Requiem

To co jsem poznal na konci jedné z cest
hrálo potichým rytmem a melodií,
tam a sem, sem a tam.
Kde je ta Nauba? Notturno? Pastorála? Missa i Příliš i Žalmí?
Kde jsou? Sypou se z rukou, jako zrní, dopadají na zem, toliko homiliích jsem letos v létě slyšel na 
toto téma - requiem aeternam dona eis.
A kde dneska jsou? Klíčí a zahubí se v jeden mžik, co dobré je a co dobré není? Na koho obracet se 
mám?
Když někdy nevím. Když zase nevím. 
A co je vlastně důležitější? Rytmus anebo životní melodie? Jdou ruku v ruce, někdy víc rytmus, 
někde víc melodie,
to je to naladění světa, to je to správné rozkouskování. Je možná čas. Je možná hudby čas, na hodinu zpěvu.

Je to rok a já konečně skládám Requiem,
myslím na pana ředitele, říkával mi – butte velkorysej.
A tedy jsem! A Requiem je rámováno cestou do Sidi Bou Said, přes Hurkenthal, až po zaniklou ves 
Frömmigkeitstat, kdesi na Šumavě.

Letos po dlouhých letech urodila višeň, ta tvoje višeň mami, ze které si dělávala griotku.
Takové stromové kenosis, ale kdo je v tom víc opuštěný? Já? Višeň? Nebo snad dokonce ty?
Nikdo tu griotku nepil, máme celé řady lahví ve sklepě, bojím se tam chodit, protože když otevřu 
dveře, vypadnou na mě!
Spousty lahví, které jsou nadepsané tvým nečitelným písmem – griotka a datum narození. 
Teď češu s Vojtou tu tvojí višeň, která letos urodila, snad tobě na památku, Vojta stojí až nahoře ve 
větvích a hází mi do trička višně, nechávají dlouhé červené šmouhy na triku, jako když lační 
otevírají voskové uzávěry pivních lahví o zeď a uděláme z višní také griotku. Bude nasládlá a také 
trochu psychotropní a pokaždé, když se jí napiju, pohltí mě zcela Jizerské jitro s Jizerským farářem 
Ráabem a jeho Jizerskou posluhovačkou slečnou Koťátkovou a také Jizerskou tebou, stojíš před 
chalupou a lamentuješ a nadáváš a směješ se a užíváš zplna, zplna každý kousek tetelivého slunečního 
štěstí; škoda jen, že bolestná zkušenost života je nesdělitelná a vše nakonec zahalí pravá Jizerská 
mlha, anebo snad dýmí, rákosí i sítí.

Sedím na tvrdé lavici, kterou z měkkého švestkového dřeva udělal táta. 
Poposedávám a vrtím se, takovéto kompletativní nepohodlí a pozoruju tě, jak rozhazuješ rukama, chodíš 
sem a tam; sevření mezi dva kopce, spousta stromů, díky kterým už se nemůžeme, ani do všech stran 
rozhlédnou, ze světnice ke mně doléhá vůně kadidla, které tam pálím na připomínku všech těch, co jsou pryč a z tebe, z toho tvého lamentování zbyla jen pomalu odeznívající ozvěna. Vlastně jsem tu 
už jenom sám - extrémně pomalu vyslovováno. 
Takové jsou mé chvíle odpočinku. Ptám se – jsou všechny mé básně invokace? Jsou všechny mé básně 
věčnou nápodobou starých modliteb, přímluv a odpočinutí v tmách a nocích kudy tečou jako ponorné řeky jejich světelné prameny? 

Kdo chodí tmami
Má milá mami,
Ať přijde
Ať přijde mi odemknout.

Přichází mi na mysl plynutí - tedy pohyby světel, pohyby řek, pohyby nádechu a výdechu. Smíme si 
vybrat, co odevzdáme plynutí času? Když můj čas, je vlastně jediný můj závazek. Nebo svazek? Snad 
zázrak! Občas se přehlédnu a pak nevím, kterou variantu vybrat. Panta rhei.

Dnes už poznám, že jsem napsal to, co chtěl jsem.
Ale opravdu jsem se měl tohle naučit?
K čemu mi to vlastně je? Do noci, jako když v očích písek mám, vržou jednotlivá prkna podlahy, po 
které nočně bloudím. Zapisuju útržky jednotlivých veršů, třeba tenhle a támhleten a taky tento; co 
krajina, co slova to krajina celá a do daleka. Táhnou se do dálky krajiny slov a velké kusy v nich 
chybí a to je přesně to, co jsem se naučil, že ty prázdné kusy mezi tím, jsou to podstatné co si 
říct, během cesty na pokraj noci.
Inu - smutní mají byt těšeni zvuky ve frygické stupnici, ale co s lehkovážnými? Co s nimi?
Jak je to těžké, skutečně něco podstatného říct, do poslední chvíle nevím a jedni Vás milují a druzí 
nenávidí, za to, že člověk nevydrží držet jazyk za zuby. To jsou ta věčná tajemství, pšššt, ale 
nevyzradit vy syčáci!
Jen perem se dotknu a ze slov zlato tepu, anebo hovno, vyjde to na stejno, ale alespoň vrbě povědět, 
jenom vše dobré! Vše to dobré co zrodilo se na pomezí spánku, na konci dne, kam už sahá prsty sen, že král Midas má vole voslí vole uši. 

Prší, potajmu, ale prší.
Čtyřicet dní, se ta voda z nebes leje. Z oblaků a i mraků voda padá a ptákům peří těžkne, už 
ani nevzlétnou výš, než je kříž u cesty polní. A i mně hlava těžkne. Vlasy mám nasáklé vodou a stále 
se mi o mámě zdá, jakoby umřela včera. Pořád, pořád dokola, je to jen začátek, všeho je začátek tohoto Requiem somniculos, somni. 
Rozhodl jsem se analyzovat všemožné druhy vody. Tady jsou!
A čtyřicet nocí jsme spolu hovořili. Vždy ráno, již znavení, pokukovali jsme po duchnách, na nichž 
modrotisková oblaka. Duchny byly ztěžklé vlhkem, tady u nás na chalupě v horách nekonečně, se jenom 
občas větrá. Tady u nás na chalupě v horách nekonečně jsou přečasto Litanie k světicím zapomínání! A 
když jsem se konečně duchnou přikryl, bylo to jako, když mě zavalí kámen. Stahoval mě do naší studny, 
kde již přeci má své místo Dcera – dneska už to můžu říct – celá ta povídka byla o mámě, ani jsem 
tenkrát nevěděl Já prorok, jak moc se trefím a stejně tak i s tou slavnou postavou maminky z mé knihy 
Sluneční Město, která provždy sedí na hajzlu, protože právě tam tě mami bratr Jáchym našel. Ze studny 
skoro nic nezbylo, vše jsme uklidili – velké u-klí-ze-ní! – jenom pár prken stačí spálit na popel 
a pak ho nasypat do studny, voda vše pohltí, voda vše snese z nebes, lije se na klobouk a prosakuje 
skrz, cítím to vlhko na hlavě a na ramenou a po celé délce kabátu, stojím jak 
šestákový noir detektiv, jenom cigareta mi chybí a přemítám, zda být, či nebýt šťastný. Jak 
černobílé! Ano to je ta práce, tohle všechno, toto roční Requiem, které lavíruje na hraně, sem a tam 
a možná, možná jednou spadne a sem a tam a možná, možná se jednou udrží.

Mi ultimo respiro – jsem už plný?
Poznám to? Jak výše řečeno. Třeba stačí jenom ukrajovat. Neříkat zcela všechno a jenom občas si 
protiřečit.
Mi ultimo respiro...
Projít portálem na druhou stranu, až do šestnáctého století. Na zemi leží různé fragmenty téhož 
života. A Vojta utíká pryč (i když mi stihl ještě říct, že při umírání jako poslední odchází sluch –  
to pouto s lidmi). Babička se svalila na zem, rozhodl jsem se zůstat, už nebudu cestovatel v čase, už 
nebudu. Obrátil jsem se čelem zpět, k těm co jsou tady a teď, abych jim pomohl. Babička kouká, je 
bledá a umře (ostatně to je to co se mi tolik zpřítomnilo, babiččino odcházení – však je jí 
jednadevadesát jářku!). Ale, abych nezapomněl! babička kouká na mě a říká – dlouhé snění – a vydechne 
naposled, tak hlasitě až to rozezvučí celý svět. Ještě, že nad námi, vysoko ve zdech, je otevřené 
jedno okno, aby mohla její duše zpět. A je to jako pokračování dávného snu o dědovi a obřím zapáleném ohni vně jeskyně.  

Vždyť to říkám, celý život nacházím poklady, mince i různá tajemství zapomenutá po různých koutech.
Ale, ale už chtěl bych to ukončit. Oslavili jsme tvé narozeniny bez tebe i tvůj svátek bez tebe. I 
výročí tvé smrti bez tebe a víc k tomu nemám co říct. Jen snad...
Možná to nejde uzavřít.
Píšu poněkud intuitivně. Skládám dohromady útržky, slova i zvuky a čekám, až to všechno k sobě 
doputuje, přijde a poskládá se samo do sebe.
Velká a čistá poezie, po jejímž dopsání a dočtení, rozhostí se usebrání a klid z náhlého nahlédnutí 
pod pokličku tohoocoveskutečnostivlastnějde! Mělo se to celé poskládat! A já čekám. Tak jako vždy, 
mělo se to poskládat celé to velké dobrodružství máminy smrti. Všechny ty předcházející básně za mnou 
přišly téměř bez práce, ale tohle poslední Requiem ne a ne se uzavřít.
A co, když to tak prostě je! Že někdy něco uzavřít nejde. A jde to vůbec kdy? Od poloviny 
psaného Requiem skládám slova, věty nahodile, dlouhé odstavce bez úprav a mučím se, mučím, dochází mi 
to vše, pomalu, ale dochází. Koncem tohoto Requiem, jež se mi jako jizva vypálilo do rukou, koncem 
tohoto roku je, že smrt se netýká jenom těch, co umírají, smrt je tady i pro ty, kteří žijí, a Vojta 
mi pověděl – jako poslední při umírání odchází sluch; koncem, koncem prostě je, jizva co nejde 
uzavřít a také, také to, že už mě neslyšíš a že já neslyším tebe. 
Opakuji si, stále dokola, abych se přesvědčil –
Už neslyším...