2.  Ve slevě na prodej

 

„Vzbuď se, Glado. Mluv se mnou,“ uslyším kdesi nad sebou naléhavý hlas. Když nereaguju, slova podpoří nepříjemné dloubnutí do jamky mezi klíčními kostmi.

Cuknu sebou a neochotně otevřu oči. Dá mi to dost práce, cítím se slabá jako komár a víčka mám těžká, jako kdyby byla zalitá betonem. Bílé ledkové světlo bolí a oslňuje. Zamrkám a snažím se kapánek zorientovat. Špatně se mi dýchá. Hruď mám jako ve svěráku a po každém nádechu mi v plicích podivně zaduní.

„No konečně,“ ozve se s úlevou.

Pohlédnu tím směrem. Je to Morty. Gustavův propuštěnec a zároveň neoficiální šéf jeho cvičiště. Jeden z mála, kterému se tu kdysi povedlo vybojovat svobodu.

„Žiju?“ podivím se.

„Jo. Díky mě,“ dodá se špatně skrývanou pýchou.

Pokusím se zvednout na loktech, ale nepovede se mi to. Ruce se mi třesou jak notorovi v deliriu.

„Lež. Nehýbej se. Nabírej sílu. Budeš ji potřebovat.“

„Není to konečná?“ podivím se při vzpomínce na předchozí události. V hlavě se mi objevují obrazy, ze kterých není hezky na duši.

„Ne není.“

„Jak to?“                                                                  

„Když jsem viděl, jak uklízeči táhnou tvoje bezvládný tělo do drtiče, přišlo mi to škoda. Poslal jsem je do hajzlu a zjistil, že ještě dejcháš. Slabě, ale přece. Vzal jsem tě na marodku a pokusil se o nemožný. Ta rána byla čistá. Prošla sice pravou plící skrz naskrz, ale díky pořádný dávce regeneráku se mi podařilo nastartovat hojení. Máš kvalitní genofond. Gustav na tobě tenkrát nešetřil. Dostaneš se z toho. Za týden, možná dva budeš v pohodě.“

„Aha,“ polknu nasucho.

Všimne si mých rozpraskaných rtů a přinese sklenici vody. Obejme mě svou masivní prackou kolem zad a pomůže mi se nadzvednout. Jeho péče je až dojemně mateřská. Teda kdyby Geniti někdy nějakou matku měli.

Zhluboka si loknu. Chladná voda mě probere.

„Díky,“ mrknu na něj vděčně. Neznám ho tak. Vždycky to byl takový nerudný holohlavý chlápek, co nám s Gladem dával roky čočku. Člověk by nečekal, že zrovna on mi podá záchranné lano.

„Co bude dál?“ zeptám se nejistě, když mě položí zpátky na matraci.

„To nevím, ale svoji vstupenku z týhle mizérie jsi navždy ztratila. Svobodu dostanou jen vítězové.“

„Byl to podraz,“ zaskřípu zuby.

„Byl. Říkal jsem ti, ať si dáváš bacha. Na finále se sází balík. Hraje se na jistotu.“

„Nemohla jsem nic dělat.“

„To asi ne,“ uzná. „Ale mohla sis za to sama.“

„Proč?“ zamračím se.

„Pustila sis hubu na špacír, mlela před nováčky o tom svým fitku. A Gustavovi došlo, že tě ztratí. Zmizíš a už nikdy na tobě nevydělá ani floka. Tak tě obětoval.“

„To je hnusný.“

„Hry jsou především byznys.“

„Skvělý. A co teď. To se jako vrátím do cirku a budu bojovat dál, dokud mě nesundá někdo silnější?“

„To těžko. Císař tě odsoudil k smrti. Do první ligy už se nevrátíš. Až Gustav zjistí, že žiješ, zbaví se tě. Znám ho. Ztratila jsi pro něj cenu. Zadarmo tě živit nebude.“

„Proč jsi mě teda sakra zachraňoval?“ zaskučím.

„Byla bys radši mrtvá, rozdrcená na biomasu?“ zamračí se. Vypadá uraženě.

„Nevím.“

„Zemřít můžeš vždycky, je to dost snadný. A taky definitivní.“

„Hmh.“

„Třeba mi jednou poděkuješ,“ pokrčí rameny. „Anebo mě budeš proklínat až do konce života. Je mi to jedno. V tu chvíli jsem prostě nemohl jinak. Bylo mi blbý, nechat tě rozmačkat na krvavou sračku,“ zvedne se k odchodu. Ramena má shrbená. Vypadá, že ani on si není jistý, zda udělal dobrou věc.

„Morty,“ zašeptám.

Otočí se.

„Děkuju.“

***

 

V malé cimře bez oken, která se nachází až někde ve spodních patrech suterénu, je pěkná kosa. Syrové vlhko se mi zažírá do kůže a v mojí duši se rozprostírá podivný neklid.

Uplynulo asi deset dnů od onoho neslavného finále. Morty měl pravdu, moje regenerace je skvělá. Po smrtelném zranění není ani památky. Když nepočítám tu křivě sešitou jizvu mezi žebry. Kdyby se zkoušel živit jako švadlena, chcípl by hlady.

Oddělili mě od ostatních, jako prašivého psa, aby se ode mne nikdo tou prašivinou náhodou nenakazil. Nováčci nesmí tušit, jak trapně končí šampióni, když je potřeba na nich vydělat. Glada jsem od té události neviděla, ani nikoho jiného ze skupiny. Navštěvuje mě jen Morty. Nosí mi výživné energy-gely a vyměňuje obvazy. Včera mi gázu sundal úplně, takže jsem nejspíš zdravá. Rána se nezanítila, všechno srostlo. Plíce už mi neduní tím divným dutým zvukem a ráno jsem si poprvé zacvičila. Šlo to ztuha, ale nakonec se zlenivělé svalstvo opět probralo k životu. Jsem zpátky, a je mi to k hovnu.

Ozve se tiché zabzučení a dveře se rozjedou do stran. Pohlédnu tím směrem a do střev se mi zahryzne osten nenávisti.

Stojí v nich Gustav a tváří se všelijak. V dlani svírá malý černý předmět, který mě znervózní. Ovladač od mého obojku.

„Slyšel jsem, že ses dala dohromady,“ poznamená zachmuřeně. Moc radost z toho nemá.

„Hmh,“ zamračím se. Kumuluje se ve mně temný bouřkový mrak a nejradši bych mu do tváře vpálila milion nadávek, ale radši mlčím. Patřím mu a je jen na něm, co se mnou provede. Nemá cenu ho zbytečně dráždit.

„To je dobře. Nechci prodávat vadný zboží. Reklamace jsou vopruz.“

„Co?“

„Už jsem pro tebe sehnal kupce.“

Polknu hořkou slinu. Jsem zboží pro kupce. Navíc bazarový.

„Koho?“

„Těžební společnost Darek Company. U mě končíš. Už nejsi elitní gladiátor. Stala ses mrtvolou a ty se prodávají pod cenou,“ vypadá otráveně. Pro každý yerrin by si nechal vrtat koleno, škrt.

„Těžební společnost,“ polknu. V hrdle mi vyschne.

„Půjdeš do utraniových dolů na měsíc Thurwa.“

„Cože?“ vyhrknu. Udělá se mi blbě. Nebyl by lepší ten drtič?

„To místo je poměrně ztrátové na lidské zdroje, díky čemuž tam neustále někoho potřebují,“ praví neomaleně.

Ztrátové na lidské zdroje. To znamená, že tam Geniti chcípou hlady, v důsledku ozáření, vlivem špatného zacházení nebo místního neutěšeného podnebí. Paráda, mám se na co těšit.

„Nemohla bych radši zůstat tady v Urbanu nebo kdekoliv na Mazuru?“ zašeptám tiše. Mazur je jedna z nejexkluzivnějších planet, kam ti bohatší z Unie jezdí trávit dovolenou. Počasí je tady mírné, vzduch čistý, všichni tu mají prachy a o jídlo nikdy nebyla nouze.

„To teda nemohla, pro Mazur jsi mrtvá. Zabil tě Glad. Zapomněla jsi?“

„Na tvůj rozkaz,“ pohlédnu mu vyčítavě do očí.

V pichlavém pohledu mu vztekle bleskne a bez varování stiskne ovladač.

Do páteře mi vystřelí nervová bolest. Cuknu sebou, tvář mi zkroutí grimasa.

„Drž o tom hubu, nebo tě okamžitě pošlu pod drn.“

Jen bezmocně zavrtím hlavou. Dostávám křeč do čelisti, nemůžu mluvit.

Chvíli sadisticky pozoruje moje utrpení, pak ho to ale naštěstí přestane bavit a čudlík pustí.

Bolest ustoupí.

S úlevou vydechnu. Hruď mi přerývavě skáče nahoru a dolů. Nenávidím tohle svinstvo. Ten zkurvený obojek mu nade mnou dává absolutní moc.

„Večer tě Morty hodí k air-portu a předá novému majiteli. Přepravní loď na Thurwu se zrovna nakládá.“ 

„Hmh.“  

„A nic nezkoušej,“ přimhouří varovně oči, načež se opět dotkne červeného tlačítka.

„Nebudu,“ hlesnu odevzdaně.

„Tím jsme spolu skončili,“ obrátí se k odchodu. „Morty je pitomec, měl tě nechat jít. Gladiátoři mají zdechnout v aréně, ne v nějaké prdeli na konci světa,“ zamumlá si pro sebe.

Nezbývá než souhlasit. Morty je pitomec, ale myslel to dobře.

***

V transportním vznášedle panuje napjaté ticho. Morty řídí, já mlčky zírám z okýnka. Loučím se s Urbanem, se svou domovinou.

Výškové budovy se blyští v odrazu zapadajícího slunce jako jiskřivé diamanty a pod nimi se v ulicích hemží lidé. Turisté zvolna korzují po rozlehlých promenádách a fotí si místní kýče. Někteří posedávají v restauracích, kavárnách, barech. Další vstupují do obrovských obchodních center, galerií, lunaparků. Na kolonádách rozkládají svoje stánky pouliční prodejci. Vedle nich postávají gigolové a kurvy ve snaze urvat na noc nějaký ten kšeft. A mezi nimi kmitají Geniti z úklidových firem s košťaty a vysavači na psí exkrementy.

Letíme vysoko, zdáli je vidět moře. Rudé, divoké, nespoutané. Vlny se přelévají sem a tam a na nich sviští soukromé jachty nebo přecpané výletní katamarány. Pod pestrobarevnými slunečníky na nekonečných žlutých plážích se laxně povalují důchodci, zamilované páry nebo početné rodinky s vřískajícími dětmi. Mláďata Elitů staví hrady z písku, hrají si s míčem nebo se cachtají v příboji. Někteří zvědavě zkouší místní atrakce. Elitáři odpočívají, baví se, a kolem nich pobíhají obsluhující Geniti s obojky na krku a chlazenými nápoji v ruce.

„Je to svinstvo,“ otočím se k Mortymu.

„Co?“

„Všechno,“ zacloumám vztekle pouty. Nasadil mi je Gustav, abych při výměně dohledového softwaru nedělala problémy. Jako kdybych něco takového měla v úmyslu. Nikdy jsem nebyla problémová. Vždycky jsem se snažila spíš spolupracovat, chovat se rozumně. Věřila jsem, že to s Gladem dáme. Vybojujeme si svobodu a zmizíme z cirku navždy pryč.

Sotva na něj vzpomenu, žaludek se mi sevře a v hrudi mě bolestivě bodne. Je to stále ještě živé, srostla jen rána na povrchu. Ta uvnitř bude ještě dlouho hnisat.

„Chápu, proč jsi nasraná. Gustav se zachoval jako prase. Kdybych věděl, že tě pošle do dolů…“ nechá viset ve vzduchu Morty zbytek věty.

„Je to jedno. Není tvoje vina, že jsou Gustav a Glad prasata,“ pravím smírně.

„Glad neměl jinou možnost.“

„Vždycky je nějaká možnost. Kdyby odhodil meč, co by udělali, he?“

„Zabili vás oba dohledoví snajpři z kukaní. Už se to párkrát stalo.“

„Já bych to pro něj riskla.“

„To Gustav věděl. Proto dal přednost Gladovi. Ženský jsou měkčí, snáz podlehnou emocím a udělají nějakou hloupost.“

Má pravdu a dost mě to štve.

„Proč jsi u něj vůbec zůstal?“ změním radši téma.

„A co bych dělal jinýho?“

„Nevím, cokoliv. Proč pomáhat praseti?“

„Kdybych chtěl odejít, nejspíš bych tu už dneska nebyl. Gustav by to bral jako zradu a zrádců se poměrně rychle zbavuje.“

„Chceš říct, že i tvůj závěrečný souboj byl domluvený?“ pohlédnu na něho překvapeně.

„Není to jedno?“

„Nevím, možná…“

„Máš pravdu všechno okolo Genitů je svinstvo, ale co s tím naděláme.“

„Nic. Nemůžeme dělat nic.“

„Přesně tak,“ promne si unaveně kořen nosu a nastaví vznášedlo na přistání. Pod námi se objeví rozlehlý air-port s parkujícími moduly, které co nevidět zamíří k obrovským meziplanetárním lodím visícím na orbitě. Moduly na sobě mají nastříkaná pestrobarevná loga a vlajky svých domovských planet. Všechny spojuje totožný znak šestnácti stříbrných hvězd v černém kolečku, který zosobňuje Unii Středu, do níž patří i Mazur.

Jeden přepravní stroj stojí však bokem. Jedná se o prostorný transportér s modrým opršelým nápisem Darek Company. Na něm šestnáct hvězd v černém kolečku chybí.

Vznášedlo pomalu klesá a mně se v krku objeví dusivý knedlík. Můj domov je tady, v Urbanu. Všude jinde to bude cizí.

„Dávej na sebe pozor,“ odkašle si Morty. Je poznat, že i on má v sobě kupu emocí a válčí s tím je zvládnout.

„To má být jako rozkaz?“ ušklíbnu se. Vždycky jsem se jeho rozkazy snažila plnit. Nechtěla jsem mít problémy.

„Ne, přání,“ praví vážně. Zahledí se mi do očí. Čiší z nich smutek. Možná i částečná vina, že neudělal dost, že mě nevaroval. Že jen poslouchal rozkazy a nechtěl mít problémy.

Přepravní modul dosedne na rozpálený asfalt a kopule se začne zvedat.

„Víš co, Morty,“ zvednu prudce zadek z bakelitové sedačky. Řetězy zachřestí.

„Co?“

„Jdi do prdele.“

  

***

 

V přepravním transportéru, který s námi co nevidět zamíří na orbitu, je nás asi stovka a stále přivádějí další.

Sto zoufalců, zde posedává na železných pryčnách natěsnaných kousek od sebe. Většinou jde o nově vyrobené dělníky pro doly, s počátečním sériovým kódem 08 na krku. Označení mají ještě zarudlé, vypadá, že jim ho vypálili teprve nedávno. Jsou celí zmatení a snaží se zorientovat ve vzpomínkách a znalostech nahraných sněním v urychlovači. Jde o mohutné chlapy s prackami jako hrabla od bagru, masivními pažemi a sudovitými hrudníky. Všichni na sobě mají žluté montérky a jejich obojky se lesknou novotou. Nejistě se kolem sebe rozhlížejí a vůbec nemluví. Rozumím tomu. Sama pamatuju na tuhle nepříjemnou etapu svého života. Taky jsem byla tehdy dost dlouho mimo. Když Genita vyrobí, chvíli to trvá, než si začne uvědomovat svoji existenci. Než všechny ty neuromechanismy v mozku začnou fungovat, jak mají. Snění v urychlovači tomu napomáhá. Věnuje nám umělé vzpomínky na minulost, která se nikdy nestala. Díky tomu nejsme hned po probuzení prázdní jako lidští kojenci. Umíme mluvit a dostaneme základ schopností pro naši budoucí činnost. Jenže to chvíli trvá. Tudíž zdejší novicové vůbec nechápou, co se to s nimi právě děje.

Ne všichni jsou ale čerství. Nachází se tu i druhá skupina. Bazarová. Ta je naopak pestrá a rozmanitá. Chlapi i ženský odlišného věku, vzrůstu i zařazení. Většina vypadá otráveně. Někteří vysloveně vztekle, jiní vyděšeně.

Upoutá mě poměrně nesourodá dvojice žen, které sem přivedli mezi posledními vězeňští bachaři. Jedna je mladá sexy holčina v krátkých obepnutých šortkách, přiléhavém tílku, s koudelí růžových vlasů na hlavě a ocelovým piercingem v nose. Druhá naopak starší, trochu při těle. Na sobě má šedé nevýrazné šaty upnuté až ke krku. Obě spolu živě diskutují, vypadá to, jako kdyby se hádaly. Motají se mezi obsazenými pryčnami a snaží se najít místo k sezení. Začíná být plno. Zbývá už jen pár volných míst. Dvě z toho vedle mě. Zalezla jsem si až úplně dozadu, nemám zájem se s nikým bavit. Tvářím se dost nepřístupně, takže naštěstí nemá nikdo zájem komunikovat se mnou.

„Je tu volno?“ ozve se znenadání jasný zvonivý hlásek.

Sakra. Dvojice si všimla volného placu.

Neochotně pokrčím rameny a netečně hledím před sebe.

„Děkujeme,“ zahučí šedivá a usadí své rozložité pozadí, co nejdál ode mě.

Růžovka naopak zaparkuje hned vedle a opře se zády o zeď. Mrskne nohama vzhůru a špičky dost divných bot na vysoké pěnové platformě zaparkuje na pryčně před sebou.

„A teď jsme teprve v prdeli,“ poznamená s úšklebkem. Nevypadá, že by ji to nějak trápilo.

„Kdybys nebyla drzá na soudce, mohly jsme dopadnout líp,“ zamračí se šedivá.

„Ale houby. Rozhodli o nás dávno před tím, než se soud konal. Tyhle soudy pro Genity jsou jen šaráda, aby humanitární neziskovky nepindaly, že se na Mazuru nedoržujou lidský práva.“

„Stejně jsi nemusela nazvat soudce pitomcem, kterému se ani nepostaví, protože má varlata velikosti liči,“ vyčte ukřivděně šedivá.

„Vypadal tak,“ pokrčí růžová bezstarostně rameny.

Proti mé vůli mi cukne rty. Ta holka je torpédo.

Povšimne si mojí reakce a obrátí ke mně svoji pozornost.

„A ty jsi tu proč?“ je zvědavá.

Mlčím. To ti tak budu povídat, holčičko.

„Já jsem vystříkala pepřákem bulvy Borisovi. To byl můj pasák. Choval se jako hovado, tak jsem si to nenechala líbit,“ pronese hrdě. „Tady Tamara, zase zmalovala prdel jednomu fakanovi, co ho měla hlídat…“

„Nemusíš to všem hned troubit na potkání,“ zamračí se šedivá. „A neříkej mi laskavě Tamara. Moje sériové číslo je 124678123/TMR, zařazením vychovatelka a učitelka dětí. Tak si nech ty svoje přezdívky,“ stáhne ústa do přísné čárky. Působí, jako kdyby měla v řiti zaražené pravítko. Sedí rovně, s rukama založenýma na stehnech, ve tváři strojený, kapánek podmračený výraz.

„Já jsem Franie,“ podá mi pravici růžovka. „Moje číslo je 3375523748/FRN, kdyby tě to náhodou zajímalo.“ Má malou, trošku zpocenou dlaň a docela pevný stisk.

Vrhnu na ni krátký velmi úsporný úsměv.

„Jů, série 66!“ vyvalí oči, když si všimne cejchu na mém bicepsu. „Jsi nějaký žoldák, bachař nebo sekuriťák? Co znamená to GLD?“

„Gladiátor,“ ucedím neochotně. Já jí dám sekuriťáka.

„Fakt?“

„Hmh,“ pohlédnu na ni otráveně. Copak tý holce nedochází, že nechci být kámoš? Že se toužím ponořit do sebe a litovat se až do konce života.

„Hustý!“ poposedne na pryčně a kolena si nacpe pod bradu.

I šedivá ke mně po těch slovech zvědavě obrátí pohled, na jakoukoliv otázku si však netroufá. Jen se ještě více odtáhne.

„Co víte o díře, kam nás vezou?“ zeptám se dříve, než se růžová Franie stihne nadechnout k další otázce.

„Myslíte měsíc Thurwa?“ zamrká šedivá.

„Jo.“

„Nic moc pěkného,“ stočí rty do podkovy. „Thurwa je jedno z mála obyvatelných těles obíhajících okolo Bellanu. Obrovské planety se zcela zničeným ekosystémem, kterou Unie zanechala svému osudu a vyškrtla ji z elitního společenství. Díky této skutečnosti je i Thurwa ryze soukromou záležitostí, kde neplatí zákony meziplanetárního práva. Před téměř stoletím tam však byla objevena v podzemních šachtách nesmírně bohatá naleziště utrania, díky čemuž si ji osvojili dva vlivní oligarchové Darek a Gaulinčuk. Vybudovali tam něco jako městské státy a jejich potomci zde dodnes spravují svá těžařská impéria. Díky jejich neustálým sporům a ozbrojeným konfliktům o sféry vlivu je toto místo velmi sociálně nestabilní a celkově vedené, jako nebezpečné pro život,“ zadeklamuje nejspíš nějakou encyklopedii.  

„A kurva,“ poznamená Franie.

Ta kurva má pravdu.

A kurva.

---