PARTICIP (9)

 

Kdo si celou scenérii této situace svede představit, dokonce nasvícenou jako v nějaké počítačové hře nebo digitální architektonické simulaci, zajisté při takovýchto způsobech vizualizace uzná, že se jedná o místo jakoby mnou navrženými přídavnými okolnostmi připravené na zázrak.

Který se však mezi burany a domorodce obývající popisované dvojměsto, pro záměrně zapírající nezájem, nebo jen pouhý šlendrián, jejich i magistrátu vůči místním dějinám, opět nedostaví...

 

Proto za takovouto dopravně technickou fantasmagorii mohu být v současnosti leda tak vysmát a zhaněn – byť identicky týmiž místy za pouhých 30 let, a již bez jakýchkoli v pankejtech zapíchaných dopravních značek, automobily budou projíždět zcela běžně a samozřejmě onou tolik dnes burany zavrhovanou a odmítanou sníženou rychlostí.

To podle regulí téhož buranům neviditelného civilizačního zákona, podle něhož se už několik roků bez jakýchkoli následků ve zdejších hospodách nekouří a déle již nežli 100 let na veřejnosti neplive ani do leskle nerezových misek plivátek.

 

Opět tedy budou zdejší domorodci donuceni či přinuceni civilizací – tentokrát k čemusi třeba na pohled pomalejšímu ale vůči je obklopujícímu světu důstojnějšímu.

Avšak bez vyrovnání se s vlastními svými minulostmi nadále i v příštích časech vůči jejich budoucnostem stále stejně buranští…

 

Jejich vlastní individuální bolševismus je ani po tamtom čase neopustí, třebaže se budou i tehdy setrvale vymlouvat, že ono bolševismus je cosi jimi nezapřičiněné bezvinně kdesi daleko mimo ně.

Vždyť, například, budou i nadále využívat onu řadu individuálních přízemních garáží, kterou si jejich předkové, odtrhávající si za dob bolševika od zamaštěných úst, svépomocemi vystavěli na pozemku části areálu tamtím anonymním bolševikem vybořené budovy historicky pradávných Czajankových kasáren.

 

Není tedy ani divu, že mnohým dnešním čtenářům tempo této mé kompozice připadá jako pomalé, navíc jakoby pro nedostatek invenčnosti nastavované opakováním stále týchž motivů.

Jenomže dějiny nejsou rovněž ničím jiným nežli stálým opakováním téhož...

 

Oproti mě jsou zvyklí pohybovat se časem rychleji.

S pedálem podrážkou co nejvíc přiraženým k podlaze.

 

Samotni uvnitř jejich plechových bublin, bez zájmu o okolní prostor i minulost jejich současné doby, bez paměti, vztahovosti, vzpomínek.

Bez ohledu na profese, soustředěni, kde si co přikrást. Kteroužto dovednost považují za to nejpravější umění.

Za nejzásadnější problém jejich životů považují co největší počet a rozlohu co nejblíže svým adresám dostupných veřejných městských parkovišť.

 

Není divu, když například zář významu slova spoluúčastnost cítí jako odstín polosvětla říše spolupodílnictví.

Libují si ve všeho druhu zpronevěrách, netuše, že se takovouto strategií zejména zpronevěřují sami sobě.

 

Vůči těm obojím na okraji jejich každodenní cesty, burany po bolševicku podloudně odbytým nestoudným pomníkem, by je nikdy nenapadlo alespoň pouhým snížením průjezdní rychlosti vykonat něco jako přehlídkové defilé – k jejich, dávných, i své cti současné.

Učinit cosi současného i pro budoucnost.

 

Namísto takového zázraku dějící se všečasnosti je to jako když si vytíráme zadnici.

Smradlavost bělosti papíru kryje to druhé…

 

Buď jak buď, včera jsem si zašel procházkou k onomu tak dlouze popisovanému pomníku.

Vztyčenému už po 90. roce.

 

Obešel jsem celý areál, zbylý po vybouraných dávných Czajankových kasárnách.

Na jedinou sebemenší zmínečku o onom poválečném koncentračním lágru pro německé ženy jsem však nenarazil.

 

Nebylo, co bylo, bylo nebylo, pokud bylo, nezbylo.

Za pomníkem, lemovaným ošetřovaným křovím, na prostoru pozemku zhruba o rozloze 3 arů už stejně všechno zarůstá do obdobné dezorientující nečitelnosti kmeny parkových stromů.

 

---