Naplněný den

Zavírám dveře od svého pokoje a vítám náhodné kolemjdoucí, kteří by si rádi sdělili nějaké zajímavé informace s mojí maličkostí. Zhasínám i světlo a jediným osvětlením je jasná záře úplňku, která do pokoje vniká roztaženými žaluziemi. Začínáme opatrně hovořit. Nejprve obecná témata, o počasí, o politice, pak zvolna přecházíme k citlivějším tématům přátel a zdraví. "Co od života čekáš?" ptá se mne, z ničeho nic, jeden z lidí v mém pokoji. Krčím ramena a kroutím hlavou. Nikdo nemá právo o této myšlence za mě přemýšlet, ačkoliv jsem se vždy velmi snažil, nikdy jsem na tuto otázku nenalezl odpovídající odpověď. Proto jsem tichým, klidným hlasem řekl: "Možná je to zábava, aby mě myslet a konat bavilo jako doposud." Tazatel se pousmál a jen tak, ledabyle řekl: "Šťastný člověče, to je víc, než jsem čekal. Sám vím, že to nejsou peníze ani auta ani šaty, ale naše vlastní zapálení pro něco většího, než jsme my sami. Děkuji." odpověděl onen člověk a odešel dveřmi, které jsem předtím zavřel. A doufám, že jsem mu tím předal pocit dobře naplněného dne, že se se mnou alespoň v této otázce

bavil.