11. Maus

 

 

Deset dnů na marodce uteče jako voda. Maus se o mě předpisově stará a po večerech kecáme a srkáme ten jeho čtyřicetiprocentní destilát. Prý home made. Nevím, z čeho to pálí a radši se neptám. Některé věci je lepší nevědět. Vždycky přinese butylku s lihovinou a zdrží se, dokud ji nedorazíme do dna. Pak sebou mrskne na jedno z volných lůžek a chrápe až do rána. Má sice svoji soukromou cimru, ale zřejmě v ní nechce být sám. Chápu ho. Ani mě není samota příjemná. Když je pryč, nudím se a přepadají mě blbé myšlenky.

Ačkoliv si za to vždycky pak nadávám, nedá mi to a vzpomínám na Glada. Na jeho bezohlednou lhostejnost, se kterou mě sejmul. Předtím na to nebyl čas, ale teď ho mám na tohle sebelítostivé hnípání spoustu.

Byli jsme jako dvojčata z jednoho vaječného obalu. Spoléhali na sebe. Jeden kryl druhého a v noci jsme se spolu dostávali na vrchol. Stejné spouštěče vzrušení, totožné erotogenní zóny. Vnímali jsme se, hráli si, tušili, co cítí ten druhý a co mu udělá dobře. Bylo to intimní a intuitivní.

Kromě Glada jsem nikoho jiného neměla. Ani nevím, jestli by mi to vůbec s někým jiným takhle fungovalo. Chybí mi to. Stýská se mi po tom. A sere mě, jak to celé nakonec dopadlo.

Co asi dělá dnes? S kým spí teď? A funguje mu to? Docela by mě to zajímalo.

Vztekle sjedu k zemi, opřu si klouby o podlahu a začnu klikovat. Válení bylo dost, je potřeba zjistit, jak na tom jsem. Udělám, asi třicet kliků, ale ruce se mi klepou jak ten šedej sajrajt, co nám servíruje automat. Bezmocně se svalím na záda a přerývavě dýchám. Ty průstřely mi byl čert dlužnej. Jsem slabá jako malej fracek. Dobrý skutky se nevyplácí, zpravidla za ně člověk dostane od osudu nářez.

 

Uslyším za sebou tiché vrznutí dveří a pak kroky. Maus zřejmě přišel na svůj obvyklý večerní pokec. Je mi jasné, že bude prskat, co to vyvádím, ale je mi to nějak jedno. Nehodlám se celý život poflakovat v posteli.  

„Kondice nic moc,“ ozve se za mnou.

Cuknu sebou a obrátím se k příchozímu. Tep se mi zrychlí. Maus to není. Ve dveřích stojí Leon. A mračí se.

„To tak bejvá, když člověk Cháronovi na poslední chvíli vystoupí z loďky,“ odseknu a postavím se. Na čele mi vyskočí několik ledových krůpějí. Ještě vážně nejsem ve formě.

„Lepší je na tu loďku vůbec nelézt.“

„Občas se zadaří.“

„Slyšel jsem, že jsi zachránila Lucině život. Trax tomu úplně nerozuměl, když mi to onehdy servíroval u večeře. Taky tomu upřímně nerozumím,“ zpřísní jeho hlas.

„Každý leze do prdele dozorcům jiným způsobem. Někdo mlátí Genity a jinýmu to přijde blbý.“

„Lepší je zařvat na dně dolu, dva týdny před odletem…“

„Byla to nehoda. Instinkt. Všechno se událo moc rychle. Nevěděla jsem, že spustí palbu. Ani ona to zrovna neplánovala. Prostě se lekla.“

„Máš instinkty chránit dozorce?“ zavrtí nechápavě hlavou.

„Semlelo se to rychle. Ten grum se objevil ze tmy. Mohl se klidně vrhnout na mě nebo na Traxe. Takovou potvoru je lepší zprovodit ze světa.“

„Vrhnul se na Lucinu.“

„Jo.“

„A tys ji zachránila.“

„Jo. Jenže díky tomu mi teď věří. Neptala se na utrix v mojí krvi. Nechala to být. Začala mě brát jako člověka.“

„A ty ji bereš jako člověka?“ zbystří.

„Je člověk.“

Mlčí. V temných očích mu podivně bleskne.

„A když půjde úzký do tenkých. Budeš ji schopná zabít?“ položí otázku na kterou i já obtížně hledám celou dobu odpověď a odsouvám ji někam do pozadí. Na pak. S naivní důvěrou, že pak třeba nepřijde.

„Jasně,“ pravím nepřesvědčivě. „Bude mi věřit.“

„Ale já ti moc nevěřím. Jsi cíťa. Pouštíš si lidi příliš blízko k tělu.“

„Tvrdí člověk, co všem vypráví historku o slonech a pak neváhá mlátit Genity,“ urazím se.

„Možná. Ale schopnost zabít dozorce neztratil.“

„Myslíš, že já jo?“

„Nevím a ani ty si tím nejsi jistá. Nechci, aby nám to shořelo na nějaké hloupé chybě. Poklop se dá otevřít jen zevnitř. Je to taková pojistka, aby tuhle pohraniční díru nepřevzal Gaulinčuk, můj bývalý majitel. Pojistky se dají uvolnit jen z centrály v nejvyšším patře. Je to hned vedle Gaberova kanclu. Když však někdo aktivuje nouzový stav, zablokuje se to a uvízneme tu, dokud nás odtud nevyzvedne Schulz a jeho lidi. Teď je zaměstnaný jinde a nahoře se podle všeho pohybuje jen velmi malá záložní grupa. Tu nebudeme mít problém zvládnout, když sebereme dozorcům zbraně. Ovšem pokud někdo přežije, nebo uteče a varuje je, jsme v hajzlu. Nemáš doufám v úmyslu nějaký nerozvážný čin?“ zabodne do mě rentgenující pohled. Plane v něm skrytá výhružka.

„Chceš říci, že když to tu někdo zablokuje, jsme v hajzlu?“ zaujme mě.

„Přesně tak. Stačí, aby jediný dozorce přežil a aktivoval poplach a za chvíli se to tu bude hemžit zelenejma mozkama a my tu uvízneme jako krysy v pasti. A zbyde nám akorát se modlit za milosrdnou kulku do týlu. Rozumíš?“ stiskne rty. Vypadá rozčileně.

I mně se z té představy otočí střeva.

„Rozumím. Jak toho chceš ale docílit? Myslíš, že jsou úplně tupí a nevšimnou si vzpoury? A čím chceš bojovat? Krumpáčema proti samopalům?“

„Znám vstupní kód ke skladu zbraní. V tom skladu jsou i nože, krátké devítky, omračovací spreje, teleskopy. Je to v prvním patře a střeží ho jen dva dozorci. Postarám se o ně. A pak dostanu zbraně k vám do dolů. Přijedou ve vozících zakrytých upevňovací plachtou. Celá akce začne odspodu. Mezi patry nefunguje signál, takže se spolu nespojí. Musí to být, ale rychlý a přesný. Ti nahoře nesmí nic tušit, takže k přesunu do vyšších pater nepoužijete výtah, ale vyrazíte postranními chodbami. Je to tu propojené. Jen ne úplně bezpečné, protože ne všechny tunely jsou dosud zpevněné traverzami a ve tmě číhá kdejaká chamraď. S tou už ale zkušenosti máš, nebo se mýlím?“ zahledí se mi do očí. Dívá se na mně, ale zároveň skrze mě. Jeho prvotní zájem je plán.

„S grumy jo. Se samopalem ne. Byla jsem gladiátor, ne žoldák.“

„Zbraně se k vám dostanou nabitý. Bude stačit jen stisknout spoušť,“ zamračí se. Tohle zřejmě nechtěl slyšet.

„To je můžeš dát rovnou do ruky Franie nebo Tamaře, mají se samopalem zhruba stejný zkušenosti. Navíc, jak máme sakra zdrhat se spoutanýma rukama a nohama. Si akorát rozbijeme hubu a sežerou nás ti zubatí zmetci.“

„Pouta jdou odemknout univerzálem, který pro vás zajistím. Osvoboďte taky dělňasy. Odlákají pozornost. I krumpáč dokáže svý, když se zabodne do páteře. Chci chaos, boj a smrt. Vykoupáme se spolu v krvi,“ zaplane mu zrak. Najednou jako kdyby ožil, narostl. V tlumeném osvětlení vypadá jako nějaký démon ze samotných pekel. Zatímco Roman se sytí strachem, Leon smrtí. Potřebuje ji k životu. Jako kdysi Glad.

„Chci meč,“ zkazím mu náladu.

„Cože?“ pohlédne na mě nechápavě.“

„Nejlíp nějaký delší, co jde použít jednoručně. S mečem mám šanci, se samopalem jsem v hajzlu.“

„S tebou to nikdy nemůže bejt lehký co?“ zavrčí otráveně.

Jen pokrčím rameny a kecnu sebou na postel.

„Budeš ho mít. Sochor má velmi slušnou sbírku starověkých zbraní. Je to blázen do historie, proto taky tak žere gladiátorské zápasy. Ještě víc, se ale zajímá o japonské samuraje. Doufám, že si poradíš s katanou.“

Překvapeně otevřu pusu.

„Seženeš mi katanu?“ vydechnu nevěřícně. Ten chlap je neskutečný. S katanou jsem bývala neporazitelná. Svého času to bývala moje oblíbená zbraň. Možná nastal čas k návratu do minulosti. Jmenovala se Gaia. Byla jako moje sestra. Věrná, štíhlá, elegantní, vražedná. Glad se vždycky smál, že jsme spolu jak dvě lesby. Opustila jsem ji. Zůstala na Mazuru. Teď nejspíš leží zahrabaná někde ve skladišti a padá na ni prach. Anebo s ní bojuje nějaká další Gustavova hvězda, kterou si nechal vyrobit jako náhradu.

„Pokusím se.“

„Jak to chceš udělat?“

„Sochor půjde na řadu mezi prvními. Není nad to, když člověku důvěřují dozorci,“ zkroutí koutky do škodolibého úsměvu. Vypadá sebevědomě, sluší mu to.

„Proč to všechno pro mě děláš? Podělala jsem, co mohla. Nebylo by lepší, mě odstřihnout včas z provazu?“ vydechnu nechápavě.

Po těch slovech div ne uraženě zavrtí hlavou, jako co si to o něm myslím. Pak si sedne vedle mě, uchopí mě za ramena a mírně stiskne. Čelem se mi opře o čelo. Najednou jsou ty temné oči děsně blízko. Cítím, jak si mě podmaňují. Začnu se v nich topit, jako v nějaké hlubině, jejíhož dna nelze dosáhnout.

„My šedesát šestky jsme rodina. Víc než obyčejní Geniti. Druhové v boji, bratři, vítězové,“ zašeptá. Používá slova mých myšlenek. Až mi zatrne, jak moc do mě vidí. Nebo je to tím, že jsme doopravdy stejní? Povedlo se mi najít náhradu za Glada. Temnou, tajemnou, autoritativní, přitažlivou. Je to tak vábivé se mu podmanit.

Odtáhnu se.

„Nehraješ tu na mě divadlo, jako ho velmi úspěšně hraješ na dozorce?“ přimhouřím nedůvěřivě oči.

„Co myslíš?“

„Nevím. Ještě nedávno jsi mě holil a pak mlátil. Spadla jsem kvůli tobě na dno dolu… A teď mám za tvé plány riskovat život.“

„Beze mě jsi mrtvá a moc dobře to víš. Lidi jako my žijí pro naději. Nestvořili nás jako podřadnou poslušnou lůzu. Pro naději na svobodu jsme vždycky vstupovali do cirku. Podrazili nás a prodali. Propadli jsme sítem až na samé dno. Na dně člověk může zůstat a litovat se až do velmi brzké smrti, nebo se pokusí roztáhnout křídla a vzletět ke světlu.“

„Rád používáš metafory.“

„Ale houby metafory. Nákladní vznášedlo, co tu za pár dní přistává, jsou naše křídla. Copak to nechápeš. Tady je smrt buď ubíjející a pomalá, nebo milosrdně rychlá. A ty se přece smrti nebojíš, nebo se mýlím?“

„Smrti ne, ale zrady ano. Spálení oheň neradi, když jsme u těch metafor.“

„Oheň znamená změnu, všechno staré a odumřelé shoří, zůstane jen to silné. Co si život zaslouží.“ změní obratně směr.

„Pokud mě zradíš, zabiju tě a budeš u toho klečet,“ zavrčím.

„Beru,“ přikývne. Nevyvrací. Nepřesvědčuje. Je si vědom svojí převahy. Drží v ruce všechny trumfy. Když si člověk má vybrat mezi pomalou smrtí nebo nadějí...

Nejde couvnout. Hra je až příliš rozdaná. Do vnitřností se mi přece jen zařízne obava. Je tu jedna věc, ze které mám vítr.

„Kdyby se to náhodou posralo a dostali mě živou. Slib mi, že mě na kříži nenecháš viset dlouho.“

„Bojíš se?“

„Slib mi to.“

„Pokud se to posere a dostanou nás živé, těžko ti pomůžu. Budu tam viset vedle tebe.“

 

 

***

 

„Zítra tady končíš. Už jsi práce schopná. Sochor se po tobě ptal, nemůžeš tu dál zůstávat. Nechci mít problémy,“ objeví se Maus přesně po dvou týdnech do našeho prvního setkání. V pravici svírá svou oblíbenou butylku s denaturákem. Mám pocit, že mě zítra bude bolet hlava.

„Nejvyšší čas,“ zahučím myšlenkami zabraná do blízké budoucnosti. Celé se to nemohlo lépe načasovat. Vzpomenu na Leona a v podbřišku mě příjemně zabrní. Naposledy jsem něco podobného cítila s Gladem. Jenže ten byl příliš stejný. Tak moc důvěrně známý, předvídatelný. To Leon je jiný. Tajemný, nebezpečný o to víc přitažlivý. Představa, že se spolu dostaneme někam, kde bude víc času se poznat, mě naplňuje mírnou euforií. Jsem zvědavá, co je doopravdy zač. Jaký bude, až odloží všechny masky, protože už nebude potřeba na nikoho nic hrát.

„Chybí ti práce?“ usedne Maus na oprýskanou bílou židli a lokne si z placatky. Pak mi ji podá.

„Chybí mi spousta věcí,“ přiznám.

„Není ti tady u mě dobře? Máš tu klid, pravidelnou stravu. Co víc si můžeš přát?“ pohlédne na mě uraženě.

„Nejsem typ, co mu ke štěstí stačí klid a pravidelná strava.“

„A co tě činí šťastnou?“ ušklíbne se s mírným podrážděním. Můj nevděk se mu moc nezamlouvá.

„Jsem gladiátor. Potřebuju k životu nějakou dynamiku. Když jsem dlouho v klidu, cítím neklid,“ odpovím vyhýbavě.

„Zabili tě, co vím. Měla jsi to v kartě. Stýská se ti po smrti?“

„Ne, po životě, co byl předtím. Po pocitu, že je reálné vybojovat si svobodu.“

„Ten už se nikdy nevrátí. Zemřeš tady. Jako každý. Moje práce není lidi zachránit, jen tu smrt oddálit. Aby makáč vydělal alespoň na to, co za něho zaplatili. Smutný co?“

„Lepší, jak tím makáčem být.“

„O kousek. Ta beznaděj, co tu čiší ze stěn, mě žere stejně jako vás. Proto taky tolik chlastám,“ lokne si znovu a pak podá placatku mě.

„Lucina říkala, že jsi chlastal už předtím,“ ušklíbnu se, ale pití neodmítnu a loknu si taky. Je hrubé, málem mi propálí jícen. Když se však dostane do žaludku, začne příjemně hřát. Loknu si ještě jednou a přítomnost se najednou jeví o dost přívětivěji.

„Na základně to taky stálo pěkně za hovno. Žabomyší války, těch dvou snobáků za sebou vlekly pěkně krvavou stopu a uniformovaní zoufalci pak končili u mě. Bez prstů, rukou, nohou. S proraženejma lebkama, otevřenejma zlomeninama, vyhřezlejma vnitřnostma. A já je šil, amputoval, louhoval v dezinfekci a regenreáku, umrtvoval sedativy a sebe chlastem. A když se z toho vylízali, zase se navlíkli do uniforem a hurá zpátky do války. Na hovno práce,“ vyškubne mi placatku z dlaně a přisaje se k ní jako kojenec k matčinu prsu.

„Proč spolu vůbec válčí? Copak tady není dost místa pro oba?“ přeruším ho. Mám tohohle sebelítostivého monologu po dvou týdnech akorát tak dost. Neslyším to poprvé.

„Ne všude je to obyvatelný. Severně a jižně příliš mrzne. Nic tam neroste, voda se okamžitě promění v led. I tady ta tarifikace není nic moc, ale na vzdálenějších rovnoběžkách je prostě neuskutečnitelná. Stálo by to příliš energie. Nezapomeň, že tady nejde používat utranium. Vozí se sem nafta z Bellanu. Čelit takovému mrazu by bylo finančně ztrátové. Válčení vyjde levněji. Navíc jde i o ego. Gaulinčuk to tu chce schramstnout a Schulz zase jako věrný pes hlídá majetek svého pána, protože to kdysi slíbil.“

„S ním jsem už měla co do činění. To díky němu jsem se dostala až na dno dolu.“

„Je to tvrdej chlap. Nikomu sice nic neodpustí, ale sobě taky ne. Já dávám přednost šéfům, jako je Gaber. Co si hledí svého, nechají člověka dělat jeho práci, a příliš neprudí.“

„Jako, že tě nechaj chlastat…“

„Dal jsem tě do kupy, nebo ne?“ urazí se.

„Ale jo, už nic neříkám,“ mrknu na něho. Má recht. Sešil mě skvěle. Jen bych na sobě potřebovala trochu máknout, abych Leonovi byla něco platná, ale nemám čas. Bude to hrana.

„To bych ti taky neradil. Starám se o tebe jako taťka o svou dcerušku. Zalátal jsem tě, sháním ti kvalitní žrádlo, abys nejedla jen tu šedivou sračku, a taky nekladu zbytečný otázky,“ zahledí se na mě svým šilhavým pohledem.

Polknu.

„O čem to mluvíš?“ zadrhne se mi hlas.

„O tom utrixu, cos měla v krvi. Přetrvává několik dní po požití. Čímž člověka latentně chrání. Ten účinek se ale s odstupem času snižuje,“ nahodí lékařskou rétoriku.

„Hmh,“ zabublám.

„Tady ho zobou jen dozorci. Pro Genity je ho málo. Musela jsi ho ukrást, nebo ti ho někdo dal, aby prodloužil tvůj život.“

Když mlčím, pokračuje v samomluvě. „Z mojí lékárny se ale teď nic neztratilo a co tak pozoruju, s dozorci nemáš nejlepší vztahy.“

„Záleží na tom tolik?“ utrhnu se.

„Mě ne. Jak říkám, mně se nic neztratilo. Ovšem ten, komu ano, by to mohl hledat. Mohlo by mu to chybět a mohl by se začít ptát. A tady kladení otázek probíhá velmi nepříjemným způsobem, který tě velmi rychle navrátí do mé péče.“

„Nemusíš se bát, že by se někdo ptal,“ odseknu.

„Takže ti to někdo dal. Šoustáš s dozorci,“ praví s odporem. Najednou se mračí a nad vypulenýma očkama se mu klikatí nepěkná vráska.

„To jsem neřekla.“

„Tak s kým?“ zavrčí. Vypadá rozzlobeně. Alkohol v krvi ho pomalu mění.

„Proč tě to tak zajímá?“

„Protože se mi utrix občas ztratí. Jednou za čas, ale mnohdy mi chybí při inventuře. Zrovna před měsícem celá krabice. Gaber zuří a vyhrožuje mi bitím. Někdo ho tu krade a mě zajímá, kdo to je. Mám dojem, že bys mi tuhle záhadu mohla osvětlit.“

Mlčím. Tak odtud má Leon svoje platidlo pro zoufalé Genity, co uvízli na dně.

 „No?“ zvedne hlas.

„Vykašli se na to. Vypadám snad jako práskač?“ odtáhnu se. „Říkal jsi, že se nebudeš ptát, tak se neptej.“

„Pověz mi to. Nemusíš mít strach. Z téhle ošetřovny se to nedostane. Řeším si věci po svém. Jen rád vím, na koho si dávat bacha.“

„Geniti v dolech potřebují utrix daleko víc než dozorci,“ zamumlám.

„Dal ti ho Leon, co?“ zasmečuje náhle a zapoulí očima na všechny strany, načež pohled koncentruje na mě.

Uhnu zrakem a mírně zavrtím hlavou.

„Lhaní ti moc nejde,“ přimhouří očka do škvírek. „Tak proto mi ten šmejd tu a tam přinese Gaberovu nedopitou whisku. Nebo zbytky po Sochorovejch pijatykách. Myslel, jsem, že z pouhýho přátelství, ale ten parchant mi tady krade,“ rozčílí se. „Kupuje si lidi. Hraje to na všechny strany. Na bachaře dělá cukrbliky, Genitům prodlužuje život utrixem a všichni mu zobou z ruky. I já mu to žral. Vždycky přišel a doktorééé, dej si se mnou na starý časy. Vožral mě a pak vokradl. A já podezříval uklízeče,“ mračí se jako bouře. Tvář má najednou celou sešklebenou a vypadá velmi ošklivě. Pak však přimhouří očka a probodne mě pohledem. „Neměla bys mu věřit. Podvedl mě, podvede tebe. Podvede nás všechny.“

„Jsi mimo. Leon tady nehraje žádnou roli,“ odseknu, i když mi z jeho slov není moc dobře.

„Lžeš. Už chápu, proč se tu před pár dny objevil a přinesl butylku, abych tě s ním nechal o samotě. Myslel jsem, že tě třeba píchá nebo tak. Dopřál jsem vám chvíli soukromí. Ale jde tu o víc než o sex mezi svalnatejma gladiátorama, popři to!“

„Za čí barvy vůbec kopeš, doktore? Za Genity nebo za Elity?“ narovnám se. Začíná mě srát.

Couvne. Všimne si nebezpečí skrytého v mém pohledu.

„Jsem propuštěnec, nepatřím ani do jedný ze skupin. Pro Elity jsem póvl a mezi vás taky nikdy nezapadnu. A vlastně ani zapadat nechci. Jsem sám a mým jediným kámošem je tahleta lahev,“ usrkne opět z butylky.

„Tak mi dej ještě napít a běž se vyspat. Oba to potřebujeme. Nepatříš nikam, ale potřebují tě obě skupiny. Jsi doktor. Máš svoje místo v téhle společnosti.“

„Hmh,“ zamračí se a opět si zhluboka lokne. Nevypadá, že by ho moje slova nějak uklidnila. „Doufám, že neplánujete nějakou vzpouru. Kdo se naučí žít s obojkem na krku, i kdyby ho přetrhl, nebude vědět, co si s tou svobodou počít. Stačí mrknout do historie. Všechny, vzpoury, revolty a revoluce vedly jen k větší totalitě. Ti co nejvíc brečeli po svobodě a hlásali konec útlaku, se mnohdy stali těmi nejtvrdšími utlačovateli.“

„Jsi blázen, doktore.“

„To ty jsi blázen, když věříš zloději a zmetkovi, co neváhá pro lepší postavení mlátit lidi.“

Zmlknu. Jeho slova se do mě nehezky vryjí.

Najednou sedím na dvou židlích. Odhalil slabá místa. Možná má pravdu. Možná jsem blázen, když věřím Leonovi. Jenže když se ocitnete na dně, z něhož se nejde propadnout níž, když vaše přátele pomalu zabíjí záření a jediná budoucnost je pomalá stereotypní smrt, chytíte se jako tonoucí toho jediného stébla ve vašem okolí a doufáte, že vám pomůže vyšplhat se ze sraček nad hladinu a dá vám křídla, s nimiž dokážete uletět.

 

***

 

 

„Glado, ty žiješ?“ vykvikne s úlevou Franie, když mě Maus ráno propustí z ošetřovny a objevím se po dlouhé době opět u snídaně. Všichni tiše pojídají našedlou hmotu. Ve vzduchu je cítit podivné napětí. Ti co vědí, po sobě občas mrknou.

„Měla jsem takový strach,“ přitiskne se ke mně. Je teplá, měkká, hřejivá, důvěřivá. Vypadá však pohuble. Tvář má šedivou, pod očima kruhy. Na pravé líci jí tmavne ošklivá podlitina.

„Dostaly se k nám podivné zvěsti. Prý vás zastřelili,“ přimotá se k nám i Tamara. Ani ona nepůsobí dobře. Už není zavalitá, ale kostnatá. Vrásky se za těch čtrnáct dní, co jsme se neviděly, proměnily v kaňony a její oči podivně vyhasly. Vypadá vyčerpaně, rezignovaně a chybí jí přední zub. Vzpomenu na slova o pomalé smrti. Ty ženy tady skutečně umírají.

„Ty máš fakt sedm životů,“ objeví se i Trax. „Už jsem myslel, že se sejdeme, až na onom světě a hele kočka je zpátky.“ Usmívá se, vypadá, jako kdyby i jemu se ulevilo.

Ten krátký moment je skoro dojemný. Za ten nepříliš dlouhý čas jsme tu k sobě přilnuli víc, než když jsem vítězila a moje jméno svítilo na předních příčkách urbanských zápasů. Lidi na dně drží spolu více než na vrcholu. Stala se z nás rodina. Parťáci, co se neposerou, když jde o to ochránit přátele, strpí rány a nasadí vlastní záda. A když se zase po delším čase vidí, mají radost.

Možná to máme spočítaný a brzy se sejdeme na věčnosti. Ale tahle chvíle mi najednou přijde hrozně cenná, až mi vhrkne slzy do očí a musím se otočit, aby to nikdo neviděl.

„Kočka je regenerát první třídy, o tom vymahači z nějaký bellanský prdele nemůžou mít ani páru,“ ušklíbnu se místo toho.

Na oko uraženě do mě šťouchne, očima se však usmívá. Pak zvážní.

„Doufám, že jsi nevyměkla a nezměnila stranu,“ pošeptá mi do ucha, když se Franie s Tamarou otočí směrem k automatům.

„Jsem v tom s váma,“ obrátím se k němu.

Zadívá se mi do očí a chvíli mě pozoruje. Pak přikývne.

Jsme v tom spolu, tak snad na těch křížích nebudeme viset vedle sebe.

 

 

***

 

Skafandry na sebe soukáme mlčky. Zatímco jsem se poflakovala na ošetřovně, v nejspodnějších patrech bouchnul plyn, takže se dneska obléká vedle sebe celá parta. Já, Trax, Tamara, Franie i její zrzavý nabíječ. Chybí už jen Leon.

„Neztrať to,“ ťukne mě do ramene můj obrovitý holohlavý kámoš, dřív než si nandám izolační rukavice a vtiskne mi do dlaně malý kovový předmět. Je to klíč. Nejspíš univerzál k poutům, o kterém mluvil Leon.

Přikývnu a rychle ho zasunu do boty.

Pomalu dojde k zrzavému Kabirovi a podá klíček i jemu. Poté k mému překvapení zaklepe na rameno Franie a vloží ho do ruky i jí.

Usměje se a vděčně na něho mrkne. Díky tomu incidentu ve sprše se očividně stala členem naší rebelské party a je na to náležitě pyšná.

„Ty umíš střílet?“ položím šeptem otázku, ještě dřív než si nandá helmu.

„Jasně, Boris nás občas brával na střelnici. Dělal i do zbraní. Pašoval na Mazur kdeco a rád se s tím chlubil u kámošů. Holky se sapíkem mu přišly sexy. Stříleli jsme teda jen slepejma, ale naládovat to a trefit se umím docela dobře. I Leon to ocenil. Myslel si, že jsem úplně k hovnu a nejsem,“ zazubí se spokojeně.

„Víš, o tom, že kdo bude mít v ruce zbraň, toho sejmou jako prvního. Jako neozbrojená, máš šanci na přežití, kdyby se to náhodou podělalo,“ varuju.

„Jako, že vy budete bojovat za mě a já na to budu jen čumět, schovaná někde v koutě? To teda nasrat,“ nasadí si bojovně helmu od skafandru.

Jak se zdá, tak jediný tele, co neumí se střelnejma zbraněma, jsem tady já.

Rezavý Franin Kabir udělá chybu a oblékne si rukavice dřív, než uschová univerzál na nějaké bezpečné místo v oděvu a při neobratném pohybu mu vypadne z dlaně a odskáče po podlaze doprostřed místnosti. Nejblíž je k němu Tamara, my se od něho nacházíme příliš daleko. Zastaví se mi srdce. Taková pitomost a může to celé zkazit. Všimne si toho i Trax a strne. Ostatní horníci to však nevnímají. Dál tiše prskají, jak dnešní den stojí za hovno. Ostatně jako kterýkoliv jiný den. 

V ten moment do šatny vstoupí dozorci. Lucina, tlustý Baz, stařík Maz, nějaký mladý nováček s vystouplým ohryzkem a novopečený zástupce velitele Roman.

Polknu. Tohle vypadá jako pěkný průser.

Kabir bezmocně zírá na klíč a posunky něco zoufale naznačuje Traxovi, ten zrudne a vztekle přimhouří oči. Ani jeden z nich se však nepohne. Univerzál je do nich příliš vzdálený, kdyby se k němu snažili dostat, upoutalo by to nežádoucí pozornost.

Zkousnu si ret. Tohle je v prdeli. Pokud ho dozorci zaznamenají, začnou se ptát, kde se to tu vzalo. Získají podezření, budou si dávat bacha a celé to skončí dřív, než začne…

Jako v ozvěně mých myšlenek Tamara zavrávorá a uklouzne. Dopadne však tak, aby klíč zmizel pod jejím mohutným neforemným telem, částečně napěchovaným do skafandru.

Je to až příliš přesně načasované na to, aby to mohla být náhoda.

„Co je to tady za bordel! Co se tady válíš, ty tlustá krávo!“ zahřmí Roman.

„Omlouvám se, pane,“ začne se neohrabaně zvedat. Klíč už pod ní však neleží. Pokusila se pomoci. Je to hrdinka! Taky patří do týmu, i když to neumí se zbraněmi, většinu času se něčeho bojí a používá spisovné koncovky.

„Tak dělej, vstávej,“ podpoří její snahu tvrdou ranou do žeber.

Tamara zaúpí a tvář jí zkroutí bolest. Stiskne rty. V jejích očích snad poprvé uvidím stín vzdoru. Všimne si toho i Roman, který není na odpor zvyklý. Udeří znovu.

Cukne sebou a dlaněmi se opře o kolena. Přerývavě dýchá.

„Jsi k hovnu. Kvóty neplníš, ploužíš se na šichtě jak želva. Takový pracanty nám byl čert dlužnej. Tlustý bachyně jako ty by měly co nejdřív chcípnout, aby nám za ně poslali adekvátní náhradu,“ napřáhne se k další ráně.

Tamara zavře oči. Celá se přihrbí. Už je to zase ta ponížená, bázlivá učitelka. Zlomit ji není těžké. Nikdo ji nikdy nenutil pokoušet se rovnat páteř.

Rána však nedopadne. Do konfliktu vstoupí hřmotná Lucina.

„Nech ji, ty debile,“ chytí Romana surově za zápěstí a škubne dolů. Vypadá zuřivě. Jako kdyby se s Tamarou na chvíli ztotožnila a ponížení se dotklo i jí.

 Vzduch zhoustne.

„Taky si myslím, že to je zbytečný,“ vloží se do toho svým hlubokým hlasem Baz a postaví se Lucině po boku.

Tamara se narovná a začne couvat. Konflikt se k její úlevě přesunul mezi dozorce.

„To vy jste zbytečný,“ zavrčí Roman a přimhouří oči. Přešlápne z nohy na nohu a obuchem si pleskne do dlaně. Mlaďas s vystouplým ohryzkem se k němu přidá. Všichni si chvíli vztekle hledí do očí. Napětí ve vzruchu by se dalo krájet ostrým nožíkem na plátky.

„Ztrácíte tu zbytečně čas kvůli volovině,“ praví smířlivě stařík Maz. Baz vysouká z kapsy sladkou tyčku. Roztrhne obal a zakousne se do ní. To gesto jako kdyby všechny uklidnilo.

Roman se opovržlivě ušklíbne, ale zastrčí si obuch zpátky za opasek. Mlaďas poodstoupí a zapálí si cigaretu.

Jen Lucina stále vztekle poulí očima. Slova o bachyních, co by měly chcípnout, se do ní nehezky zaryly. Stále si svého šéfa nepřátelsky měří. Pak se však otočí k Bazovi.

„Když jsi dělal zástupce ty, fungovalo to líp,“ zavrčí.

Baz se potěšeně ušklíbne a vrhne po Romanovi nadřazený úšklebek. Neubráním se mírnému úsměvu. Zároveň se mi však do střev zakousne hnusný pocit. Pokud Leon splní slib a v prázdných těžebních vozících k nám dorazí zbraně, zařvou i tihle dva. Lucina a Baz. Dva zoufalé osudy snažící se udržet práci v táhle díře, protože neumí nebo nemají odvahu dělat nic jiného. Zemřou rukama rebelů toužích po svobodě, aniž by jim jakkoliv ublížili. Zemřou, protože se připletli do cesty slonům, co si strhli z krku provazy a díky tomu rozšlapou všechny okolo sebe na krvavou kaši. Bez svědomí, s jasným cílem utéci.

Vrhnu na Traxe krátký zkoumavý pohled. Vypadá zamyšleně. Jako kdyby se i jemu v hlavě honili stejné myšlenky. Jsme přece jen lidé, ne sloni. A nejsme bez svědomí.

---