Balalast

Sedím u okna do ulice, kde je kupodivu klid. Koukám ven, prohlížím si kolemjdoucí a přemýšlím a vzpomínám. Kde jsem byl touhle dobou minulý rok? Bylo to zde, nebo je všechno opravdu jinak? Lámu si hlavu s vlastními myšlenkami a nechce se mi vzdát ten boj se společností. Kolem projíždějí auta, možná bych časem taky jedno chtěl, řízení je prý zábava. Kolik z toho, co bylo pro lidi stvořeno, není zábava? Bavit se dnes může každý prakticky čímkoliv. Pokud má peníze. Můj příjem je dobrý, stačí na pokrytí mnoha aktivit, které bych si předtím nemohl dovolit. Ale nebylo tomu tak vždycky. Kdysi jsem doslova živořil na minimální mzdě, nemohl jsem se od té vzducholodi času odpoutat. Možná si říkáte, co to má společného s literaturou. Možná víc, než si sám dokážu přiznat. Mnohdy si připadám jako starý rybář z díla Stařec a moře. A až jednou zase narazím na břeh, budu sdílet vše, co jsem do té doby zažil. Vždyť jedině sdílená radost je dvojnásobná radost. Anebo ne?