PARTICIP (6)

Na rozdíl od mnou popisovaných poměrů dvojměsta, kde se jeho primátor domnívá, že účel této hodnosti souvisí s čímsi jako být první u mísy, starostka stokrát obydlenějšího města Paříže, v němž se název této funkce odvozuje od slova starati se, popřípadě od úsloví míti starost, nebo na starosti, onehdy prosadila zavazující reguli, že odpříště se bude po vnitřních ulicích její metropole automobilová doprava pohybovat rychlostí jen pouhých třiceti kilometrů.

Ve dvojměstě obývaném burany je ovšem už i jen takováto pouhá představa kromě nepřípustnosti i nemožná z důvodu naprosté duchovní nepřipravenosti, včetně zvedání tělesné teploty vařících se v břiších žlučí. Obdobně k odmítnutí jako i povýtce hororová, ekoteroristická, atd.

Naopak zavádějící ty zbylé, občas ještě myslící, až do tradice antické, v níž jistý filozof ještě několik staletí před naším letopočtem stanovil, že krásné, a to nejenom v případě uměleckých děl, kromě mravnosti, je ona vnitřní esence, jež navenek prostřednictvím díla vzbuzuje úžas a bázeň, tedy ohromení.

Tedy v případech buranů prostřednictvím akutního vření tělesných žláz okamžité ochromení šokem víceméně všech, a to i těch nejprimitivnějších, kognitivních funkcí.

Ale jak cosi takového jako silniční particip instalovat do prostředí čtyřpruhé vozovky, určené původně pro tanky, po níž se, pod bezprostředním dohledem 32 oken policie, která jim pomáhá a je chrání, řítívají bezdějinní šílenci.

Jimiž je původní místní bolševismus stále lehko živ.

Zdejší primátor cosi takového před volbami odvážně do mikrofonu za pomníkem tepe – po nich, jdoucí tretuárem před pomníkem, od téhož tématu stejně odvážně odvrací hlavu.

A tak nepřekvapí, že v celém vesmíru světa internetu nenajdete málem ani jednu alespoň jednovětou zmínku o tom, co se posléze po květnu roku 1945 v areálu Czajankovy továrny v ženském lágru prostřednictvím příslušníků místních revolučních gard dělo, a to ve stavu a prostředcích iniciujících a na několik příštích generací neodstranitelně ustanovujících i onu místní zburanštělost.

Způsobující, že je i dnes nezajímá, jak to bylo, rozsah, míra i jména tamtěch skutků, jež nikdo nikdy řádně nevyšetřoval, nebo dokonce že by je byl odsoudil nebo alespoň veřejně připomínal, články o tom psal.

Zasloužili by si proto našinci, aby jim do průběhu jejich dnešních bezstarostných jízd kdosi cosi vložil, byť překážku v podobě například protitankových ježků, plotů nebo termobarických výbušnin nemám zrovna na mysli.

Ale něco jako particip ve funkci připomínajícího veřejného memoriálu by se v tomto místě náramně hodil.

Instalován nikoli však opět jako cosi nemravně alibistického, na pohled zdobného, jak je v této zemi hromadným zvykem v případech obdobných artiklů jen pouze veřejně předstírajících zdání umělecké povahy – a pokračovat tak i nadále až mimo meze nekonečna v tomto praxí osvědčeném minulém způsobu veřejné ceremoniality: hřmotnými každoročními oslavami, byť hrdinné, přesto zanedbatelné přestřelky, kamuflovat nepřipomínaný, a dokonce zapíraný, poválečný jek a řev opakovaně znásilňovaných oněch aspoň částečně nevinných německých samic.