád samý Facebook a internet a digitalizace a kdoví, co ještě, a na staré dobré pero a papír padá prach. V dnešní době je povinností každého obrnit se trpělivostí, ze všech stran na nás řve občanská válka starých a mladých, teď jenom ke komu se přiklonit. Ale proč se vlastně přiklánět? V době, kdy rychlost všeho se snad dá srovnávat pouze rychlosti světla nebo zvuku (vyberte si), je těžké vůbec se rozhodnout k něčemu přináležet. To, co nás spojuje, může být digitální počin nebo jen diskuse o počasí čekaje na tramvaj s cigárem v ruce s naprosto neznámým člověkem, takže závěr si domyslete sami, co je lepší a co horší. Mladá generace již pomalu ze strachu z kritiky upadá do Messengerového spánku, ta mýšlenka, že jsme s někým nablízku jen díky telefonu, je krajně zavádějící, vždyť komunikace přes mobil a otevřený rozhovor jsou dvě naprosto nesrovnatelné záležitosti. A tak se modlím, aby přišla doba, kdy se mládež nebude zdráhat normální, verbální komunikace, protože, dle mého názoru, jsme sami se sebou, i když nám někdo pošle post na síti nebo like, který velmi deformují self-esteem kohokoli, kdo mu podlehne. A tak volám po době bez internetu, phishingových nebo pornografických nástrah, kdy lidé budou sobě druhým zase lidmi a přestaneme se spoléhat na digitální technologie, aby nám ukázaly cestu. Vždyť ona komunikace, ať už v jakékoliv formě, je základem všeho prospěchu lidství a snad jednou oprášíme slovníky slovní mluvy, aby byl svět zase o trošku krásnější a barevnější.