Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Poslední tři

23. 08. 2023
3
15
323

Anotace: Slova mění své významy, laskaví občané se představují marketingovými frázemi, skutečnost mizí v šedavé mlze přehršle neupřímné slušnosti. Vzorní dobrodinci, i vy zcela bez poskvrny, upřímné zlo jde si pro vaše masíčko! A vy se ptáte, proč právě pro vaše? Vždyť to víte! Bridž Crossbreedové bylo sotva sedmnáct let, nicméně dosud už vykonala sto patnáct moc, moc špatných věcí, za které jí v případě prozrazení hrozí sto patnáct trestů smrti. (Dědečkovi Fredovi ještě o několik víc.) Přesto jsou možná právě oni poslední instancí zajišťující křehkou rovnováhu na planetě Nivemba sedm, pět, osm. Rozbíhá se propletený příběh plný nečekaných zvratů a nevšedních fantazií, zakončený neotřelým finálním rozuzlením.

Jedná se o úvod a první kapitolu právě dopsané knihy, o jejímž osudu se teprve bude rozhodovat. Psal jsem ji zhruba 10 let a momentálně se začínám ohlížet po možnostech vydání. Nejde mi o peníze (nepsal jsem kvůli prodávání), spíš mi jde o nějaké kvalitní dotvoření (korekce, grafika, distribuce k co možná nejvíce lidem). Tzn. prozatím na Písmák vkládám úvod a první kapitolu.

Ke knize jsem začal také tvořit webové stránky: https://posledni3.cz/

Úvod

Tvrdili jim, že dobro zvítězilo nad zlem. Oni uvěřili…

Když do té doby nekulturní přístavní město Skvejlor získalo titul Světové Slušné Město Kultury, stalo se středem zájmu úspěšných byznysmenů. Prestiž Skvejloru instantně vzrostla, platy byly šroubovány do nezvyklých výšek a romanticky osvícené Náměstí Džekíf se nadouvalo spokojenými občany, ke kterým zapudrovaní herci zvolávali nezapamatovatelné repliky. Holá věta za furah, souvětí za pět. Chlapi bezstarostně chlemtali bija z plastových kelímků, ženské usrkávaly mstatilské cukrové víno, zatímco oči nemohly odtrhnout z hlavního pódia, kde Ryčto Čugary medoval svůj nejúspěšnější hit Láska:

 

„Lásko má,

ty jsi má

a já jsem tvůj,

my budeme,

lásko,

se milovat…“

 

Asi málokdo tehdy předpokládal, jak rychle se na velkolepou slávu zapomene.

Uplynulo dvacet jar.

Dnes už se ve sladem provoněných ulicích neplahočí nosiči nadživotních loutek, a koneckonců loutky jsou všem dnešním lidem úplně ukradené. Nenatřásají se tu pestrobarevné sukně překrásných mstatilských Princezen, a koneckonců jejich vykoupení ze mstatilského depozitáře si může dovolit jen málokterý Skvejlořan. Dokonce i výše pouhé zaoceánské daně, třebaže pořizujete zlevněnou krásku zahanbenou posledním místem v regionální Petát sán cacáó ševó 25+, se z hlediska finančních možností přesunula výhradně do snů a zasněných povzdechů živořících dělníků. Veškerá slast, umění, veškerý blahobyt chcípl stejně náhle, jak náhle chcípla snaha politiků zviditelňovat se za každou cenu.

Skvejlor ztratil přízvisko Světové Slušné Město Kultury, poté i Slušné Město, aby se proměnil v milionovou ubytovnu, odkladiště lidí z ostatních měst. Ztratil nárok na státní dotace, dohled Policie Mrabské republiky, zdravotní pojištění. Po nabubřelé epizodě zůstala tichá, rybinou zapáchající, plíživá nostalgie. Možná tak se to stalo. Nostalgie se musela zaplnit něčím novým, velice špatným. Třemi zločinci, prý disponující nadpřirozenými schopnostmi. Říká se jim:

 

POSLEDNÍ TŘI,

 

neboť jsou tím posledním, co v životě spatříte.

Investigativní novináři ze všech koutů mrabské pevniny se samozřejmě předhání ve vymýšlení nadpisů novinových článků:

„ŠOK! STAROSTA VÍKLIČ ZMIZEL! SLUPNUL HO SKVEJLORSKÝ POJÍDAČ SLUŠNÝCH LIDÍ JAKO MALINU?“

„TOMU NEUVĚŘÍTE! SKVEJLORSKÝ TOPIČ NÁDHERNÝCH ŽEN PŘEKONAL MAGICKOU HRANICI STO PADESÁTI UTOPENÝCH NÁDHERNÝCH ŽEN!“

„ZNIČUJÍCÍ ZPRÁVA! SKVEJLORSKÝ ZLODĚJ MILOVANÝCH DĚTÍ UKRADL OSMILETÁ DVOJČATA PŘÍMO PŘED ZRAKEM SPÍCÍ TŘÍDNÍ UČITELKY!“

Na každém dalším zmizení, na každé další smrti novináři inkasují pár mizerných furahů, takže mluvčí zkorumpované městské policie i nyní, v obklíčení dotěrných pisálků, povzneseně odpovídá:

„Ano, senát Mrabské republiky zamítl podporu ve všech osmi navrhovaných bodech, což je legitimní rozhodnutí, které akceptujeme, ale musíme si uvědomit, že chceme-li skutečné změny, je třeba zvolit slušného kandidáta na senátora, Mičáta Pačtejna, který mimochodem dnes večer vyjádří zármutek ve svém pořadu Čau, Skvejlore! Další otázka?

Opravdu můžeme vyloučit, že by mezi utonulými dívkami a ztracenými právníky existovala jakákoliv souvislost! Další otázka!

Jsme přesvědčeni, že každý z Posledních tří jedná zcela samostatně! Další otázka!

Hlídky byly maximálně posíleny, přesto doporučujeme všem nádherným ženám, aby před a po setmění nevycházely ven! Další otázka!

S jistotou můžeme prohlásit pouze to, že Zloděj milovaných dětí opakuje jeden a tentýž trik: vytipuje si rodinu, jejíž garivůz je polepen samolepkami se jmény dětí. Ty pak jednoduše osloví! Už žádné otázky!“

 

Kapitola 1. Pojídač slušných lidí

Bridžitína Krosbrýdová utíkala, protože jen tak mohla zažívat bolesti, které později slastně odeznívaly, což se o ostatních bolestech rozhodně říct nedalo. A ještě z dalšího, patrně podstatnějšího důvodu…

„Šedý tě nestvořil, aby ses prachsprostě vyhýbala povinnostem,“ káral ji dědeček Fred stále a dokola, hned po odchytu, během řádných potrestání, nebo i mezi řečí, když byla hodná a lovecky upotřebitelná. Také často připomínal, že všechno mají od Šedého Boha.

Vždyť právě od něj měli borovicí a travertinem obložený dům i rozlehlou zahradu plnou květin a cvrlikavých ptáků, kteří jako by Bridž rozuměli, když se jim zpovídala ze svých tíživých splínů. Bylo jí sotva sedmnáct let, nicméně doposud už vykonala sto patnáct zvrhlostí, jejichž odhalením by si zasloužila sto patnáct spravedlivých smrtících injekcí. Dědeček o deset víc, protože by mu přitížily severský původ, víra v šedého stvořitele a skládkování biologického odpadu na území národní památky Modřínového lesa.

Bridž spustila nohy do jemného chmýří koberce, aby i přes Fredův zákaz zanechala své kopřivovým parfémem provoněné lože opuštěné. Pozorně napnula uši, z jednoho z nich odhrnula stočený pramen měděných vlasů.

„Když chceš někomu sdělit, že tě něco trápí, ale on není ochotnej nebo schopnej naslouchat, sděl mu to naléhavějc,“ proneslo po včerejším krmení Sklepní Monstrum, neboť Bridž našlo v jídelně, plačící nad rozškubanou mrtvolou slušného pana Fortunáta. Ta rada v ní zakořenila a během bezesné noci vyklíčila v určitou naději. I proto teď tiše odpočítávala dědečkovo stěnou tlumené, pravidelné chrápání: „Jednadvacet, dvaadvacet, třiadvacet.“ Ani tímto útěkem ho nechtěla ranit. Chtěla, aby ji pochopil.

Ramenem strčila do ložnicových dveří, které částečně poodkryly tubus chodby, přitom zrádcovsky zavrzaly. Dívka zkameněla. Napůl nakročená, avšak strnulá, nasávala pachy skrz mezidveřní škvíru. Trvalo to dlouhé minely, než se odhodlala zhoupnout v kolenou. Přikrčená plížila se temnou chodbou, podlaha chladila její ztvrdlá pomlácená chodidla. Každým došlápnutím nabírala na jistotě.

Jakmile se stěny rozptýlily do prostoru, z chodebního tubusu zbyla čirá podlahová deska, propíchaná podpěrnými trubkami. Kolem poslední se Bridžitína ladně obtočila a s lehkostí igelitového pytlíku přistála na schodišťovém stupni. Jako vystřelená seběhla skleněné schodiště, ale dole v hale se znovu přikrčila, protože svit měsíce v úplňku se cedil skrz záclony. S úlevou vydechla a před dvoukřídlými masivními dveřmi vklouzla rovnou do nachystaných běžeckých bot. Ponožky nenosila. Omezovaly svobodu.

Venku přitiskla lopatky k deštíkem vlhčené dřevěné fasádě. Poslouchala kapky, jak praskají o dlažbu chodníku. Nechávala nacucat svou šedou mikinu a šedé tepláky, až se voda prolaskala i šedými kalhotkami. Látka přilnula k zadečku a noční uprchlík se konečně pyšně ušklíbl. Bridžitína Krosbrýdová byla hrdá na své tělo, na každičký čuček výšky i šutu svalové hmoty, třebaže právě pro tu povrchnost ji majordomus Majordomus Nevděčníks potěšením popichoval přezdívkou Narcísek.

„Narcis je nenáročná rostlina, Nevděčníčku. Jo! Taková jsem. Nenáročná! Máš naprostou pravdu!“ mnohokráte se pokoušela pokazit mu radost, ale on ani poté s Narcískem nepřestal. Dědeček Fred zase neustále zdůrazňoval, že místo toho blbnutí s očními stíny by měla jíst víc masa. „Mnohem víc masa,“ dodával obvykle, jakmile prohrála další Šůšen.

Bridž se vyšvihla přes špičatá zakončení prken borovicového oplocení a bezpečně doskočila do mlatové cestičky. Vždycky odcházela tímto způsobem. Zastávala názor, že na chození vstupní brankou je příliš mladá. Ovšem na oslavné fanfáry nečekala. Ihned vyrazila k nejbližším nezpevněným cestám, k příkrým stráním, ty totiž způsobovaly bolest, kterou tak milovala. Bolest je nejlepší učitel, Bridž je nejpilnější student. Kdykoliv může, pumpuje se znalostmi. Výšlapy k oblasti odkrytých kaveren, šplhání po stěnách odstaveného kamenolomu, nahánění srnek a kanců, zdolávání desítek dálek v těžkém terénu, aby se domů vracela po svých či v síti, ošlehaná křovisky, zbrocená potem, šťastná. Ale ne dnes. Kdyby Fred alespoň vyjádřil jakoukoliv emoci! Kdyby se nedíval tím prázdným, chladným pohledem! Bridž se potřebovala mimořádně vzepřít! Odhodlaná učinit takové vzepření, mihla se kolem skupinky divočáků, pokojně rozrývajících podhoubí. Jako by věděli, že tentokrát je šelma nebude nahánět. Jen se tupě ohlédli, když ohromným skokem překonala chomáče jaterníků, načež se s hlasitým KŘACH zabořila do protisvahu. To z útrob ztrouchnivělých větví vyhřezly třísky a rozbředlá rašelina na moment polapila zběsilého běžce.

Prodírala se trnitými keři, co trhaly rukávy, drásaly předloktí, u zahnívajícího zborceného posedu se do ní opřel lezavý vítr. Krátce se otočila k domovu, avšak místo skličujícího návratu do travertinového světa naopak protáhla krok. Les nechala za zády. Směřovala k civilizaci. Tam, kde kdysi zářilo barevné město kultury. Dokonce i v současnosti! Ačkoliv Skvejlor byl ponurou milionovou jednotvárností, pořád nabízel víc barev než Fredův Bůh.

O boty přišla někde v půli prvního žitného pole, ale na těch jí pramálo záleželo. Chtěla zas jednou zahlédnout, jak se milenci drží za ruce; strašně moc toužila po nekrvavém lidském kontaktu. Promáčená ornice ji po lýtka vtahovala ke kořenům a tlejícím tvorům. Rvala se bosá, špinavá, prázdný žaludek se čím dál častěji připomínal, plíce marně prosily o zvolnění. Ještě nikdy neutekla tak daleko od domova. Cítila se primitivní a zanedbaná! Fred ji sice sem tam do Skvejloru brával, ale s ním to bylo pochopitelně úplně jiné. On věděl, co se sluší předstírat, a že slušnost je říkat něco jiného, než si člověk myslí.

Žitná pole ztvrdla do kamenitých cest, ty se stmelily do asfaltových chodníků. Problikávající červené světlo semaforu oslňovalo Bridžitíniny unavené oči, zatímco z hutné ranní mlhy vystupovaly čtyřpatrové bytovky skvejlorské periferie, v nichž hlasy starostlivých matek budily ratolesti. Rozednívající se Skvejlor pomalu odsával chuť poznávat, smrad připálených vajíček se nostalgicky vtíral a z nosních chloupků si dělal neomrzitelnou prolejzačku. V tu chvíli už uprchlík věděl, že na návrat domů nebude mít síly. „Jez víc masa!“ přikazoval vítr, co si pohrával s rudými vlasy.

Déšť definitivně ustal. Bridž si stáhla vodou nasáklou mikinu a upustila ji do trávy, která byla protkaná barevným plevelem. Přímo vyzývala k zádovému vyválení. „Fuj pse, ošklivý pse, zlobivý pse,“ předříkala si dědečkovo obvyklé kárání, protože Fred nejspíš pořád pochrupoval v dřevěné posteli bez matrací, polštářů a peřin, takže sám ji pokárat nemohl. Najednou Bridžitíně neskutečně chyběl, k čemuž přispěla i ostrá křeč v žaludku. „Měla bych jíst víc masa,“ napomenula se zastřeným hlasem. Hleděla na billboard slušného kandidáta na senátora Mičáta Pačtejna, jehož retušovaný hlaďoučký obličej zdál se jakoby nachystaný k nakousnutí. Podprsenku Bridž nenosila, neboť taktéž omezovala svobodu, a tak se její osvobozené šedé tričko jemně třelo o napřimující se bradavky. „Musím jíst víc masa!“ Kolena se jí podlomila, avšak i tomu hladu tvrdohlavě odmítla podlehnout. Se zaúpěním: „Budu jíst víc masa!“ se opětovně postavila na nohy.

„Slečno, jste v pořádku?“ ptali se chlapi sedření noční směnou. Vyloupávali se z pomuchlaných garivozů a garibusů. Možná v koutku duše doufali, že jim odevzdaně padne do náručí. Chtěli si vláčnou dívenku odnést domů, do koupelny provoněné ukoptěnou aromalampou. Uložili by ji do vany napouštějící se horkou vodou a houbičkou by omývali její pružnou pihovatou pokožku. Jenže ona místo odevzdané žádosti o omytí, vycenila víc psí než lidské tesáky! Většina chlapů se vyděšeně rozpovykovala: „Pojídač! Pojídač! Ne! Prosím! Já nejsem slušný člověk!“ Ti zbylí nemohoucně strnuli, a to se pak Bridž vytáhla k jejich ušní dírce, aby zhluboka nasála pach mozku.

„Nejsi dost slušný,“ zklamaně odstrčila dalšího pomočeného ťuhýka.

Vzhlédla k obzoru, kde ohromný most z kamenných kvádrů přidržoval kičimskou dálnici a elipsa slunečních paprsků prořezávala smrkance mraků. Most jako by se vznášel deset lidských výšek nad tou krvelačnou poblouzněnou myslí, také nad zpěněnou řekou Soul, kterou ona mysl znala vlastně jenom z vlastivědných knih. A přesto o ní věděla víc než kdejaký měšťák. Znala místo, kde se vlévá do Bódes, každičkou zatáčku, všechny polohy jezů. Jeden z nich zrovna hlasitě prozpěvoval:

„Krossbrýýdováá, jíšš málo massa!“

Bridž téměř bezvládně propadla mezi rezavými rourami říčního zábradlí. Byla zlomená v pase, se šrámy na duši i na těle.

„Pojď, mé dítě, jen pojď!“ přívětivě ji povzbuzoval Šedý Bůh.

Volal odkudsi z hloubi řeky Soul, tak se za ním sápala otravnými svlačovci, co nepřejícně chňapaly po prstech, až se ledová voda objímavě mazlila s rozpálenými lýtky.

„Už se můžeš uvolnit,“ zašeptal Šedý. „Neměj obavy, já tě nenechám padnout!“

Dívka odevzdaně roztáhla paže, načež ji divoký proud shrábl jako chomáč obnošených hadrů. Už nebojovala. Svěřila se do Božích rukou, které ji pozvolna zvedaly vzhůru ke smrkancům mraků. Na tom nejhutnějším stál sám On – Šedý Bůh. Měl šedé kalhoty, šedou vestu s šedými rukávy, dokonce jeho natužené vlasy byly ty nejšedší vlasy, jaké kdy Bridž spatřila. V šedých rukavicích třímal šedou golfovou hůl. Odpaloval šedé míčky rovnou do šedých jamek v okolních šedých mracích. Definitivně, tohle musel být Šedý Bůh.

„Máš ráda golf?“ zeptal se již kompletně zhmotnělý.

„Nevím,“ hlesla Bridž. „Nikdy jsem o golfu nepřemýšlela,“ dodala provinile.

„Nevadí,“ dobrosrdečně se pousmál Bůh, „chybovat je slušné.“ Po chvilce zahanbujícího ticha ale pokračoval: „Mé milované dítě, ty jsi jistě rozjímalo o věcech jiných, není-liž pravda? Och, chápu! Smysl života zdá se ti hloupý. Však ty překonáš to, stejně jako překonali jiní.“

„Ale jak?“

„Buď jedinečná takřka jako já. No, podívej se na mne! Od rána do večera hraji golf. Stěžuji si snad na jednotvárnost života? Ano, přiznávám, občas si stěžuji. Odpaluji míčky. Míček za míčkem. Blbé, nudné, šedé míčky…“

„Nechci jíst slušné lidi!“ vyhrkla Bridž.

„A já nechci hrát golf.“

„Končím! Raději zemřu!“

„Co se dá dělat, najdu si jiného psa,“ Šedý pozvedl levou ruku, přikrčil ji v lokti, k tomu pootevřel ústa, z nichž vysunul předlouhý šedý jazyk. „Anebo víš co? Dnes mám shovívavou náladu, nadto hledání nových nohsledů považuji za nesmírně iritující záležitost. Nezabiji tě.“ Z nejbližšího mraku sebral hrst vodních kapek prostříbřených ledovými krystalky, promnul je ve vousech a nakonec světélkujíc sfoukl na Bridžino tričko. To nebylo vše. Tentokrát pozvedl pravou ruku, olízl si pravý loket a z krystalků se rázem vzedmuly šedé holubice, radostně třepetající křídly, která vytrvalým vířením vysušila dívčino prádlo.

„Můj Bože, prosím, nech mě vykonat i něco dobrého.“

„Aha… Poslouchám.“

„Jestli jsem stvořená k pojídání lidí, pak mohu lidstvu přispět snědením Topiče nádherných žen a Zloděje milovaných dětí.“

„Koho?“

„Jsou to dva velmi zlí lidé.“

„Ty hloupá, nemůžeš žrát jiné než slušné! Tvůj organismus na to není stvořený!“

„To znamená… Dáváš mi svolení, nebo mi ho nedáváš?“

„Svolení k čemu?“ zarazil se Šedý.

„Vypořádat se s Topičem nádherných žen a Zlodějem milovaných dětí!“

„Moment… Shrňme si to: Jelikož jsi smutná ze zabíjení, žádáš svolení zabít další dva? Komické! Čekal jsem ledacos, ale toto? Koneckonců? Pro mě za mě? Přistup ke svému Bohu! Nechť naše sliny stvrdí právě ujednané svolení, mé milované dítě…“

Oči otevřela do nové situace. Sbližovala se s policistou, který jí k ústům tiskl pichlavým strništěm obstoupené lahodné rty, zatímco do zavodněných plic vpouštěl vlastní dech. Byl tedy dárcem dechu a měl velké ruce s mozolnatými prsty, jimiž pevně svíral Bridžiny široké nozdry. Jednal zkušeně, přestože by mu neřekla víc než třicet. Kromě něj se Bridž dotýkal ještě jiný, mnohem buclatější policista, který vypadal asi na čtyři křížky. Tlouštík měl zarputilý výraz v kýblovité tváři, když vehementně stlačoval ten nedospělý hrudníček, na což byly jeho dlaně příliš měkké a rozplizlé.

„Vítej na druhym břehu,“ zavtipkoval dárce dechu docela z blízka. Smrděl po cigaretách a jevil se jako maso dosud nepoznané odrůdy. Ani slušný, ani neslušný. Rozervat ho! Pořádně si jím nacpat břicho!? Bridž by to možná udělala, kdyby nebyla tak zesláblá! Snad pokud by se zase sklonil a znovu ji políbil? Vlastně na jednu stranu doufala, že se to stane, zároveň podivně váhala, jestli se do muže skutečně chce zahryznout, anebo jenom vychutnávat doteky. Jeho totálně promáčená policejní uniforma se k prasknutí napínala přes široká ramena. A ten vyčítavý pohled. Počkat?! Vyčítavý pohled?!

„Nejsem sebevrah!“ ohradila se pobouřeně.

„Vlezlas do řeky, v šest ráno, pár kroků před jezem,“ mladík trpce shrnul fakta.

„Zfetovené šlepke,“ přisadil si druhý policista, který mluvil výrazným nuktským dialektem.

„Nechtěla jsem se utopit!“ zavyla Bridž.

„Věřím ti,“ zalhal ten pohledný, potom si uvědomil, že nezněl přesvědčivě, proto rychle změnil téma: „Jak se vůbec jmenuješ? Já jsem třeba strážník Martin Sax a tenhle sympaťák, to je strážník Bently Pačtejn.“

„Bridžitína Krosbrýdová,“ začínala se cítit vážně trapně.

„To ti tak budem věřet,“ zamručel Bently. „Hele, slenke, my chcame vědít tvý jméne, ne přezdívke z bordele! Toža ukaž průkes, a rovné se přitom zvěř, v čem ideš! Ředidle? Není to pravde!? Ahe? Trafe?! Zdrogované slenke vlaze do vode, nemá průkes, nemá botiska, nemá prsiska! A viděls někede také předkus? Vsadím sa, ten je shnité a děravé jak cedidle.“ Náhle se však zarazil: „Ty, Saxe, ona je suché! Jak to, že je suché?!“

„Netuším,“ připustil Martin.

„Počket, počket…“ dával si dohromady jedna a jedna Bently. Sehnul se k Bridž, obličej se mu přitom svěsil ke kolenům. Vytrčil obrovský malíček, zelenkavý jako zkažená klobása, který jí neurvale vecpal pod nos. „Otver hube, slenke!“ zavelel, ale vzápětí klopýtnul ve zbrklém ústupu. „Do ritě!“ roztřesenou pistolí mířil na bezbrannou? náctiletou holku. „To nejsé lidské zube!“ zavřeštil přiskříplým hláskem.

Měl pravdu. Pod jahodovými rty se skrývalo nelidské čisté zlo, které člověka ani v nejmenším nepřipomínalo. Upřímnost těch vyceněných zubů tě uhranula, nastavila zrcadlo, a ty jsi okamžitě věděl, co ta zrzavá stvůra chce. Tvoje maso, zrovna to tvoje masíčko. „Proč zrovna moje?“ ptal ses sám sebe, ale odpověď jsi dobře znal.

„Omluv kolegu, že je tak bázlivej,“ uklidňoval situaci Martin a svou rozložitou dlaň odvážně nastavil před hlaveň Pačtejnovy zbraně. Nicméně vzápětí Bridž pevně přiklekl, aby alespoň jakžtakž bezpečně ukazováčkem a prostředníčkem rozevřel její čelisti. Sledovala ho ledovýma očima, co tančily v borůvkovém koktejlu. Úplně zapomněla, že se jí říční oblázky zarývají do lopatek a že jez pořád šumí to své: „Měla byss jísst víc massa.“

„Měla bych jíst víc masa,“ zmateně zamumlala.

„Cožé?!“ Pačtejn podruhé zavřískal.

„Bently! Schovej tu blbou bouchačku!“ zlobil se Martin.

„Ani ve sne! Co kdež…? Co kdež je Pojídeč?! Och, té šílené raťafáke! Och! Jedném hryzancem ti urve celé palice!“

„Chceš ji zastřelit, protože má velký zuby? Nebo snad chceš šedesátišutovou vochechuli dovlíct v poutech na stanici? Chceš Damovi tvrdit, že ňáký umorousaný dítě snědlo přes sto lidí? Proč ne? Mně je to fuk. Mně už plat víc nesnížej! Koneckonců já nejsem syn politika, kterej zrovínka kandiduje do senátu. Já si klidně nadělam vostudy, kolik se mi zachce. A vůbec! Co kdybych zatknul tebe!? Vidim tvůj tlustej zadek a říkám si: Není to náhodou zadek Pojídače slušnejch lidí? Vždyť tam by se vešel starosta Víklič i s celou městskou radou!“

„Ach je! S tebe se vóbec nedé robiť!“ ublíženě si postěžoval Bently Pačtejn. „Nedé! Se povýšené parchant! Nikede s tebé nechce robiť! Nikede!“

A zase měl pravdu. Martin Sax se v policejním sboru těšil menší oblibě než dokumentární filmy. Nesmál se vtipům, nechodil na bija, volný čas trávil neznámo kde, neznámo s kým. Pro ostatní policisty byl namyšlený pozér, který si myslí, že jeho hovna nepáchnou.

„Hlavně, že s tebou všichni makat chtěj!“ zasupěl proti Pačtejnově vyčítavému pohledu. „Zatraceně, Bently,“ pokračoval už smířlivěji, „tohle tintítko přece není Pojídač! Copak to nevidíš?“

„Ověřem jeje totožnosť!“

„Fajn, ale nepoužiješ k tomu moji vysílačku!“ postavil si hlavu Martin.

Jelikož Pačtejnovu vysílačku zabavil generálmajor městské policie Dam, protože ho nebavily neustálé stížnosti na Saxovo porušování předpisů, Bently Pačtejn bezradně pokrčil rameny. Pokrčil jimi i směrem k Bridž. Dokonce si svlékl policejní bundu, kterou rozbalil přes její rozedraná chodidla, odkud nejvíce hrozilo nastydnutí. Zamyšleně se zadíval na vrcholky těch nedospělých ňader, jako by jejich velikost rozhodovala, zda je, či není sériovou vražedkyní.

„Slenke Krosbrýdová, počkajtě tu s kolege, než vaše totožnosť ověřem z policejtněho garivoze.“ Toho práva se nehodlal vzdát.

Bridž zůstala osamocena s mužem, jehož vlasy byly jíl promaštěný burákovým máslem, pokožka dužnatá a svěží jako hrachový lusk. Zůstala osamocena s mužem, který jí předal více něžných dotyků, než zažila za celý dosavadní život! Zůstala osamocena s mužem! Ochromeně zírala na Martinovo husté temné obočí, zarůstající do ještě temnějších očí, které prosvěcovaly lebky bělostných zornic.

„Dík za záchranu,“ hlesla nejvroucněji, jak dokázala.

„Otevři pusu!“ přikázal však stroze Martin. S narůstající posedlostí studoval zvířecí řezáky, i ty špičáky. Byly dva čučky dlouhé, zasazené do hrozivého nůžkového stisku. Zkontroloval Bridžina chodidla, dlaně, také špínu za nehty. Stopy seškrábané kůže nebo krve za nimi ovšem nenašel. Zdálo se, že ho to rozladilo. Rozčileně prohmatal odkryté žíly, hlavně ty na obou útlých zápěstích. Postupoval výš. Přes starší jizvu křižující dívčino předloktí, přes bujnou tepnu plazící se po štíhlé paži. Odhrnul šedé rukávky přesušeného trička. Odhalil pihami posetá ramena, ale ani to ho dostatečně neuspokojilo!

Také Bridž Martina napjatě pozorovala. On to ví. Věděl to celou dobu! Už nepochybovala, když prohmatával bříško, jako by tím říkal: „Takže sem zmizelo těch sto patnáct slušných lidí?“ Pomalu roloval okraj šedého trička; od pupíčku až k malým nepoddajným bradavkám, k nimž dlouze přičichl a toto procítěné přičichnutí protáhl k ušním lalůčkům ozdobeným drobnými peckovými náušnicemi, které Bridž daroval dědeček za to, že byla hodný pes.

„Kdo ti to udělal?“ zeptal se, protože obnažená pumpující žebra byla zmalovaná paletou podlitin. „Kdo tě bije, Krosbrýdová? Kdo do tebe dal… Slimáky?“ upřesnil otázku.

„Slimáky!? Cože? Nikdo do mě žádný slimáky nedal!“

Martin položil dlaň na její pánev, palec zatlačil do kyčelní tepny. Tvářil se zadumaně a pro svou zadumanost nevnímal, že dívku vzrušuje.

„Nepatříš do těchdle zastlanejch stlaček,“ řekl po chvíli. „Kůži máš hebkou a zdravou, zároveň přeškrtanou jizvama. Někdo tě bije, někdo do tebe řeže, někdo tě léčí a šije rány. Ale bez slimáků by se takhle nezacelily.“ Drsný motouz Bridžiných propletených vlasů se mu přivinul k zápěstí, čímž se uvolnila vůně kopřivového šampónu.

„Ne, opravdu nevím, o jakých slimácích mluvíš!“ dušovala se Bridž.

„Můžu tě zatknout a shrábnout tučnou odměnu. Prostě ti zařídím elektrický křeslo. Uděláš chcípulku, což bude dost smutný kino. Anebo mi popravdě řekneš, jak je to s těma slimákama.“

„Nijak! Přísahám, žádný slimáky v sobě nemám!“

„Jak myslíš,“ vyzdvihl ji do pevného náručí, kde se jistě mnoho jiných žen uvolnilo, ale Bridž zůstala křečovitě ztuhlá jako laň skolená garimixérem betonu. Větřila cosi temného, dosud nepoznané zlo. Usilovně se přesvědčovala, že pocházelo z ní samotné. Vždyť ona přeci přetékala zlem! Ostatně, o jedno zlo víc nebo míň, co na tom záleželo? Ve skrytu duše zatoužila, aby ji Sax miloval, jako muži milují své ženy, přestože měla nežensky potlučené holeně, které se teď samovolně kymácely ze strany na stranu, a ostré hranky zubů, které opírala do jeho pichlavého krku, smáčeného horkými slinami.

Byla o dost těžší, než se na první pohled zdála, a tak se Martin prohýbal v zádech, ztěžka oddychoval. Odkrajoval blízky k trubce říčního zábradlí, která mu sahala do pasu a byla oslizlá ranním deštíkem, jehož zbytky se nejvíc držely ve žlutohnědých strupech koroze. Policejními gumovkami surově škubal svlačce, přitom ho vůbec netěšilo, že z druhé strany zábradlí už si to k nim také šinul neobvykle živelně Bently Pačtejn. Běžel po cestě vykládané betonovými panely a jeho prsa tančila kvapík s policejním svetrem. Vážně, dalo by se říct, že běžel, kdyby se vedle něj stejnou rychlostí o holi nebelhal stařičký kmet. Trapnost výjevu rvala oči.

„To už si ověřil totožnost?!“ křikl Martin.

„Ne!“ schvácený Pačtejn se zapřel o mazlavé zábradlí. „Mám čo lepše!“ zasípal úplně bez dechu. „Jejo dědko!“

„Tak dědu?“ Martin pochybovačně porovnal Bridžinu muskulaturní stavbu těla se starcovou rachitickou, Bridžin široký osvalený obličej se starcovým protáhlým. Děd se pomocí šedé hole narovnal, ale i na špičkách dosahoval sotva do výšky Martinovy brady. Ne, jen idiot by uvěřil, že tento umrlý Pembetatuňan je jejím pokrevním příbuzným. Pembetatuňan!? Jestli něco Martina vyloženě dovádělo k neuctivosti, tak to byly ty jejich náboženské výplody.

„Paráda,“ utrousil opovržlivě. „Teď mi tu začneš věštit z použitejch fuseklí.“

„V tom víra naše nespočívá,“ ohradil se stařec. „Zde je identifikační průkaz můj na jméno Fred Krosbrýd, řidičský průkaz a smlouva o sponzoringu městské policie.“ Byl oblečený v tradičním šedém saku, v šedé košili a šedé vázance, dokonce jeho řasy byly vytřené šedou řasenkou, což odpovídalo líčení mužů z oblasti Pha. Oční důlky měl vetché, zapadlé ve zvrásněné šedé pokožce, ovšem z ucha mu trčelo šedé naslouchátko, do celkového vzezření nezapadající.

„Tvůj průkaz tvrdí, že jsi Mraban. Když už něco předstíráš, neměl by ses oblíkat jako pembetatuskej vidlák,“ rýpl si Martin.

„Nic nepředstírám a původ taktéž nepopírám,“ odpověděl opět bez emocí Fred. „Hrdě se k němu hlásím. Narozen na Pembetatu, přesto Mraban. Stačilo sedmnáct let odvádění daní, sedmnáct let bez jediného prohřešku. A co se týče víry v Šedého? Praktikuji ji výhradně v ústraní, což, jak jistě víte, není trestné. Jsem prostým realitním makléřem. Jedním z mnoha. Nechci potíže, strážníku. Pouze jsem si přišel pro nemocnou vnučku svou.“

„Jak jsi věděl, že ji najdeš zrovna tady?“ zeptal se Martin.

„Nevěděl.“

„Vnučka se pokusí o sebevraždu, vzápětí se objeví pobožnej dědoušek? Mohl jsi ji přece hledat na stovce jinejch míst!“

„Ráda plave, pane strážníku.“

„A nejspíš i ráda běhá,“ dodal Martin, hledě na adresu v identifikačním průkazu. Bydliště sedmaosmdesátiletého realitního makléře bylo vzdálené více než patnáct dálek od Skvejloru.

„Velmi ráda běhá, strážníku Saxi,“ souhlasil Fred.

„A když zrovna neběhá, vezme tvou hůl a bije se do žeber?!“

Stařičký makléř zpozorněl. Pochopil, že Martin Sax není běžný policajt, který rozdá pokuty za špatné parkování a večer se s čistou hlavou rozvalí k bedně, aby zkonzumoval tupé plky limotoxem napuštěných herců. Fred si ho změřil mrtvolně chladným pohledem. Hledal cokoliv, čeho by se chytil, šedé naslouchátko si tlačil hlouběji do ušní dírky. Až zrakem spočinul na Martinově předloktí. Bylo částečně odhalené, protože těžknoucí Bridžitína krabatěla rukávy uniformy.

„Vidím, že vyznáváte začlenění se do stáda kýčovitým květinovým tetováním. Stejně jako příjmení vaše s X na konci, je i toto typické spíše pro Mstatilana nežli Mrabana, není-liž pravda?“ zauvažoval Fred. „Strážníku, jste-li Mstatilan, měl byste udávat celé jméno, včetně zákonného druha, který za vás zaplatil v depozitáři. A pokud jej nemáte, alespoň uvádět kategorii a umístění v Nzuri.“

„Výborně, dědku. Otec Mraban, matka Mstatilanka a v Nzuri jsem skončil čtvrtej v kategorii Bjóty fatál 18. Co tam máš dál!?“

„Třeba toto: Oba rodičové vaši zemřeli v jeden den, leč vy jste byl natolik krásné dítě, že vás okamžitě adoptoval popový zpěvák Ryčto Čugary. Rovnou na chodníku u nevychladlého těla matčina. Žel po incidentu s přezůvkami se opatrovnictví vzdal. To vám bylo dvanáct. Smutné. Tragický příběh, pane strážníku Saxi. Kdybych se uměl rozplakat, udělal bych to. Upřímnou soustrast,“ přednesl lhostejně, přičemž při mluvení téměř nehýbal ústy.

Realitní makléř věděl o něčem, co se ukrývalo pouze v nejstřeženější kobce Martinovy mysli? I Bently teď s otevřenou papulí střídavě civěl na ostatní aktéry, a i jemu docházelo, že se děje něco hodně neobvyklého. Na vodnatém prostovlasém kýblu, vsazeném místo hlavy, se tvořil výraz „cože?“ Zato Martinovi se valil adrenalin až do morku kostí.

„Jen do toho, zbijte mne,“ ještě ho popichoval Fred, „a pak, jakožto alfa samec, odneste si nemocnou vnučku mou do mládenecké garsoniéry své. Přikryjte ji peřinkou, uvařte mlékovou polévku s vajíčkem, kterou tak zbožňujete, a dívejte se, jak umírá. Nebo mi Bridžitínu předejte a já vám garantuji, že se znovu setkáte.“ Fred významně pozvedl injekční stříkačku, omotanou neprůhlednou lepicí páskou.

„Co to je?!“ vyštěkl Martin.

„Inzulín. Ona je totiž diabetička.“

„Blbost!!!“

„Blbost?“ zopakoval Fred. „Tedy nyní již nejste policista-spasitel, ale dokonce policista-spasitel-lékař. Jste muž mnoha předností, pane strážníku.“

„Počkaj, Saxe,“ vložil se do toho Bently. „Či ta slenke jebne na cukrovke, moj tata nas zabije.“

A zase měl pravdu. Mičát Pačtejnt byl jeden z nejváženějších občanů Skvejloru. Začínal coby starosta jakési hnusné zpustošené vesnice, rychle se však vypracoval v uznávaného politického byznysmena a především slušného člověka. Mičát bohatl tím, že jiní chudli, nicméně vždy krátce před volbami deset korálků z veškerých zisků rozdal všem zchudnuvším a dalších deset daroval na dobročinné účely, u čehož se nechal natočit televizí TV Pačtejn. Příkladná taktika, která jej vynášela do čím dál významnějších křesel, až se přiblížil k tomu nejvýznamnějšímu. Senátní volby se každým dnem blížily a Mičáta by jistě dost ranilo, kdyby mu nepodařený synek Bently srazil preference špatně ututlatelným zanedbáním povinností.

Martin Sax neměl na výběr. Musel připustit, že Bridžin horšící se stav sám zvrátit nedokáže. Uložil ji do trávy, ale udělal to alespoň tak, aby ležela v dostatečné vzdálenosti od zábradlí. Chtěl totiž doplnit poslední střípek mozaiky. Bridž bil někdo fyzicky zdatný. Někdo, kdo stáří a chabost jen předstírá. Jak předstírat stáří, když máš bedlivě pozorován přelézt kluzké říční zábradlí? Je to jako s žertovným předstíráním opilosti. Dokud není nahlodána tvá herecká jistota, bezstarostně vrávoráš, žvatláš. Jsi ve svém živlu. Ale dokážeš sehrát opilost v jedné konkrétní situaci, když vzduch kolem zhoustne? Dokážeš to udělat před zraky zkoušejících profesorů univerzity divadelních umění? I pokud profesoři tvou hru kriticky soudí? Oni přeci vědí, že jenom předstíráš!

„Malujete si terč na hrudník, strážníku Saxi. Nedivte se, až přiletí kulka,“ upozornil jej Fred Krosbrýd, pak upustil hůl. S hbitostí chlapce přeskočil zábradlí a přistál rovnou do ladného pokleku. Klopou šedého saka zakryl co možná největší plochu Bridžina těla, aby utajil místo vpichu.

Když vstal, její oči už nebyly ledové kostky, co tančí v borůvkovém koktejlu. Teď byly brusinky, co se smaží na pánvičce. Bridž se nemotorně převalila na všechny čtyři. Zašmátrala po zemi, jako by hledala brýle, z úst se jí spustily provazce růžových slin.

„Měla bych jíst víc masa,“ ztrápeně zakňourala. Se slzami stékajícími po lících stanula proti dárci dechu. Marně se snažila o další slova. Prosté rozloučení. Snažila se o něj celým svým srdcem, současně potlačovala zvířecí pudy zakořeněné hluboko v žaludku. Souboj nakonec vyzněl neutrálně:

„Jak se hraje golf?“ dostala z křečovitě sevřených úst.

Martin nevěděl. (Jejich první společná věc.)

„Nejlepším golfistou světa je Šedý Bůh,“ stroze zhodnotil Fred a tentokrát vzal Bridž do náručí on. Bez známek námahy s ní spíš přeletěl, než přeskočil říční zábradlí. Už se neohlédl. Pouze jeho napomínání: „Ošklivý pes, hloupý pes, zlý pes,“ se ještě několik minel vznášelo nad jednotvárným šuměním řeky Soul.


15 názorů

Helgi Brandari
před 10 měsíci
Dát tip

Goro: O tom už mi jeden známý říkal. Uvažuji o nich. Zatím jsem to tam neposlal, ale...

Zatím se událo toto:

Po dopsání jsem to prostě poslal do Albatrosu, protože jsem zadal do Googlu nakladatelství a Albatros mi vypadl. Po 14 dnech mi korektně napsali, že to prozatím do plánu nezařadí a že mám zkusit Pointu. Tak jsem se zaregistroval na Pointě, což je Start up. Ozvali se mi i nějaký korektor, a grafička, ale samozřejmě ty ceny jsou trochu mimo realitu. Vzhledem k velkému rozsahu by vydat 500 výtisků s grafičkou, korektorem, redaktorem, vyšlo snad na 150tisíc! Takže nevím. Mezitím pracuji na stránkách, na korekturách (přestože v tom nejsem úplně dobrý), a přemýšlím. Kompletně knihu přečetl jeden člověk a druhý ji momentálně čte. Možná bude nejlepší rozhodnutí nespěchat, ale přiznávám - ty Eknihyjedou se mi také líbí. Bylo by to za levno, nebo snad dokonce úplně zadarmo. Ale ještě jsem je neoslovil, tak kdo ví.


Gora
před 10 měsíci
Dát tip

Jak jsem už poznamenala, je znát, že sis dal velkou práci, a pokud by tvé dílo někde zaujalo, určitě by redaktor/korektor vše prošel a upravil.

Zkoušel jsi eknihyjedou? Tam by to ale mělo jít bez hrubších chybek...


Janina6
před 10 měsíci
Dát tip Gora

Díky za odpověď, vlastně za všechny odpovědi, nejen ty určené mně, protože mi zase trochu víc osvětlily věci, kterým jsem chtěla porozumět. Vidím především, že tvůj román nebude nic jednoduchého, tradičního, a jakékoli „závěry“, které bychom si jako čtenáři udělali po přečtení jedné kapitoly, by byly předčasné, a nakonec by nepomohly ani tobě. Vlastně jen uhadujeme, co z předloženého bude důležité, které postavy – tedy kromě Bridž, která je snad jasná – budou důležité a kam se děj může vyvíjet… a jsou to jen odhady, které by se v dalším čtení dalších kapitol potvrdily nebo ne. Myslím, že tvůj přístup „samozřejmosti“ ve vyprávění o světě, který se od našeho v mnohém pronikavě liší, je naprosto správný. Nechceš povídat pohádku dětem, kde bys každý detail měl okamžitě vysvětlit. Prostě nás postavíš doprostřed toho světa a používáš pojmy, které jsou tam běžné. Některé věci si domyslíme, jiné se třeba časem osvětlí v ději nebo v poznámce, co pronese některá postava… Zapamatovat si každou postavu nebo jméno jsem zkoušela při čtení kdysi, pak mi došlo, že je to zbytečné, že se z té změti postupně „vyloupne“ to podstatné, a kdykoli můžu zalistovat nazpět a připomenout si, co bude třeba. Vzpomínám si na „Růženky“ od bratrů Kingových, tam už v úvodu čtenáře vyděsí „seznam“ 71 postav plus jednoho „obyčejného lišáka ve věku 4 až 6 let“ (který je mimochodem vážně sympaťák). Takže jo, my čtenáři jsme zvyklí na ledacos :) a z dobrého důvodu to překousneme. Dobrým důvodem rozumím něco, co nás ke knize přiková, co nás chytí a nepustí. U tvého textu tím něčím je pro mě Bridž, je prostě zajímavá, a možná ani ne tak tím šíleným, co zřejmě dělá, ale tím, jaká je, tím, jak jsi ji vykreslil – nejspíš nebezpečnou, ale zároveň zranitelnou. Tak mi aspoň připadá. (Což by mi možná další kapitoly opět vyvrátily, ale zatím o tom nevím :-) Mimochodem, co je a není šílené, jsem v tomto žánru přestala zvažovat, jakmile jsem se začetla do „Nádraží Perdido“ mého oblíbence Miévilleho. Ten je tak krásně samozřejmý, že po pár stránkách mi už např. soužití hlavního hrdiny s mutantkou s hmyzím tělem přišlo úplně normální. Ale zase: ty šílenosti nesmí být hlavní náplní, jen rekvizitami pro to nejdůležitější – a to je silný příběh. V tohle směru jsem pořád „tradiční“ čtenářka, a troufnu si tvrdit, že tohle se ani v budoucnu nezmění – chceme strhující příběhy. Doufám, že na ten jsi nezapomněl! Držím palce.


Helgi Brandari
před 10 měsíci
Dát tip Janina6

A ještě pro Janinu6 (zapomněl jsem):

Klišé unesených dětí před zrakem spící učitelky... Tohle tam chci nechat :-). Novináři jsou obecně v knize negativními postavami. Ať už slouží jedné nebo druhé straně. V knize jsou pak použity některé skutečně vyslovené novinářské floskule, a jedna z vedlejších postav pak má i „superschopnost" jejich nadužívání a následné využití protivníkova dezinformování.


Helgi Brandari
před 10 měsíci
Dát tip Gora, Janina6

Gora, k tvému: K větám, na něž jsem poukázala, ses nevyjádřil...

Omlouvám se. Také tobě děkuji. 

Tou slepou uličkou jsem myslel opravdu jen pár jmen, a to mrtvala Fortunáta a pevnost Bruna Kellera. Tihle dva už v knize nemají význam. Dále pak různé smyšlené názvy květin, zvířat, řek... Například že řeka Soul se vlévá do Bodes, bych třeba vůbec nemusel psát, a možná že je to další slovo, u kterého má čtenář pocit, že si ho má pamatovat. Nevím. Chtěl jsem ten svět popisovat s určitou samozřejmostí, tak jako když se povídá o tom našem světě. Co se týče ostatních výrazů, uvedu např. Šůšen. Kdybych napsal, co to je, byl by to pro čtenáře obrovský šok. A je jedno, jestli to napíšu v první kapitole, nebo v desáté. Proto jsem opět zvolil cestu samozřejmosti. Výraz se normálně používá, a postupně rozvíjí, postupně chci čtenáře připravit, aby nakonec byl ochoten to akceptovat. Asi jako když někomu řeknu, že píšu o holce, která jí slušné lidi. Každý řekne...ty jsi magor! Taková blbost! Tzn. zvolil jsem cestu s více neznámými výrazy v úvodu a úplně od toho nemohu upustit. Kostky jsou vrženy.

"nostalgie zaplnila" třemi zločinci... děkuji za připomínku. Přemýšlel jsem o ni a rozhodl jsem se, že to tak ponechám. V mé představě toho města se nostalgie nezaplnila jen skutky, ale také celkovou přítomností zločinců. Stát i město s tím nic neudělal, zločinci se stali samozřejmostí a celá společnost je vlastně přijala se všemi zápory i klady. Pro novináře jsou zdrojem článků, celkově klesla kriminalita a tak dále.

extra nadepisování ... těžko se mi to obhajuje, ale... rozhodoval jsem se celých deset let, jak ty Poslední tři uvedu. Předně kniha není primárně postavena na jejich zločinech, byť se to třeba v prvních řekněme 15 kapitolách může zdát. To že Bridž jí slušné lidi není nakonec tou nejhlavnější zápletkou, a to že druhý zločinec topí ženy je ještě o úroveň níže. Třetí zločinec unášející děti je pak zcela upozaděn a je až součástí zvratu v poslední řekněme pětině a zejména je součástí pointy. Nakonec mi tak přišlo nejefektivnější uvést je na začátku a pak už se jejich cesty rozejdou nebo proplétají.

Náměstí Džekíf se nadouvalo ... I tady jsem se rozhodl, že ponechám nadouvalo. Chápu tvou připomínku, přesto v mých představách se nadouvalo a ne pyšnilo.  Vycházím (jako často) z vlastní zkušenosti, kdy město Plzeň bylo vyhlášeno Městem kultury. I tam jsem nějak nechápal proč a prostě v hlavě mi utkvěla určitá představa, kterou sjem chtěl v knize použít. Slovo nadouvat má trochu i falešný podkres, kdežto pyšnit si představuji pozitivněji.

Prostě dnes už se v sladem provoněných - ve sladem .. Zde jsem dal na tvou radu a větu upravil. Slovo prostě na začátku věty mi tam také nehraje a obzvlášť pokud mám problém už v úvodu udržet pozornost, tak každé vylepšení textu je fajn. A děkuji.

Překlep na konci vzniklý kopírováním - děkuji, vymažu


Helgi Brandari
před 10 měsíci
Dát tip Janina6

Zkusím ještě z odpovědět práce, snad tady to bude lepší.

Janina6: děkuju, o těch chybách jsem nevěděl a díky tobě jsem si je v rukopise opravil. Jinak jsem samozřejmě rád za každého čtenáře a klidně bych sem celé dílo vložil, abys pokračovala. Ale psal jsem ho cca 10let, má to cca 450 normostran a podle mě jsem přišel na pár nápadů, které nikdy nikde nemohly být. Rád bych tu cestu zakončil vydáním, ať už bude jakékoliv (papírové, elektronické, v nejhorším případě nějaký pidináklad 10 kusů). Tím už tak trochu bude stvrzené, že nápady jsou moje. Teď provádím korektury (zatím sám), protože 450 normostran, korektor chce 50/Ns, takže dát někomu 22 500,- za to, že mi opraví třeba 50 chyb, tak to mi přijde moc. 

Mám jednoho tzv. betačtenáře, který už knihu dočetl, momentálně mám i druhého (mou ženu). Zdá se, že nejhorší je přežít první kapitolu, že čtenář se na začátku obává neznámých slov a pojmů a má pocit, že si je musí zapamatovat. Nemůžu se toho úplně vzdát, ale už teď jsem rozhodnut, že ten nejhorší odstavec změním a možná vypustím jedno, dvě slova. 


Helgi Brandari
před 10 měsíci
Dát tip

Ahoj, děkuji všem.

Za opravy chyb především. Snažil jsem se odpovdět jednotlivě, ale server padal. Takže ještě jednou všem díky, chyby jsem si už v rukopise opravil, a pokud bude příležitost, opravenou kapitolu vložím i sem. Ale jak jsem psal, nějak mi to tu padá. Každopádně díky.


jezzewec
před 10 měsíci
Dát tip Janina6

Je to čtivé, zajímavě a obratně napsané, bohaté na slovní hříčky a když jsem si to začal číst podruhé a pozorněji tak už mně to hodně zaujalo a chtěl bych si to přečíst celé. Kromě toho že je to žánr jaký mně baví se dají v příběhu najít některé podobnosti se skutečným světem které vedou k zamyšlení.


Gora
před 10 měsíci
Dát tip

Helgi, díky za odpověď. My si zde tykáme...

K větám, na něž jsem poukázala, ses nevyjádřil... Sklepní monstrum mne překvapilo, pořád se mi zdá, že na tak malé ploše máš zápletek a děje moc. Některé věty špatně stylizované. Jinak jsem v prvé řadě poznamenala, že píšeš dobře, tedy tvůj styl chválím. Co se týká jmen, pokud tedy mají tak malou váhu jako "soused odnaproti", je to ztráta času pro tebe vymýšlet sofistikovaná jména a pro čtenáře snažit si je zapamatovat.

Poctivě jsem ti vypsala v prvním komentáři, co mě ruší - spousta informací naráz  a tak podobně. Raději bych jen chválila, ale třeba se pletu a nadšené, chápající čtenáře si dílo najde. Přeju ti to, je vidět, žes nad ním přemýšlel a pracoval...


Janina6
před 10 měsíci
Dát tip

Pár "technických" poznámek: "přímo před zrakem spící učitelky" je tak otřepaný vtip, že bych ho zvážila... dokonce i jako schválnost je pořád otřepaný. 

"Přímo vyzívala k zádovému vyválení..." - oprav si, asi nemělo jít o zívání. 

"...neboť Bridž našlo v jídelně, plačíc nad..." Sem se přechodník nehodí. Nenašlo ji plačíc. Plakala ona, ne ono. Takže asi "Bridž našlo v jídelně, jak pláče..." případně "plačící". 

A moc se mi líbí některé přímo poetické popisy, třeba "elipsa slunečních paprsků prořezávala smrkance mraků". Bravo.


Janina6
před 10 měsíci
Dát tip

Ještě jsem se vrátila, protože... no, protože mi Bridž nešla z hlavy! A když už jsem kritizovala, tak se sluší přiznat i to pozitivní: že mě ta postava zaujala. Četla jsem znovu, pomaleji, a napodruhé to bylo lepší čtení. Takže Bridž požírá slušné lidi, jo? A Šedý bůh reálně existuje? Vážně bláznivý svět. Ale ta zápletka s vymknutím se svému "poslání" je dost dobrá, teď bych se docela těšila, jak se vypořádá s těmi dvěma příšerami. Takže ještě pár dojmů: už asi tuším, co mi při prvním čtení vadilo nejvíc. Asi ta velká "nahuštěnost" děje novými informacemi. Já si potřebuju na hlavní postavu trochu zvyknout, udělat si o ní nějaký obrázek, ale postupně... jaká je, v jakém prostředí žije, po čem touží, čeho se bojí. Stejně tak její svět, rodina, okolí... Ty mi říkáš všechno moc rychle, naráz. Na pár stránkách první kapitoly je mi prozrazeno hned několik šokujících tajemství. Není to marnotratné? Proč nedávkovat napětí, atmosféru, informace? To mi tak letí hlavou. Možná kdybych měla v ruce celý román, viděla bych to jinak, ale tenhle začátek je prostě koncentrát, zkratka. A to není z hlediska čtenáře a jeho požitku ze čtení zrovna výhra...


Helgi Brandari
před 10 měsíci
Dát tip Janina6

Goro, i vám děkuji. Pozorně jsem si přečetl váš komentář, popřemýšlel o kritice. Ohledně množství jmen a názvů, s tím asi nic nedokážu udělat. Myslím, že pro přečtení knihy pak není nutné si pamatovat, kdo jak se přesně jmenuje a je to spíš na tom konkrétním čtenáři, jestli chce po ději jen klouzat nebo za tím chce hledat nějaké hloubky. Bohužel ke knize jsem přistupoval tak, že jsem občas použil smyšlená slova, názvy, nebo zmíněná jména, která jsou v knize slepou uličkou. Asi jako když si povídáte se sousedem, a ten zmíní, že jeho známý Pavel mu přivezl dřevo. Také třeba pak přijdete domů a manželovi už sdělíte jen, že sousedovi přivezli dřevo a jméno Pavel si nepamatujete. Z toho důvodu jsou i v první kapitole zmíněna jména Fortunát nebo Keller, která možná přispívají do toho zvýšeného množství jmen a názvů. Neobhajuji se, nerozporuji to, že vám se to nelíbí, jen prostě pokud bych s tím něco měl udělat, pak rozbiju jednu z forem, kterou jsem chtěl tu knihu psát.

Vaše definitivní ztracení ve zmíněném odstavci: V tom odstavci jsem se minimalisticky snažil naťuknout vztah mezi Bridž, Sklepním Monstrem a Fredem. Tzn. Bridž má v hlavě včerejší radu Sklepního Monstra, že by měla udělat něco zásadního (ona volí útěk), aby se dědeček Fred o ni více zajímal a třeba si vyslechl její pocity. Čtenáři jsem chtěl sdělit, že Sklepní Monstrum má Bridž rádo a záleží mu na ní. Ohledně odpočítávání chrápání: Bridž se odhodlává k útěku, poslouchá Fredovo chrápání, odpočítává ho. Jako když se připravujete ke startu... 3,2,1 start.

Samozřejmě vaše připomínky mě mrzí, obzvlášť když jsou to připomínky k něčemu, co jsem tak chtěl.  Alespoň je to zpětná vazba a vykřičník, že kniha si bude jen těžko hledat podobně smýšlející čtenáře, jako jsem já.


Gora
před 10 měsíci
Dát tip

Mám z počáteční kapitoly smíšené pocity.

Ty píšeš velmi solidně, ale jako ukázka /pro mě/ zvládnuté i méně zvládnuté práce autora mi poslouží kapitola: uvedl jsi čtenáře do světa, který je (s nadsázkou) parodie na současný, to je dobré. Ke koci odstavce píšeš, jak se nostalgie možná musela naplnit něčím novým. - a k tomu mi nesedne, že by se "nostalgie zaplnila" třemi zločinci. Když už, tak skutky zločinců. Není to správně vyjádřeno. Také extra nadepisování je myslím něčím navíc, co by tam nemuselo být, pokračovala bych normálním textem. Kdyžtak dala názvy zločinců do kapitol...

 

Skvejlor ztratil přízvisko Světové Slušné Město Kultury, poté i Slušné Město, aby se nakonec proměnil v milionovou ubytovnu, odkladiště lidí z ostatních slušnějších měst. Ztratil nárok na státní dotace, dohled Mrabské policie, zdravotní pojištění. Po nabubřelé epizodě zůstala pouze tichá, rybinou zapáchající, plíživá nostalgie. Možná tak se to stalo. Možná se nostalgie musela zaplnit něčím novým. Něčím moc špatným. Třemi zločinci, možná disponující nadpřirozenými schopnostmi. Říká se jim:/pokračuješ jmény zločinců a jejich činy/... 

 Tady už pomalu, ale jistě ztrácím nit a pozornost. Zatímco úvod jsem byla schopná vnímat jako zajímavý, kde se nořím do svérázné nálady/historie města, ty jednotlivé výčty "zločinců" mne už tolik nebavily. Anotace: Neboť jsou tím posledním, co v životě je spatříte - zbytečně "předpovídající" Také složitost jmen nepřispívá k dobrému zapamatování, kdo je kdo, i když je to vtipně vymyšleno, např. Bridžitína Crossbreedová. Ryčto Čugary, Mičát Pačtejn,Mstatilanka... už teď netuším, která postava se pod složitými jmény skrývá. 

Definitivně se ztrácím zde:

"Někdy, když chceš někomu říct, že tě něco trápí, ale on není ochoten nebo schopen naslouchat, musíš mu to sdělit naléhavěji," proneslo po včerejší večeři Sklepní Monstrum, neboť Bridž našlo v jídelně, plačíc nad rozškubanou mrtvolou slušného bankéře Fortunáta. I proto teď tiše odpočítávala dědečkovo stěnou tlumené, pravidelné chrápání: „Jednadvacet, dvaadvacet, třiadvacet.“ Útěkem ho nechtěla ranit. Chtěla, aby ji pochopil.

Pro mě je těch situací, jmen, názvů moc, je to nepřehledné a i když text střídají také velmi pěkné věty, celkově je moc složitý, i zápletky by potřebovaly větší prostor. I já ti přeju čtenáře, kteří by tvůj umělecký záměr akceptovali/vnímali s větším pochopením než já...

 

K ostatnímu:

Tady mi připadá metafora přehnaná:  Náměstí Džekíf se nadouvalo spokojenými občany, dala bych např. naplnilo nebo pyšnilo. Něco ve smyslu, že občané byli nadutí, ne náměstí

Prostě dnes už se v sladem provoněných - ve sladem ... ani začátek věty podle mě nezaujmesložila bych ji tak, aby začala: Ve sladem provoněných...

Na konci překlep vzniklý kopírováním: 

 šuměním řeky Soul.


Helgi Brandari
před 10 měsíci
Dát tip

To mě mrzí, ale i tak děkuji. 


Janina6
před 10 měsíci
Dát tip

Na mě je to asi příliš vyšinuté... natolik, až mě unavilo to číst. A to mám fantasy a sci-fi ráda. Nedobrala jsem se žádné zprávy určené mně ;)  Ale svoje čtenáře si to jistě najde, přeju knížce úspěch.


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru