Rodina

Mám bratrance, vlastně jich mám hodně, i sestřenic, ale o to nejde, teď jde o něj, o toho desetiletého drsňáka, s úsměvem širokým jak dvířka od chlebníku, která se vždycky u babičky otvírali a nikdy za nimi nic nebylo, a tím nejdivočejším pohledem, tenhle maniak, tenhle šílenec se přede mnou rozplakal, tiše, nejspíš se za každou slzu styděl a kapky ho pálili ve tváři, a já pochopil, jak moc jsme si podobní, jak moc jsme si podobní s jeho a mojí matkou, jak jsme všichni smutní, i když smutní svým vlastním způsobem, protože melancholie v deseti, osmnácti a čtyřiceti je vždy jiná. Tenhle moment něco zlomil, změnil, nemám tušení co, ale vím, že jsem si zbytek dne s ním hrál, v dámě jsem ho rozdrtil, zase se culil, a myslím, že to bylo upřímné, možná se pletu, ale někdy nejde nic poznat a ty se musíš spokojit s domněnkami, protože vědomí nicoty je horší než lži, než chyby, vždy musíš mít aspoň střípky pochopení, i když strašlivého, jako když jedeš nočním vlakem a pozoruješ hvězdy a víš že smrt si přijde i pro poslední z nich a žádná sanitka s epileptickým svitem jí nepomůže, protože vesmírná dálnice bude přetížená černými vozy, naloženými rakvemi, luxusnějšími než život a na obloze zbydou jen měsíce bez odrazu kleptomanského světla, pod kterým básníci vypisují svou duši, nadopování galaktickým smutkem, jelikož Bukowský měl pravdu a většina lidí je na konci v pětadvaceti, zatímco jedou drahým autem a uvnitř nic nezbylo (tohle je vize stará celé měsíce a něco ve mně jí chtělo vypustit ven jak motýlka z dlaní). Zpátky k těm smutným rodinám, k těm, které chápou, že je to drsný, ráno vstát z postele, obléct se, udělat všechny ty hovadiny a říct si: Konečně je tu nový den! Je to drsný a stejně tak dementní, co je na tom skvělého? Všechny jsou čím dál tím víc stejné, asi jako světlo slunce a měsíce s postupujícím šedým zákalem, jediné výjimečné jsou sobotní večery, které se nutně nevztahují jen k sobotě, kdy se vše roztočí, ruleta, kolotoč, všechno, točí se to jak káča a ty se držíš okrajů abys nevylítl ven, a občas se držíš jen s jedním člověkem, občas to stačí, protože jízda není definována počtem cestujících, je definována jako cokoliv jiného, vnitřním pocitem, zarytým hluboko jak šrapnel, a ani v tom nejde o nirvánu, ta se ukáže sama, ta se sama rozehraje z levných repráků, když píšu a potřebuju stimulaci uměleckým chaosem, protože chaos je krásný a nebezpečný.