a stejně je to jen to konečný nekonečný světlo co v nás zůstává

byl to vobraz ty charakteristický tahy štětcem kladení barev a možná to nebyl vobraz možná to byla fotka černobílá nejspíš a vlastně to nebyla ani fotka možná film ale věř mi nejjistěji ze všeho to byla hudba melodie povědomá trýznivá melodie taková ta když nevíš vodkud ji znáš taková ta co ti nedá spát přesně taková byla a v tom vobraze v tý melodii byla postava postava schoulená v koutě možná v prázdnym pokoji jistý je jen to že byla zasypaná listim zlatym podzimnim listim jo jen ty voči ty voči koukaly koukaly uprostřed vobličeje kterej nebyl její a všichni to věděli věděla to taky a nikdo si už nepamatoval proč má cizí vobličej je to moc věcí moc věcí na vysvětlení ale stejně každej znal tu její tvář jasný byla to vona vona s cizí tváří umřela v první světový válce a v druhý znova bylo to někdy ke konci myslim a teď ji to čekalo do třetice všeho dobrýho někdo tam byl s ní někdo tam vlastně nebyl někdo průsvitnej ale každej věděl že tam stojí bylo to jasný jasnější než kdyby byl vidět dokonce prostě takový to jistý tušení každej to věděl ale všichni mlčeli protože věděli že ona je jediná kdo jeho přítomnost nevnímá ten intenzivní strach vo něj se kolem ní plazil rozfoukal všechno to zlatý listí a není vůbec jistý že nerozfoukal i tu její tvář vždycky věděla že umřou spolu a tak teď voblečená do tý svý nejistoty začala potichu zpívat možná odtud ta melodie možná ale nejspíš to byla jen melodie jejích dlouhejch vlasů a melodie toho dítěte který se z ní nikdy nenarodí toho dítěte který se narodilo na konci jedný války na konci druhý odešlo a teď se narodí znovu jenže ne z ní všechno se převrátilo na druhym konci stojí pořád ta další postava von taky vždycky věděl že umřou spolu jenže ne celí kousek z něj zůstane a to je konec pak už nic ironie vždycky věděl že je to napsaný černym inkoustem na tvrdym papíru a že umřou za její hříchy to taky věděl jen ta ironie tady bude klidně sedět dál v opačnym koutě opačný místnosti vzhůru nohama převrácený a stejně patřili k sobě na vopačnym konci chodby mohli žít jeden pro druhýho jenže to přišlo strašně pozdě vždycky věděla že to přijde jenže bez toho nešlo nic podniknout i když to bylo tak jistý jenže žádný vobelhávání ani jeden z nich na to nehraje další válka by přišla a ten pán z nedělního vodpoledne by se tak mile neusmál a možná jednou by přišla krásná až k němu domů vlasy by jí voněly ale to že by přišla není tak jistý a ta probdělá noc ta noc kdy se všecko najednou zastavilo a viděli to tak nějak shora voba totiž věděli že ta noc je celej jejich život ten život s tim velkým písmenem na začátku nikdo nemoh vědět že to skončí tou melodií a že umře vlastně sama sama ve svý hlavě nikdy se neměla dozvědět že tam celou dobu byl jenže tu noc to stejně pochopila v tu probdělou noc stejně pochopila všechno nemělo cenu jí říkat že ji daj do černý rakve chtěla spálit ve svý posteli vona věděla že je to jen spánek další zdravej spánek a voni ji dali do tý černý rakve a možná chudinka trpěla klaustrofobií a stejně je to jen to konečný nekonečný světlo  co v nás zůstává a ta melodie když už konečně přijdeš na to vodkud ji znáš a pak už víš že ho stejně milovala tisíckrát ho milovala a tak to listí bylo na svym místě a ta cizí tvář byla vlastně jeho a všechno dopadlo tak jak mělo i to s tou rakví a vona to věděla tak co dál řešit