Oddělení PSY

jeden den očima pacientky na psychiatrii v prosinci 2011, autobiografie

Světlo z pouliční lampy dopadalo na bílou peřinu. Skrz zamřížované okno jsem se dívala na protější pavilon nemocnice. Proč jen ten prášek na spaní nezabral? Otočila jsem se na druhý bok. Kolik je asi hodin? Určitě už bude brzy ráno. Jenže v zimě jsou rána zahalena tmou. Chtělo se mi na záchod, a tak jsem vstala a potichu, abych nevzbudila Jitku, která byla se mnou na pokoji, jsem vyklouzla ze dveří. Když jsem se o chvilku později vrátila a znovu si lehla do postele, podívala jsem se na budík. Bylo šest, za půl hodiny nás přijdou budit. Znovu jsem se zadívala z okna. Kolikátého vlastně dneska je? Jak jsem špatně spala, tak mi dny splývaly. Že by dvacátého třetího? Určitě. Dneska bych tu měla být třetí den.

 

To už se ale rozsvítilo světlo.

„Vstáváme, děvčátka,“ řekla s úsměvem sestra a hned šla o pokoj dál.

„Dobré ráno,“ popřála jsem Jitce.

„Dobré, Peťul,“ odpověděla.

Vysoukala jsem se z postele a šla si omýt obličeji. V zrcadle jsem si všimla, že mám pod očima tmavé kruhy. Aby ne, když už jsem už skoro týden špatně spala. Převlékla jsem se a trošku učesala, když do pokoje nakoukla znovu sestra.

„Za pět minut je snídaně, už jděte do jídelny.“

V jídelně jsem si vzala hrneček a šla si nalít čaj. Nevím proč, ale hrozně se mi třásly ruce a čajem z várnice jsem si trošku polila ruku. Au, to pálí! Donesla jsem čaj k jednomu ze stolů a začala si mazat rohlík máslem. Po jídle jsem se zastavila u sestry a ta mi do dlaně vtiskla tři malé tabletky. Pod jejím dohledem jsem je zapila a šla na pokoj. Jitka nám pustila svoje rádio, právě byly ranní zprávy.

„…dnes, přesně ve dvanáct hodin začne pohřeb Václava Havla…“

Dál už jsem to nějak moc nevnímala. Smrtí Václava Havla vlastně to vlastně začalo, hned druhý den se na Facebooku objevil příspěvek, kde muž, kterého miluji, nasdílel fotku s ním, kterou jsem měla v albu s Michalovými fotkami a u kterého bylo napsáno „muž, pro něhož bije mé srdce“. Díky tomu se všichni Michalovi přátelé dozvěděli, že jsem do Michala zamilovaná. Cítila jsem už dlouho, že se asi zase zhroutím, ale tohle bylo to co mě „dorazilo“.

 

„Vizita!“

Posadila jsem se s ostatními na chodbu. Naštěstí jsem byla na řadě mezi prvními.

„Dobrý den,“ pozdravila jsem lékaře.

„Dobrý den, slečno Karasová, posaďte se.“

Sedla jsem si naproti primářovi.

„Jak se vám spí, zlepšilo se to?“

„Ne, pořád spím špatně.“

„Buďte trpělivá, ten prášek potřebuje pár dni, než začne být účinný.“

Přikývla jsem.

„A co obavy, strach?“

„Už je to lepší, ale občas se mi rozbuší srdce, cítím takový tlak na hrudníku a taky se celá klepu.“

Primář si něco zapsal do mého chorobopisu.

„Zkusíme při obtížích přidat jeden lék, který by ty stavy měl eliminovat.“

„Děkuju.“

„Myslím, že bych vám na Štědrý den dal propustku, přespala byste doma a ráno by vás dovezli. Ať si užijete Vánoce s rodinou.“

„Moc vám děkuji.“

Primář se na mě usmál.

„Dobrá, je to všechno. Pěkný den.“

Vstala jsem ze židle a šla zpátky na pokoj.

Na pokoji jsem se na chviličku natáhla a kdyby někdo nezaklepal na dveře, tak bych možná i usnula.

„Dále!“

Do pokoje vešla moje mamka.

„Mami! Co tu děláš, vždyť návštěvy jsou až od dvou?“

„Jsou, ale já se s primářem dohodla, že můžu přijít na návštěvu už teď. Odpoledne mám ještě nějaké zařizování. Primář říkal, že ti dá zítra propustku.“

„Já vím. Jsem za to ráda.“

„Tady jsem ti něco přinesla,“ vyndala mamka z tašky můj zápisník a MP3ku.

„Ať ti není dlouhá chvíle.“

„Díky, mami,“ schovala si věci do stolečku.

„Jak se cítíš, je to už lepší?“ zajímalo mamku.

„Trochu.“

Chvilinku jsme si ještě povídali o nadcházejících Vánocích. Když mamka odešla, pustila jsem si do uší klidnou hudbu z MP3ky a ještě odpočívala.

 

„Oběd!“ volala z chodby sestra.

Šla jsem do jídelny a sedla si ke stolu. Byla puštěná televize, ostatní se na ni dívali, přenášeli Havlův pohřeb. Snažila jsem se soustředit se na jídlo, ale nešlo to, ruce se mi chvěly, poléval mě studený pot.

„Sestři, já už nemůžu.“

„Je vám špatně?“

Přikývla jsem. Sestra odešla a za chvilku se vrátila.

„Vezměte si tohle,“ podala mi malou tabletku.

Spolkla jsem ji a vzápětí se mi zatočila hlava. Kdybych se neopřela o sedačku, asi bych ležela na zemi. Sestra si toho všimla.

„Dobré?“ zeptala se.

„Už jo.“

„Jděte opatrně.“

Posadila jsem se zpátky na svoje místo a pomalu dojedla oběd.

 

Odpoledne jsem si četla časopisy a chvíli poslouchala hudbu z MP3ky. Kolem páté nás sestra zavolala na večeři, po ní jsem zůstala chvíli na jídelně a povídala si s další pacientkou Martinou. Když se uvolnila koupelna, osprchovala jsem se a pak se šla dívat na televizi. Vypadalo to, že všechno bude fajn, jenže mě opět přepadla úzkost. Zapadla jsem do pokoje a rozplakala se. Copak nikdy nebudu mít klid? Tma, noc. Jitka oddychovala ze spánku. Pozorovala jsem svit pouliční lampy skrz zamřížované okno. Zítra je Štědrý den… budu si ho moct užít? Kéž by!

---