Týden dobrovolnice

V úterý, za pár minut půl druhé odpoledne, jsem jako každý týden šla do Domova pro seniory, kde dělám dobrovolnici. Ten den zrovna hlásili bouřky a tak jsem spěchala, aby mě nezastihla venku. Do budovy jsem vběhla taktak. Pozdravila jsem recepční a vydala se za jednou paní. Před pokojem jsem zaklepala na dveře a vešla. Jedna z mých klientek, Lenka, ležela na posteli a poslouchala ve sluchátkách televizi. Lenka totiž přišla o zrak, kdyby viděla, jistě by mohla zůstat v domácím prostředí. Přistoupila jsem k její posteli a lehce se jí dotkla na hřbetu ruky, Lenka sebou trhla, vyndala si sluchátka z uší.

„To jsem já, Leni, Peťa, přišla jsem zase za tebou.“

Lenka se usmála a řekla:

„Jé, ahoj Peťo, to jsem ráda, že jsi tady. Říkala jsem si, jestli dnes přijdeš.“

„Nevylekala jsem tě?“

„Ne, v pořádku. Vypneš mi prosím televizi?“

„To víš, že ano. Ovladač máš ve stolku, viď?“

„Ano, díky.“

Vzala jsem ovladač a vypnula telku, kde zrovna běžel nějaký dokument o přírodě.

„Tak co, jak se vede?“ zajímalo mě.

„Jo, dobré, měli jsme dnes dobrý oběd, rajskou s těstovinami.“

„Tu bych si také dala. Přinesla jsem s sebou zase knížku, tak ti můžu předčítat.“
„To je dobře, klidně můžeš začít hned,“ usmála se a já vytáhla z batůžku knížku Nadělení od Daniela Krejčíka.

Začala jsem Lence předčítat a přitom jsem téměř přestala mít pojem o čase. Kdyby nezaklepala sestra se svačinou, tak bych ani nevěděla, že už jsou tři hodiny a mně dobrovolnictví končí. Rozloučila jsem se s Lenkou a šla dolů, do recepce, kde jsem si zapsala docházku a pak už se vydala k domovu. Bouřka už skončila a jen trošku poprchávalo.

Ten samý týden ve čtvrtek, tentokrát dopoledne před desátou jsem opět přišla dobrovolničit. Prvně jsem zašla k paní, která už je ležák a popovídala si s ní. Když bylo asi čtvrt na jedenáct, rozloučila jsem se s ní a sešla do přízemí za druhou paní, která už také jen leží. Hned jak mě spatřila, oči se jí rozzářily.

„Dobrý den, zase jsem si s vámi přišla zazpívat, jestli chcete.“

„To víte, že chci,“ usmála se a já si z batohu vytáhla seznam lidových písní, které obě známe.

Začaly jsem zpívat Beskyde, Beskyde, pak Okolo Frýdku, Když jsem já šel tou Putimskou branou a ještě několik lidovek. Vtom do pokoje vešla Erika, jedna z aktivizačních pracovnic.

„Peťo, vzala bys paní Tichou na chvilku ven?“
„Jo, není problém.“

Popřála jsem paní pěkný den a vydala se s Erikou na chodbu, kde už na nás paní Tichá čekala.

„Dobrý den,“ pozdravila jsem ji a zeptala se, kam ji mám vzít, paní Tichá už je na vozíku.

„To je jedno, kam se budu chtít vám. Já jsem ráda, že budu venku.“

Odbrzdila jsem vozík a už jsme jely do parčíku, který k Domovu pro seniory patří. Cestou jsem míjely kamerunské ovce, které tam v mají v ohradě. Jakmile nás spatřily, hned se dožadovaly nějakého pamlsku. Paní Ticha ale chtěla jet trochu blíž k rybníku, který je pod budovou. Našly jsem tam lavičku, já jsem zabrzdila vozík a posadila se naproti ní a začaly jsem si povídat. Paní Tichá je občas sice trošku zmatená, ale na to jsem já už zvyklá. Před jedenáctou jsme se vrátily do chodby u recepce, já si opět zapsala docházku a šla si domů uvařit oběd.