Láska

     Vstoupil do místnosti spoře osvětlené slunečním světlem, kterému se podařilo proniknout přes záclony. Aby si uvolnil ruce, položil opatrně tác se snídaní na noční stolek. Přešel k oknu a odtáhnul záclony ke stranám okna, kde je ke stěně přivázal hedvábnou mašlí.  

     Atmosféra pokoje se ihned změnila z ponurého temného místa na malebný pokoj, jemuž dominovala velká postel s nebesy. Zdálo se, že žena ležící v posteli na změnu osvětlení nijak nereagovala. Zůstal stát na místě, aby zaslechl téměř neslyšitelné oddechování své manželky. Po chvíli si sedl do křesla otočeného směrem k posteli, kde čekal na její probuzení.

     Náhle pomalu pohnula rukou a otevřela oči. Pozoroval ji do doby, než si všimla, že není v pokoji sama. Pak vstal z křesla, pomohl jí posadit se v posteli, záda jí podepřel polštářkem a podal jí tác se snídaní. Oba dva byli celou dobu zamlklí, jejich pohledy se ani jednou nestřetly.

     Uběhlo jen několik hodin. Slunce, které ráno sledoval při jeho východu nyní zapadalo a nechávalo jej ve tmě osamělejšího než kdykoliv předtím. Sledoval rychle se měnící krajinu rozmazanou rychlou jízdou vlaku a také slzami, které se objevily v jeho očích.

     Vstal, aby zajistil stále pojíždějící dveře. Zátáhl závěsy na dveřích i na okně a ulehl na dlouhé sedadlo. Ležel v úplné tmě v osamělém kupé. Snažil se usnout, i když věděl, že mu to jeho myšlenky nedovolí.

     Myslel na ni. Nemohl myslet na nic jiného. Stále si pokládal tu prostou otázku. Uvědomil si, že hluboko v mysli odpověď zná, jen si to nedokáže připustit. Pak se hluboce uložená myšlenka vzňala a vplula až do jeho unaveného vědomí. V té chvíli se jeho oči zavřely a on konečně usnul.

     Byl to ten nejdelší a nejkrásnější sen, jaký se mu kdy zdál. V duchu prožil znovu celý svůj život. Vstal z nepohodlné sedačky a vykoukl ven z okna. Vlak stál na nějakém nádraží. Průvodčí právě dával pokyn k odjezdu. Viděl, že ke dveřím už to nestihne. Váhal jen asi vteřinku, pak přehodil jednu nohu přes rám okna.

      Když dopadl na tvrdý beton nástupiště, vlak se již pomalu rozjížděl. Udivení cestující na něj překvapeně hleděli, výpravčí hrozil svou plácačkou a začal mu sprostě nadávat. Na nic nečekal a raději rychle zamířil k východu.

Příští den ráno běžel ke dveřím svého domu. Byl unavený a nevyspalý po únavné cestě autobusem a autem, které si stopnul. Vběhl do předsíně, najednou se zastavil a podíval se na své zablácené boty. Sundal si je, několika skoky překonal schody vedoucí nahoru a potichoučku otevřel dveře.

     Ležela na posteli stejně krásná jako jindy. Peřina byla potřísněná kapkami tmavé krve stejně jako koberec, na kterém se utvořilo malé jezírko uprostřed ozdobené rukou s podřezanými žílami. Na nočním stolku byl položen popsaný arch bílého dopisního papíru. Neskutečně pomalu se přibližoval k jejímu bezvládnému tělu. Klesl na kolena neschopen dalšího pohybu. Pohladil ji po zápěstí, přitom se snažil nahmatat tep. Držel její ruku, tělem se opřel o hranu postele, hlavu přivinul k jejímu tělu a rozhodl se, že už se nikdy nepohne.