jsem mrak

((a jinak jsem si vzpomněl na popěvek, co si zpíval můj spolužák, sedící se mnou v jedné  lavici (na mé druhé SŠ v Brně): ...nalévaj se pupence,/ nalévaj se mraky// - a já nejsem pupenec, ani mrak -/naleju se taky.. :):)  ))

Je to hezké (a jako  amatérský fotograf jsem na mraky ujetej :) - ostetatně, jak ukázal jsem nedávno již i zde na Písmáku ... :) )

ta prostřední strofka je divná, divně přímočará - není tam nic, co by nebylo vidět na první myšlenku - a přesto se mi to jako celek líbí :) Jako by ten prostředek by střed i tingu - líp to říct neumím :) jo

Mraky - to bylo oblíbené téma romantických básníků. Nepsal o nich jen Mácha, ale možná ještě více třeba Lermontov. (Tučki nebesnyje, věčnyje stranniki! Ctěpju lazurnoju, cepju žemčužnoju, mčitěs vy, budto, kak ja že iznakiniki z milovo severa v staronu južuju...)

Poslední strofa svědčí o pokoře. Tip.

Po dočtení tvého dílka jsem rozhodně neměl důvod k mračení. ;-)

paráda