VIDEOESEJ (2)

A opona chrámová se naráz roztrhla vedví…

A já uviděl, proč se musím zabývat filmy režiséra Wese Andersona…

A to až do konce života.

Nastala tato iluminace rozumu v čase 57:56 filmu FRANCOUZSKÁ DEPEŠE.

V této scéně uvnitř kavárny s názvem Le Sans Blague, jež sama je celá jen kulisou, se nacházejí 2 herecké postavy, každá stojí vedle jednoho boku skříně jukeboxu.

V patřičné chvíli se náhle za jukeboxem svisle rozestoupí kulisa zadní stěny místnosti kavárny – a oba díly se neviděnou silou vzdalují od sebe.

Co to je scénický prostor pravosti reality, do jejíž iluze divák v průběhu předchozího promítání filmu postupně upadl?

Co to je konstrukce mizanscény jako výrazu režisérské bravury?

Jenomže tomuto zázraku předchází ještě jeden, v čase 51:30.

To se poznovu pohne zadní kulisa vnitřní stěny kavárny Le Sans Blague (La Nežertuji, La Nedělám si srandu) – a celou tuhle kulisu tentokrát tlačí zleva doprava až za okraj obrazu zcela běžný kulisák v ničím neobvyklých standardních pracovních montérkách.

A režisérovi se bez jakéhokoli filmového střihu spojí a prolne dosavadní jeden hrací prostor ve dva, které následujícím inscenačním hereckým aranžmá spojí průběžně zas v jen jeden.

Říkává se, a má platit, že základem filmového média je střih.

Takže v těchto dvou mnou citovaných případech, metodou známou z divadelní praxe nebo animovaného filmu, zas až tak ne.

Abych doložil takovéto svoje osudové rozpaky, zprostředkuji nejdříve odkaz na včerejší video: https://youtu.be/sxyzTsAcHhE .

Jež posléze doplním čímsi jako komentářem k oné již popsané scéně s tělesem skříně kavárenského jukeboxu.

Když se totiž zadní kulisa za ním rozestoupí za oba okraje obrazu, tedy promítacího plátna, pouze jen na němž se obecně děje film, nové pozadí nyní tvoří kulisa průčelí domů jakési ulice. Její významem je způsob čehosi komentujícího nebo z pamětí se vybavujícího, když nápisy na štítech obchodů připomínají nebo evokují tu a tam i názvy filmů, které režisér pro sebe považuje, ve smyslu inspiračním, za klasické.

Takovýmto prostředím je dokonce asociován celý jeden film, Fellliniho Roma, když skupina bílých skutrů projede v řadě za sebou jakoby po skutečné ulici, aby doložila prostor mezi popředím a pozadím takto vzniklé mizanscény.

Jež je jako celostnost vlastně jen filmovaným divadelním jevištěm.