Věčné utrpení

           Už jste někdy přemýšlely jaké to je mít v hlavě někoho cizího?

           Ne?

           Já na to myslím pořád.

           Musím, protože někoho opravdu v hlavě mám.

           Věřte mi. Mluvím pravdu.

           On opravdu mluví pravdu.

           Byl večer a já pracoval. Ptáte se co je to za práci že musím pracovat v noci?

           Hádejte.

           Ne, nejsem hasič, ani barman.

           Jsem nájemný vrah.

           Jsem nájemný vrah protože je to něco co opravdu umím a taky je to něco za co člověk dostane pořádně zaplaceno.

           Jsem nájemný vrah a jsem na to hrdý.

           Byl večer a já zabíjel. Zabyl jsem muže co dlužil peníze tomu co mi za zabití toho muže dobře zaplatí, tak proč odmítnout. Bylo to snadné, možná až moc snadné, ten chlápek se ani nebránil jen pořád opakoval: „Nechte mne být, dám vám co budete chtít“. Jenže já své slovo držím a slíbil jsem přece že tenhle chlápek zemř.

            Můj otec mi vždycky říkal že slovo dělá muže, takže co bych to byl za chlapa kdybych nedržel slovoe.

            Toho chlápka jsem odvlek na starý vrakoviště a zastřelil ho. Prásk, Prásk, a bylo po zábavě.

             A tehdy jsem ten hlas poprvé uslyšel, ozval se mi těsně za zády a měl v sobě klid, chlad a bolest, tolik bolesti: „Cítíš se teď líp?“

             Otočil jsem se, ale zamnou nestál nikdo. Na vrakovišti jsem byl jen já a chladnoucí mrtvola toho zmetka.

            Asi se mi něco zdálo, řekl jsem si pro sebe, ale pak se to ozvalo znovu, ten nový příval chladu a bolesti už jako by křičel: „cítíš se líp?“

            „Ať je to kdokoliv já si tě najdu a pak si to spolu vyřídíme!“ Výhružné prohlášení do tmy bylo víc než pro řečníka spíše pro mne, nikdy by jste nevěřily jaký strach můžete mít z ničeho.

             Jel jsem domů autem a poslouchal rádio a najednou se ze zadního sedadla ozvalo: „Jak? Řekni mi prosím jak, si to se mnou chceš vyřídit.“ Málem jsem narazil do auta přede mnou když se ten hlas za mnou ozval, byl tak chladný a v jeho tónu nebyla ani stopa nejistoty, nebo možnost že by se mýlil, ale tolik bolesti. V tom hlase bylo něco co by vás donutilo dát hlavu mezi ramena a čekat ránu, vás asi určitě ale ne mne.

              Nejsem to co sem proto že se bojím.

              Šlápnul jsem na plyn a rozjel jsem tu nejdivočejší jízdu do hotelu ve kterym sem bydlel.

             Dodneška se divím že sem tu jízdu přežil.

             Dojel jsem do hotelu a zpil jsem se do němoty. Když sem tak napůl seděl, napůl ležel v křesle, vidím tak přes mlhu opilosti postavu. Chlápek v černým, co je tak hubenej že by moch imitovat kostlivce si sedá do křesla naproti mně. A já ho odněkud znám… Vypije whisky, odloží prázdnou sklenici, sepne ruce do gesta který tak rádi používají drahý psychiatři a nakloní se ke mně aby mi byl od tváře jen asi půl metru. Chvíli se navzájem okukujeme ale je na něm vidět že to dělá spíš pro mě.

             On mně totiž má už celýho přečtenýho.

            „Pane bože ten týpek musí hrát poker.“ myšlenka dne, která projede moji růžovou mlhou opilosti jako první.

             Na jeho bílé tváři se objeví krátký úsměv a pak řekne: „Nemám karetní hry rád, ale díky.“

             Moje čelist klesá. „On čte moje myšlenky!“

„A tebe to po dnešku ještě překvapuje?“

             Ten chlápek se jen usměje a usadí se zpátky do křesla, zavrtí se v něm a znova se na mně zadívá tím pohledem kterej na vás dokáže udělat jenom vaše matka, pohledem před kterým neutajíte nic. Pohledem tak silnym že zapírat prostě nejde.

„Sleduji tě. Sleduji tě dlouho a pečlivě. Sleduji tě protože máš klíč k něčemu co chci.“

             Tři věty.

             Tři odpovědi.

             Třikrát víc otázek.

„Jsi hrdý sám na sebe. Jsi hrdý na práci kterou děláš a na to jak svou práci děláš. Jsi spolehlivý a neúprosný. Máš svou pověst a peníze. Zabíjíš znovu a znovu. Jak to děláš?!“

             Poslední věta vyletěla z jeho tenkých, bledých rtů a na ni plynule navázal zoufalý vzlykot. Moje noční návštěva se vzlykajíc zhroutila do křesla.

             Z před chvílí všemocného muže se teď stala malá a bezbranná troska v mém křesle.

             Vstávám od stolu a u baru si naleju koňskou dávku whisky, pomalu dojdu ke stěně ze skla která nabízí pohled na celé město v noční kráse, napiju se a prohlásím směrem k nočnímu hostu:                

             „Máš pravdu, jsem hrdý. Jsem hrdý na to kolik si vydělám a jak si mohu dovolit žít. Jsem hrdý na způsob jakým jsem to dokázal! A jsem hrdý na to jak se udržuju na špičce! Co je na tom k nepochopení? Starám se! A nezůstávám nikomu nic dlužen! Nejsem na nikom nijak závislí, všechno dokážu zvládnout sám. Ale něco ti řeknu, něco opravdu nechápu: Nechápu ty co promarní svůj život. Nechápu ty co jen sedí a naříkají. A nejvíc, nejvíc nechápu ty co se radši sami zabijou protože nemaj na to zkusit postavit se životu čelem! Jeden takovej mi tu prolít přímo před oknem, je to pár let. Prosvištěl tady a rozplácnul se někde dole.

              Chladný hlas mně upozorní že nejsem v místnosti sám: „Já vím, dost mně to bolelo.“

              Odpověď která dokáže šokovat.

„Byl to nejhorší den mé existence. V ten den jsem ztratil všechno. Svůj život, své ideály. Všechno.“

              Hubená postava v křesle se narovnává a otáčí směrem ke mně, po její chvilkové indispozici není ani stopy.

„Neskoncoval sem to já, skoncoval to někdo jiný, někdo s kým sem pak skoncoval já. Ten co to skoncoval mne stvořil. Nechal mne zde. Trpícího, přetékajícího, zuboženého. Nikdo se mne neptal na můj názor. Nikdo mne nežádal!“

              Poněkud zaskočen jeho řečí sleduji jak se zvedá a pomalím, těžkým krokem přichází ke mně. jeho chůze se zdá tak vratká že by stačilo jen dýchnout a postava by se zhroutila, přesto je v něm cosi nezastavitelného a odhodlaného.

              Jako ve mně.

              Malé ranky na jeho tváři a rukou jimž jsem ze začátku nevěnoval nijak zvlášť velkou pozornost, se podivně zvětšují a začínají se na nich objevovat stopy krve.

„Nikdo se mne neptá, každý pouze žádá. Chtějí pomstu, zadostiučinění, nebo si jen chtějí spravit chuť. Jejich mysl je plná bolesti a hořkosti. Jsou plní zloby a nenávisti!“

               Vyzáblí přízrak došel na dva kroky ke mně a já si říkám jestli se mi to jen nezdá, jestli sem se jen nepřepil a tohle že je jen špatnej sen.

               Copak je možný aby mu místo slz tekla krev?

              „a co chceš po mně?“ konečně sem přesvědčil ústa aby začali mluvit. On se však neobtěžoval odpovědět, jen tak stojí proti mně a dívá se. Dívá se a jeho pohled mne probodává skrz naskrz, dívá se pohledem ve kterém je tolik bolesti.

               Možná se mi to jen zdá, ale v jeho očích je i nepatrný záblesk zoufalství. Zoufalství a prosby o pomoc.

               Třeba se mi to jen zdá?

               „Co chceš po mně že mně strašíš, že se mi ozýváš za ramenem? Co chceš že se objevíš zde a vedeš tu svoji řeč o něčem co pořádně ani nevím co je?“ Místo odpovědi mi přiložil ruce na spánky a já pochopil…

               Řady mích zákazníků se dovolávají po mé krvi, po mém těle, dovolávají se práva rozervat mi duši. Don Aminos šéf mafie co měl tu čest potkat mne, teď křičí u mojí hlavy a chce mojí kůží, žhář Jones který podpálil půlku bloku domu, zatímco všichni uvnitř spaly volá po mém srdci, dokonce i malý vymahač výpalného který dnes ráno žádal po barmanovi víc než jsem byl ochoten snášet. Ráno touží po pannenství dítěte a večer po mé hlavě, vida jak se priority mění.

              Další a další duše mi prolétají tělem a snaží se ho rozervat, další a další nával vzpomínek.

              "Tak proč tě to nebolí!? Jak to že nic necítíš!?

Copak nevolají po tobě? Copak ti nervou duši?"

              Jako odpověď mu přikládám ruce na spánky já, hubená postava plná utrpení se teď začíná uvolňovat, výraz na tváří se začal měnit, už to není bolest a utrpení, na dnešní zbytek večera ho vystřídá pokoj a klid.

              Pomsta šla spát.

              Ptáte se kdo mne zaměstnává?

              Bůh.

Spravedlnost není slepá a rozhodně po kapsách nenosím váhu a meč.