Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Aeronautka

14. 10. 2023
2
2
139

Aeronautka

Svítící slunce ještě více barvilo zlaté moře na planetě Zanghirr. Loď se pomalu klouzala zpátky do přístavu. Já, kapitán, jsem stál spokojeně na palubě. Úlovek se nadmíru vydařil. Chytat tyhle potvory není žádný med, ale dneska nám žádný z těch podivných tvorů, co tu v moři žijí, neprotrhl sítě. Bohatý úlovek sliboval i solidní zisk v přístavu. Od té doby, co ochranáři prosadili zákaz lovu s pomocí jakékoli moderní technologie, tu už mořskou havěť příliš námořníků nechytá. Lovit na plachetnicích jako z patnáctého století zní sice romanticky, ale pokud se tím chcete živit, je to těžká práce.

Dny jako ten dnešní jsou ale nádhernou odměnou. Vál krásný teplý vánek a já pozoroval naši novou plavčici jménem Li, drobnou, hubenou, ale svalnatou, jak se mrštně proplétá vysoko mezi lany a plachtami. Vypadala, že si to opravdu užívá, že jí je tam mnohem líp než dole na palubě.

„Ať ti nevypadnou voči z ďůlků!“ štouchl do mě Jim, „ty bejku!“

Začervenal jsem se. Možná se po ní opravdu dívám víc, než bych musel. Je s námi už druhý týden. Není krásná v běžném slova smyslu, ale má v sobě něco, co většina nevidí, a co mě přitahuje. 

O pár dní později jsem ji pozval, jestli si nechce se mnou zajít na pobřeží na, hm, říkejme tomu ústřice, byť to samozřejmě nejsou ústřice stejné jako na Zemi. Šla. Povídali jsme si o počasí, o tom, jak jde lov, jak se jí žije v našem městečku. Nic skutečně osobního. Takové oťukávání.

Lovili jsme ústřice a pak si je udělali na ohni a zapíjeli to vínem. Zaujalo mě, že i při potápění má na sobě košilku. Zatímco svoje štíhlé nožky ráda ukazovala a vystavovala sluníčku, vršek těla neodhalovala nikdy. Možná má nějakou jizvu, za kterou se stydí, napadlo mě. Se zapadajícím sluncem, s plným břichem a s množstvím vypitého vína se atmosféra uvolňovala a zkoušel jsem lehce flirtovat. Usmívala se a klopila oči a já si připadal jako v románu z devatenáctého století. Jako by se přiblížit chtěla, ale bála se.

Ochladilo se a my jsme vstali, abychom se vrátili domů. Po víně mi nějak ztěžkly nohy a na nerovném kamení jsem zaškobrtnul a letěl k zemi. Li se mě pokusila chytit, ale naše ruce se minuly a já ji nechtěně chytil za košili a strhl ji.

„Promiň, promiň, to jsem opravdu nechtěl,“ červenal jsem se jak rak.

Li se tvářila vyděšeně a rychle si vytahovala košili zpátky.

„Moc se omlouvám,“ pokračoval jsem. Měl jsem pocit, že se něco děje, jenom jsem nevěděl co. Můj již nepříliš svěží mozek konečně zpracoval, co stihl zahlédnout na jejích na vteřinu odhalených zádech. Je to možné? Křídla?

„Ty jsi?“ zeptal jsem se nepříliš inteligentně.

„Aeronautka,“ zašeptala a dívala se na mě prosebně. „Vadí ti to?“

„Ne! Vůbec!“ chvatně jsem ji ujišťoval. „Ty umíš lítat?“

Kývla hlavou. „Jo. Neřekneš to nikomu, že ne? Nechci pořád utíkat. A jestli se to někdo dozví, tak mě zabijou, to přece víš!“

„Budu mlčet jako hrob! Nemusíš se bát!“

Pečlivě si mě prohlížela. „Dobře,“ řekla pomalu, „zkusím ti věřit.“

Aeronauté se vyvinuli z lidí na planetě Xadaraii v dlouhém válečném konfliktu. Obyvatelé se sami vyšlechtili ve skoro dokonalé smrtící stroje. Křídla a schopnost létat jsou jen podružný detail, to, co je dělá opravdu nebezpečné je necitlivost a agresivita, neúcta k čemukoli a komukoli. Nejprve skoro vyhladili sami sebe, a pak se rozhodli zlikvidovat ostatní obyvatele vesmíru. Šli a začali likvidovat planetu po planetě. Jejich program byl jasný: vyhladit všechno lidstvo. Federace se marně bránila. Najednou tu byl soupeř, který neměl jiný cíl než likvidaci. Který zdánlivě neuvažoval logicky. Se kterým se nedalo jednat. Který neuznával žádná pravidla boje. Pak přišla na řadu Země a aeronauté ji po tuhém boji nakonec zlikvidovali. Federace se pak konečně vzchopila a rozhodla se oplatit stejnou mincí: zabít všechny aeronauty. Bez milosti. Bez výjimky. A po mnohých těžkých bojích se to podařilo. Údajně ještě zbylo několik jedinců, na které je vypsaná vysoká odměna, a po kterých pátrají „lovci aeronautů“. Kdybych Li udal, nejspíš bych do konce života nevěděl, co s penězi. Ovšem, na druhou stranu, i přes to, že působí jako drobná dívka a já jsem masivní, svalnatý muž, by mě, jako aeronautka, dokázala během mžiku zabít na nespočet různých způsobů.

Počasí se na moři dokáže měnit rychle, během pár minut. Jeden den nás na moři zastihla nepřipravené bouře. Nestáhli jsme včas plachty a vítr nás hnal směrem na skaliska. Zvlhlá lana se zasekla a jediný způsob, jak skasat plachty by bylo vylézt nahoru a tam je spustit. Bouře lodí mávala a stěžně se obrovsky kývaly. Lézt nahoru v tomhle počasí? Nemožné. Li srdnatě začala šplhat do lan, aby skasala plachty. Vyděsil jsem se, že se jí něco stane, a řval jsem na ni, ať okamžitě sleze. Li mě neposlouchala, nejspíš ani neslyšela. Bojovala s větrem a deštěm, ale nespadla, zato spadly plachty, loď se zpomalila a začala aspoň trochu poslouchat kormidlo. Ten den se Li stala pro celou posádku hrdinkou a zachránkyní.

Sezóna lovu skončila a naše posádka slavila na stometrové skále nad přístavem. Mám to místo rád, město i s přístavem se pod námi rozprostírá jako na dlani a kolem se zlatě třpytí moře. Bylo ještě docela teplé počasí a vál příjemný slabý vánek.

„Kde je?“ ozval se cizí nepříjemný hlas do veselého hlukotu.

„Kdo?“ ptal se Jim bodře. Obrátil jsem se a prohlédl si cizince. Byl oblečen v jakousi polovojenskou uniformu, ale oficiální voják to zjevně nebyl. Měl zbraně. Tvářil se velmi nepřátelsky.

„Aeronaut,“ řekl přísně.

„Cože?“ vyprskl Jim. „Kdepak by se tady někdo takovej vzal? No, chlapi, řekněte, kdo z vás umí lítat?“ Posádka se rozesmála.

Muž se neusmál, ale vystřelil do vzduchu. Zavládlo ticho. Muž se podíval na přístroj na zápěstí. „Je tu, ne dál než pět metrů. Zákony jsou jasný. Všichni aeronauti musí zdechnout. A všichni,“ na to slovo dal důraz, „kdo mu pomáhají, nebo ho kryjí, tak taky.“

Nikdo nic neříkal. Všichni znervózněli.

Li vystoupila. „Tady jsem, nech je být!“

Muž se usmál. „Taky vida, že to jde!“

„Ale Li není nebezpečná!“ řekl jsem zoufale.

„Jo, Li nám zachránila život!“ přidali se ostatní a udělali jsme krok, abychom stáli mezi Li a cizím mužem.

Ten znovu vystřelil, tentokrát do země sotva půl metru před nás. Zastavili jsme se.

„Na slzičky budete mít času dost,“ ušklíbl se, „postavte jí hrobeček!“

„Díky,“ řekla Li směrem k nám, „ale jednou to přijít muselo.“

„Ne!“ vykřikl jsem zoufale a vrhl se na cizáka. Ten už odpor nečekal a nechal se překvapit. Snažil jsem se mu tisknout ruce, aby nemohl použít zbraně a on se mi snažil vyrvat. Zuřivě jsme se prali až najednou jsme se dostali k okraji skály. Vší silou jsem ho chytil a chtěl strčit dolů, ale on se mě držel, a za chvíli jsme oba letěli vstříc jisté smrti. No, aspoň Li přežije. Odstrčil jsem ho ve vzduchu od sebe. Řval, a i ve vzduchu se mě pokoušel zastřelit, když už měl ruce volné.

Najednou mě něco chytlo. Ozval se zvuk pleskajících křídel a můj pád se začal zpomalovat. Byla to Li. Funěla námahou. Nedokázala pád úplně zastavit, ale zpomalila ho natolik, že jsem si jenom odřel koleno. Objal jsem ji. 

„Miluju tě!“ vyhrklo ze mě.

„Já tebe taky!“

Brečeli jsme.

„Co budeme dělat? Půjdou po mě pořád!“ vzlykala.

Řešení se našlo. Prodal jsem dům a koupil malou plachetnici, na kterou jsme se spolu přestěhovali. Moře je velké. To je náš domov. Li a já snad ani nemůžeme být šťastnější…


2 názory

Benetka
před 9 měsíci
Dát tip Janina6

Hmmm. Pěkné. Zajímavé. Mám rád sci-fi. Dá se říct že jsem jí odkojen. Ale tahle povídka je spíš o lásce malinko okořeněné fantastikou. Nicméně vyvstává otázka proč se jeden příslušník druhu který se zprvu snažil vyhladit všechen další inteligentní život začne chovat jinak? A na jakém principu pracuje přístroj který je dokáže vystopovat a identifikovat na dálku? Hmmm...

PeS: Moře není nikdy dost velké...

Plus nějaké faktické připomínky:

masivní svalnatý muž  je poněkud zvláštní spojení stejně jako do veselého hlukotu

takY vida,že to jde nadbytečné Y

přidali se ostatní TEČKA (vynechat a) 

postavte jí hrobeček hrobeček se nestaví ale kope :)


Janina6
před 9 měsíci
Dát tip

Pěkný romanticko-akční příběh. Bavila jsem se. Umím si to představit i zfilmované ;)


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru