PARTICIP (7)

Pointa jedné z povídek detektiva Otce Browna spočívá v tom, že jakýsi armádní plukovník, aby zamaskoval, že zavraždil svého podřízeného, vyšle celou jednotku do beznadějného útoku, předpokládaje, že mezi kopcem mrtvol se ona jedna předešlá ztratí.

Obdobně bolševici slavili a adorovali dopolední přestřelku, aby se zapomnělo tamto jiné na tomtéž místě navazující o posléze 6 válečných roků.

A ono druhé se ve dvojměstě veřejně nepřipomíná ani dnes, když se zdánlivě prý může mluvit o všem, o poválečných excesech našinců údajně v to.

Ale stačí se seznámit s příjmeními tehdejších lágrových strážných, jak se dodnes zachovala na archu seznamu osazenstva pouhého jediného z nejméně 5 tehdejších koncentračních středisek – nebo se zajít zeptat do zámečku místního regionálního muzea na kopečku, zdali mají ve fondech nebo dokonce volně přístupné na regálech třeba jen kalendáře vydávané na nových adresách těmi z dvojměsta do Bavor odsunutými plné vzpomínek na okolnosti původního života v obou městech.

Koho by však zde zajímaly i takto zapsané dějiny, a vlastně zrcadla jich samých nahlížených odjinud...

Radši se před prokletími pamětí zabednit, a prostřednictvím výmluv na bolševika, s nímž, mimochodem, kolaborovali všichni místní, nechat zbořit původní dějinně památnou budovu, účelově vyhlášenou za barabiznu, jejíž destrukcí, jako v onom případu Otce Browna, se naráz ocitlo v téže do bezesmyslnosti jednotící hromadě trosek lidské hrdinství i zvířecí zločinnost, všechno tak různé pospolu pak odvezeno, dokonce i tu vyvezeno, aby, ani anihilované, nezbylo.

Může se pak někdo divit, že v tomtéž dvojměstě zaživším v roce 1945 beztrestně konfiskáty nebo navazující znárodňování, se potom po roce 1989, tedy po pouhých 44 letech, naprosto dějinami nepoučeně děly čachry velké a malé privatizace, včetně do individuálního osobního vlastnictví prodeje bytů, které původně měly kolektivního investora, stavitele i vlastníka, tedy onoho bolševika, vůči němuž, bořiteli stovek Czajankových továren, dneska s naditými prkenicemi brojí.

Arizace – nacionalizace jako znárodnění – privatizace.

Tatáž snaha i slast buranů, jak se lacině domoci doposud jen pouze toužených majetků.

Řítívají se ve čtyřech vyasfaltovaných pruzích podél místa hodného zastavení, uvnitř kapotovaných plechových lebek lákáni sliby znějícími ze sluchátek a ampliónků, že hned po příštích volbách bude všechno lepší, a zejména jiné, a o to víc bohatší, jak ostatně už slýchávali v devětatřicátém, pětačtyřicátém, v osmačtyřicátém hned nato, a taky v osmašedesátém i devětaosmdesátém, a vůbec je nediví, že zrovna totéž předevčírem, co jsem to, sakra, při tom jedl, nevzpomínající si už ani na takovouto maličkost.

Jako si z tříště dění nevybavují, že všechno civilizačně zásadní k nim do domácích pelechů v posledních 80 letech dorazilo odkudsi z venku, a kromě miliard hektolitrů různorakých konzumních lihovin že zde za tutéž dobu kromě několika kilometrů předražených dálnic nevykvasilo vůbec nic.

Už si burani nejenom nevzpomenou, jak znásilňovali v pětačtyřicátém, stejně jim nepřipadne, s jakým úsilím i veřejnou intenzitou před desetiletím hrdinně roky brojili proti případnému zákazu kouření v prostorách jimi jakže hrdinně navštěvovaných hospod a restaurací.

Na rozdíl od nich jsem se k žádným domorodým veřejným volbám nedostavil ani jedenkrát už od od roku 1980, okolní svět jako dějinné dění však sleduji pečlivě, jak je mi jenom možné, v posledních časech například s obzvláštním akcentem vůči případnému zdaru dějinotvorného počínání pařížské starostky, podle kritérií buranů omezující dosavadní plynulost uličního provozu.