21. Meziměstský zápas 

 

Na ošetřovně mě dali do kupy. Podlitiny a tržné ranky už se hojí, sice to pálí jako čert, ale do večera to bude v pohodě. Znám se, znám svoje tělo. Gustavovi za něj patří nehynoucí vděk. Nebýt toho, skučela bych bolestí při každém pohybu. Takhle už jsem provozuschopná.

Do malé tělocvičny dorazím s předstihem.

Protáhnu se. Dám si nějaké cviky na zahřátí a pustím se do posilování. Dneska žádné provokace a blbosti. Čas se krátí za dva týdny je meziměstský zápas. Nemůžu to podělat. Už jsem toho podělala víc než dost. Vlastně mám pocit, že od té chvíle, co jsem vypadla z Mazuru, zvorám na co sáhnu. Kdyby mi Leon nestál za zády, lovila bych už dávno na onom světě. Jasně, vždycky sledoval svůj cíl. Dělal to hlavně pro sebe. Ale stejně. Zachraňoval nás všechny, aby nás pak zradil. I dneska mě zachránil, protože potřebuje, abych vyhrála. I já to potřebuju – vyhrát. Jdeme po stejné ose, stejným směrem. Je čas konečně sežrat ego. Vykašlat se na to, co bylo. Udělat tlustou čáru. Vyrazit k cíli.

„Jsem rád, že makáš,“ ozve se za mnou, zrovna když si dávám druhou stovku kliků. Předpisových, vzorných, jako pilný žáček. Nepřestanu, dokud to nedokončím. Pak se zvednu a stanu mu čelem.

Ve tváři už má více barvy a i jizvy se mu pomalu zatahují. Oba jsme regeneráti první kategorie a je to znát.

Sejme ze zdi dvě cvičné katany. Jednu si nechá a druhou po mně hodí.

Zachytím ji v letu a pak se na něho bez varování vrhnu.

Uhne a blokuje.

Couvne a útočí zpět.

Ukročím do strany a bodnu ho mezi žebra.

„Jsi mrtvý,“ ušklíbnu se.

„Zlepšila ses,“ konstatuje. V očích mu blýskne. Pak mě bez varování loktem udeří do hrudníku.

Au. S ním člověk musí být furt ve střehu.

Kontruju chvatem na předloktí, špatně to ale načasuju, otočí mi to a nakonec jsem já, kdo se proletí vzduchem.

Tatami zaduní. Rychle se však odkutálím z dosahu a už zase stojíme naproti sobě.

Leon se usmívá.

Taky se neubráním úsměvu. Energie dnešního odpoledne je jiná, než všech předchozích. Uvolněná.

Naš souboj přestává být naostro. Chybí mu jeho touha ublížit a moje se nepoddat. Je to jen zápolení pár přátel, co spolu prošli kupou hoven.

 

***

 

Po pěti hodinách tréninku jsem tudíž víc nabitá než domlácená jako obvykle.

„Vážně ses zlepšila,“ má Leon na rtu stále úsměv.

„Měla jsem krutého učitele, ti jsou nejlepší,“ mrknu na něho.

„Co, že mi dneska podkuřuješ?“ podiví se.

„To je zakázaný?“ rozhodím rukama.

„Spíš nezvyklý.“

„Už nemám chuť s tebou bojovat. Vyhrál jsi. Měl bys být rád.“

„Ta změna ve tvém chování mi přijde kapánek… podivná,“ stáhne se.

„Každý není takový parchnat, co to hraje na všechny strany, jako ty. Jsou mezi námi tací, co to myslí upřímně, neumějí hrát. I když chápu, že parchanti jsou podezřívaví. Podle sebe soudí i ty ostatní.“

„Co o mě víš,“ urazí se.

„Právě, že vůbec nic. Upřímně třeba nechápu, proč jsi zase vojel Gaulinčukovi starou. To je taková kost, že sis nemohl pomoct?“ vyletí ze mě impulzivně, na co celý den myslím.

Po těch slovech se Leonovi ztratí úsměv z tváře. Zachmuří se a pravici zatne v pěst. Uvolněná atmosféra je v tahu. Vzduch zhoustne. Jsem prostě magnet na trably, ale nemůžu si pomoci.

„Jak o tom víš,“ zasyčí.

„Lamber něco naznačil. Zajímala mě tvoje verze. Minule jsi skončil v dolech a teď tě za to málem rozmlátili na kaši…“

„Ten zmrd ji sleduje na každým kroku. Má kamery všude i na hajzlu. Věřila bys tomu?“ skřípne zuby.

„Udělal jsi jí to na hajzlu?“

„To je snad jedno, kde,“ zamračí se.

Proti své vůli se musím smát. Poprvé ho vidím rozhozeného.

„Moc se nesměj,“ ztvrdne mu pohled a v ruce protočí ovladač. Je poznat, že to s ním zacloumalo, víc než je zdrávo. Hodný Leon je fuč a krutý zpět.

Semknu rty, ale koutky mi proti mé vůli cuknou vzhůru.

Reakcí je plná palba bolesti do mých neuronů.

„Argh!“ podlomí se pode mnou kolena. Bolest neustává. Když on je v hajzlu, musí být na dně i všichni ostatní. Sráč!

„Proč to děláš?“ hlesnu vyčerpaně.

„Směješ se něčemu, co vůbec není vtipný,“ pustí k mé úlevě tlačítko.

Radši mlčím a čekám, co z něho vypadne.

„Ona chce mě, ne já ji. Uhání mě, kde to jde. Je mnou posedlá. Vydírá, naléhá. Vyhrožuje, že když nebudu její oddaný milenec, nakecá svému manžílkovi, že ji chci znásilnit a on se mnou udělá krátký proces. Snažím se jí vyhovět, ale občas to prostě nevyjde,“ vyhrkne zoufale. Najednou má výraz zvířete, co je v pasti. Jeho bohorovnost je ta tam. Je v prdeli jako my všichni ostatní.

Překvapeně na něj pohlédnu. I on má někoho, kdo ho drží pod krkem. Zatímco své charizma bez skrupulí používá na ovládání jiných, díky němu je zároveň i tak trochu v hajzlu.

„Budeš se asi smát ještě víc, ale můj genokód je 6633112541/LEN,“ vysune si rukáv nad předloktí a já poprvé spatřím jeho pravé jméno. „ Jsem Genit - částečně rváč, ale částečně i gigolo. Byly časy, kdy mě Hugo pronajímal bohatejm paničkám ze  Suridu a pak je vydíral, že to prozradí jejich manželům, pokud pro něho nebudou špiclovat informace, které potřeboval. Vytvořil mě nejen jako schopnýho bijce, ale i přitažlivýho milence, který dostane ženský do kdykoliv se mu zamane. Jenže se to postavilo proti němu a zabouchla se do mě i ta jeho umělá barbína Laura!“ prskne vztekle.

„Už chápu, proč jsou z tebe všechny holky posraný,“ ušklíbnu se. „Tady mě kvůli tobě málem umlátily nadržený gladiátorky a v dole kvůli tobě zařvaly svalnatý amazonky. Schulz jim vpálil kulku do zátylku. Bez skrupulí, bez milosti. Ženský tě žerou, chlapi respektujou, jsou za tebe schopný položit život a Gaulinčuk tě přes to, že mu šukáš manželku nakonec nechal naživu. Máš to fakt hrozný, tu genetickou výbavu…“ neubráním se ironii.

„Nevíš o čem mluvíš,“ zachmuří se. „Když tě všichni chtěj, je problém mít někoho doopravdy rád.“

„Ty toužíš po tom mít někoho rád?“ ušklíbnu se. „Nehraj to na mě. Ani na sebe, je to blbost. Vyhovuje ti moc, kterou nad lidmi máš. Jen jsi teď zrovna dostal na hubu, tak fňukáš jak malý štěně.“

Po těch slovech stiskne rty a ruka mu instinktivně zajede do kapsy s ovladačem. Pak ji však k mému překvapení vyloví a dlaň má prázdnou.

Mlčí.

Ve vzduchu je hutné dusno. Přepálila jsem to. Chtěl se svěřit a místo toho dostal ránu pod pás.

„Těch holek z dolu mi je líto, že zařvaly. Byly fajn. I tvoje dvě kámošky. Ta problémová kurvička a šedivá učitelka. Taky už to mají za sebou?“ ztiší hlas. Najednou je celý nesvůj.

Polknu. Teď rychle něco vymyslet a vypadat u toho věrohodně.

„Nevím,“ pokrčím rameny a očima probodávám žíněnku. „Utekla jsem dřív než k tomu došlo.“

„Utekla jsi a nechala je tam?“ podiví se. „To mi k tobě moc nepasuje,“ zpozorní.

Mlčím.

„Na to jsi až příliš velká cíťa,“ uchopí mě za tvář a donutí mě dívat se mu do očí. „V celém tvém útěku smrdí pár věcí a tohle je jedna z nich.“

„Tak to nech smrdět, můj výkon v aréně to neohrozí, tudíž ani tebe. Netýká se tě to. Není to tvoje věc,“ pohlédnu mu do očí a snažím se, aby můj hlas zněl pevně a ne jako vyděšené kuňkání.

Chvíli váhá, vidím, jak mu to v hlavě spíná a cvaká.

„Pokud uděláš nějakou hloupost, která ohrozí tvůj život, už tě chránit nebudu.“

„S tím počítám. Jak říkám, není to tvoje věc. Nikdy jsem se tě neprosila, abys mě chránil. Dělal jsi to jen proto, že jsi mě potřeboval. Jestli vyhraju zápas, už mě potřebovat nebudeš.“

Pomalu přikývne, odvrátí se.

„Máš pravdu, nebudu,“ praví hluše. Zní to skoro, jako kdyby mu to bylo líto. Pak však jeho tvář ztvrdne a nahodí svůj obvyklý neproniknutelný výraz.

„Pro dnešek končíme,“ zamumlá a pak opustí cvičiště.

 

***

 

Další dny je Leon odtažitý, chladný, cizí. Chová se jen jako profesionální trenér, ale přestává v tom být cokoliv osobního. Už se za mnou ani nestavuje večer a nenosí mi večeři. Neošetřuje mě. Nahradí ho dozorová služba s jídelním tácem a tubou regeneráku.

Přestal si hrát.

Jsem díky tomu osamělejší než kdykoliv předtím.

Jeden den je jako druhý. Totožné, stereotypní, šedivé. Bez propadů a vrcholů. Uklidňuje mě jen jedna věc. Že to nebude trvat už dlouho. Jen pár dní a čeká mě šampionát, který rozhodne vše. Pro mě však bude znamenat jen smrt. Když prohraju, zemřu rychle, jak se na gladiátora sluší. Když zvítězím a zabiju Gaulinčuka, propadnu v Suridu hrdlem a čeká mě jedna z těch dlouhých exemplárních poprav, jak bývá u takového papaláše zvykem. Thurwa není humánní. Pokud se tady za útěk z dolů věší na kříž, co se asi stane s někým, kdo zabije majitele celého jednoho města? Jisté je jen jedno, Leon mi už nepomůže. Nepomůže mi už vůbec nikdo.

 

 

***

 

Do meziměstských zápasů zbývají dva dny. Dneska mě Leon šetřil, spíš jsme opakovali některé triky a chvaty, aby byly co nejúčinnější. Oba potřebujeme, abych byla v plné kondici. Žádné zranění, natažené svaly nebo naražené kosti, které by při špatném zhojení mohly znamenat problém. Dokonce mě propustí o dvě hodiny dřív, takže mám najednou víc času a energie než obvykle, kdy se jen najím osprchuju a upadám do komatu.

Jenže co s časem v malé nudné cele, kde není žádná zábava ani lidi, se kterými byste pokecali. Žít takhle rok, jebne mi .

Umyju se, nechám si jen tílko a pak sebou bezmocně kecnu na postel.

Zase vzpomenu na Gustavův ludus. Tam jsem nebyla sama. S Gladem jsme se zabavili, navíc jsme mívali k dispozici i síť a občas se stavil na pokec Morty nebo jiní gladiátoři. Měli jsme docela dost svobody. Žádná ostraha za zády. Věřili nám.

Tady mi nevěří nikdo.

Ukončit celou tuhle mizérii bude jediné východisko. Nic hezkého mě na tomhle zkurveném světě beztak nečeká.

 

V zámku zarachotí klíč.

Stočím hlavu tím směrem. Není na večeři ještě brzy?

Domovní ostraha ve dveřích ale nestojí. Je to Leon a v ruce třímá láhev červeného a dvě sklenky.

Překvapí mě to, ale vlastně i tak trochu potěší.

„Co tu děláš? Myslela jsem, že jsi sem už zapomněl cestu,“ neodpustím si rýpnutí.

„Přišel jsem připít na tvůj zápas,“ už se zase usmívá. Temné oči mu září. Je hladce oholený a má na sobě čistě vypraný úbor.

Posunu se na posteli, abych mu uvolnila místo. Žádné jiné sezení tu není.

Usedne vedle mě a začne zápolit se špuntem. Zkušeně ho vykroutí a za chvíli už víno tryská do skla.

Už dlouho jsem neměla alkohol. A nemůžu říct, že by mi nechyběl. Ten alkohol, ne Leon.

U Gustava se kalilo dost. Obzvlášť po vyhraných zápasech. Vždycky to byl takový malý svátek. My, co jsme přežili, jsme se vožrali jako dobytek. Docela to fungovalo na vymazání stresu a traumat. Další den nás zpravidla bolela hlava a měli jsme pěkný vokna, ale udělala se tím tlustá čára, zapili mrtví přátelé. Bylo to fajn.

„Tak na tvoje vítězství,“ pozvedne sklenici.

„Na mrtvý přátele,“ dodám já.

Ťukneme si prudce až trocha rudé kapaliny vychrstne na polštář.

Zhluboka se napiju a pak ještě jednou. Víno je dobré, silné, hřejivé. Naklopím do sebe sklenici a najednou mi okolní svět přestane připadat tak nepřívětivý.

„Pokud vyhraješ, Hugo s tebou s největší pravděpodobností stráví noc. Vždycky to tak dělá se svými šampionkami. Je na to úchyl. Doufám, že s tím počítáš,“ odkloní Leon téma od mrtvých přátel a vážně se na mi zadívá.

Přikývnu.

„Nesmíš se stavět na zadní, jako míváš ve zvyku. S ním by se ti to nevyplatilo. On není hráč a neodpouští. Je nekompromisní. Vládce nad životem a smrtí tohohle města. Nad čím nemá absolutní kontrolu, toho se bez skrupulí zbavuje. Jen jedna holka mu vzdorovala. Nechal ji pro výstrahu pověsit na kříž uprostřed cvičiště, dokud její tělo neshnilo a neodpadávali z něj červi. Pak už byla každá povolná.“

„Já to furt říkám, že Thurwa je středověká,“ poznamenám temně. Z té vidiny mi není moc dobře na duši. Navíc mi víno začíná stoupat do hlavy.

„Thurwa je chladná a tvrdá. Na humanismus se tady nehraje. Pravidla jsou tu nastavená nekompromisně. Je dobré je znát dopředu.“

„Na Mazuru bylo tepleji.“

„Mazur je vlajková planeta Unie. Bezpečná peřinka plná pravidel, zabezpečujících prvotřídní komfort svých obyvatel.“

„Bolest byla i na Mazuru a bylo jí dost,“ dotknu se obojku. „I ta peřinka umí být pěkně hnusná, když jde o to vydělat prachy,“ vzpomenu na Trixova slova o spálených modrých dětech. „Svět je hnusný všude úplně stejně a humanismus je jen iluze pro pár vyvolených.“

„Ty vyvolená nejsi.“

„Ne to ne,“ doleju si do sklenice další víno a znovu si loknu. Je fajn, jak to příjemně maže ten svíravý pocit v žaludku z nadcházejících dní. „Jsem prokletá. Gladiátorka, co nesnáší zbytečnou smrt. Je jí těch obětí líto. Každý zmařený život jí přijde zbytečný. Chtěla jsem ludus navždy opustit, udělat se pro sebe, živit se jinak, nějak normálně, jako všichni ostatní. A místo toho se zase brodím krví.“

„Máš vypálený cejch smrti,“ přejede mi nehtem po paži. „Je to tvůj osud. Osudu by se člověk neměl bránit, ale přijmout ho,“ otočí se ke mně čelem. V očích mu planou ohníčky.

Když na to nijak nereaguju, prsty mi vjede do vlasů.

„Co děláš?“ zašeptám, ale neodtáhnu se. Ten dotyk je příjemný. Možná poslední příjemná věc v mém životě.

„Hraju si, vždyť mě znáš,“ stočí koutek do svůdného úsměvu a ukazovákem mi sjede od spánku k líci.

Přivřu oči. Jsem opilá. Vínem, Leonem, vším.

Jeho rty jsou horké a najednou tak blízko.

Jedna moje část řve uteč.

Druhá ser na to, užij si dokud můžeš. Dokud tvoje tělo nevisí na kříži a neodpadávají z něho červi.

Mám taky nárok na trochu té blízkosti a tepla v tomhle osamělém studeném světě.

Třeba to je naposled…

Najednou se oba svlékáme a naše zjizvená těla se k sobě tisknou. Je to rychlé, rychlejší, než je mozek schopný pobrat. Rozum vypíná a ochotně předává štafetu pudům a chtíči.

Cítím jeho zuby na svých bradavkách. Už zase si hraje a dělá to moc dobře, zkušeně.

Mísí rozkoš z bolestí, tak aby do mě vstoupil naprosto hladce.

Chytím ho za tu jeho svalnatou, vypracovanou prdel a přimknu k sobě natěsno.

Zakloním hlavu a zavřu oči.

Cítím, jak to mě vniká. Postupuje zvolna, pomaličku, polehoučku, ale za chvíli už tvrdě přiráží.

Z úst mi unikne slatný sten.

I on přerývavě vzdychá. Tmavé oči má pokryté mlhou.

Na vrchol vystoupáme spolu, s dlaněmi propletenými do sebe.

Má to sílu.

Plnost.

Prolneme jeden druhým a když je po všem, oba zhluboka oddechujeme.

Mlčíme. Ležíme vedle sebe. Díváme se do očí. Je v tom vzájemnost. Důvěra. Je to poprvé a naposledy. Za pár dní mě nejspíš popraví a on se na to bude dívat. Bude smutný, nebo mu to bude jedno?

Radši zavřu oči. Tyhle myšlenky jsou pitomé. Život je tvrdej a člověk ho tak musí brát.

Cítím, jak mi jeho prsty pomalu putují po páteři. Je to moc příjemné. Ví, co dělá, je to geneticky upravený gigolo, Gaulinčukův kůň, vypočítavý hráč. Ale proč si chvíli neužít. Proč se tomu neoddat…

„Mám tě rád,“ zašeptá náhle.

Otevřu oči zahledím se do těch jeho. Temných a neproniknutelných. Pravdu z nich člověk nevyčte.

„Vždyť to neumíš.“

„Nekaz to.“

Nebudu. Ať je to lež sebevětší, je to krásná a příjemná lež, stejně jako tahle noc. Vnímám, jak mě hladí po zádech. Bříšky prstů obkresluje jizvy mojí minulosti a je mi dobře. Cítím teplo a bezpečí. Alespoň na chvíli.

 

***

 

V transportním vznášedle mířícímu k hranici je nás kromě ostrahy a Leona s Lamberem asi patnáct. Patnáct vyvolených zemřít. Ti nejlepší z nejlepších, co byli vybráni. Naproti mně dřepí Božan s nohama roztaženýma od sebe a vedle něho vysoká štíhlá tmavovláska, co to na mě zkoušela s bičem.

Nikdo nemluví. Nejsme přátelé. Jsme souputníci. Je jasné, že zpátky se nás stejný počet vracet nebude. Mnozí zařvou. Zemřou pro zábavu a ukojení ega mocipánů, kterým to tady celé patří.

Na krátký okamžik se snažím spojit pohledem s Leonem. Vrátit alespoň na moment kouzlo včerejšího večera.

Sedí až na druhém konci vznášedla a něco řeší na malém příručním displeji. Mračí se u toho. Nás ostatní nevnímá. Radši nasměruju pohled k zemi. Nemá cenu chtít se vracet zpět do oblak. Teď už mě čeká jen dno a sračky.

 

 

***

 

Zpoza mříže, z malé cely pod stadionem napěchovaným k prasknutí sleduju probíhající zápasy. Právě jsem svědkem, jak Božanovo tělo končí v drtiči na biomasu. Ozubená kola pomalu rozemílají jeho vypracované tělo na krvavou kaši. Křupe to a prská. Pak je ticho.

Zemřel. Jeho soupeř byl silnější a rychlejší. Cítil se chvíli jako alfa, ale přece jen byl béčko. Nepomohl mi, nebyl přítel. Je mi to jedno. První mužské zápasy dneska náleží Darekově straně. Vidím, jak Gaulinčuk rudne, nervózně poposedává a klopí do sebe jednu whisku za druhou. Pokud to nedám i já, skončí s parádní ostudou. 

„Jsi připravená?“ objeví se Leon za mými zády.

„Myslíš temřít?“

„Myslím zvítězit,“ pohlédne na mě vážně.

„Neboj se. Nezklamu tě.“

Ve tváři se mu probleskne spokojený výraz. Přitáhne mě k sobě a políbí. Dlouze vášnivě. Sebejistě.

Je to upřímné, nebo jenom pojistka?

„Dej do toho maximum, natrhni Zoelle prdel,“ zašeptá.

Přikývnu. Nemusí si mě pojišťovat. Máme oba stejný cíl.

 

***

 

Zatímco na Mazuru člověka trápilo vedro, tady duní vichr vířící prach a zima, co člověku na odhalených pažích ježí husí kůži.

Mám na sobě kožený pancíř, plátovanou suknici, páskové sadnále a chrániče ramen a loktů.

Moje soupeřka se blyští v železe. Je mohutná, vysoká, udělaná a ve svalnatých pažích třímá dlouhý zdobný obouručák, která však rozhodně nemá problém unést.

Hledištěm to zahučí.

„Zoella, Zoella!“ skanduje pravá část osazenstva hlediště, uprostřed které se rozvaluje ve V.I.P. lóži blonďatý paňáca ve zlatém saku pošitém flitry. Vlasy má vlnité a  nakadeřené, že vypadá jako pudl, co právě vypadl z nějakého nóbl psího salónu. Po jeho pravici však spatřím známou tvář. Je to generál Schulz.

Když mě spatří, roztáhne své úzké rty do mírného úsměvu a ukazovákem se zlehka dotkne čela.

Hugo Gaulinčuk na opačné straně hlediště se příliš neusmívá. Rty má stažené do přísné čárečky a nervózně si dvěma prsty stahuje bradku. Je vidět, že minulý souboj ho příliš nepotěšil. Božanova smrt ho ponížila. Sice ještě nešlo o hlavní mužský šampionát, ale stejně. Je poznat, že k smrti nerad prohrává.

„Glada! Glada!“ ozve se ze suridské části hlediště. Ač se to nezdá do undergroundu tajně chodí víc lidí, než je oficiálně známo.

Přiložím ostří naplacato k čelu a pozdravím svoje fandy. Poté stanu naproti soupeřce.

Má fialové oči, zlaté vlasy, rty zvýrazněné růžovou rtěnkou a silnou vrstvu makeupu. Celá je vůbec taková divně umělá. V Chabrunu mají prapodivný vkus. Nejen Gaulinčuk, ale i Darek je úchyl.

„Zemřeš,“ ubezpečí mě.

„Uvidíme.“

Ticho prolomí ostrá siréna značící začátek souboje.

Techno zaduní a nad hlavy se nám slétne roj kamerových dronů, které zaberou naše tváře v detailu. Záběry se okamžitě přenesou na velkou plazmovku, aby i ti chudší v posledních řadách z toho něco měli.

Všimnu si, že na mě někdo zuřivě gestikuluje. Je tak daleko, že není pořádně vidět, ale jeho silueta je nezaměnitelná.

Trix.

Přišel se podívat.

Nebo vsadit?

Zoella mi zaútočí podélným sekem na střed těla, aby se zároveň kryla a mě od sebe odehnala. Je vidět, že není úplně blbá. Jinak by se nedostala tak vysoko.

Uskočím dozadu.

Následuje příčný útok na krk a druhý hned na podbřišek. Nezbývá mi, než mizet z dosahu. Proti kataně má tenhle meč příliš velkou váhu. Nelze jít do přímého střetu. Budu ji muset vysílit a pak rychle sejmout.

A tak uhýbám, uskakuju a vyčkávám na ten správný moment.

Publikum ani nedýchá. Zatím chabrunská holka vypadá jako ta silnější a já jako zbabělá krysa, co jenom zdrhá.

Tak jsem krysa no a co. Ve stokách se člověk přiučí leccos.

Několik minut mě nahání po cirku. Svaly se jí napínají, zbroj blyští. Dech zrychluje. Na čele se jí objevují stružky lesklého potu, které zanechávají stopu v silné vrstvě makeupu. Tvář jí zrudne.

Vnímám, že začíná sípat a lapat po dechu. Má příliš těžkou zbraň, zbroj i váhu a musí to ukončit rychle, jinak je v prdeli.

Ví to ona. Vím, to já.

„Jsi zbabělá svině,“ procedí nevraživě skrz rty, roztočí se kolem osy svého těla a bleskurychle promáchne mečem vzduch takovou razancí, že by mě přeťala od krkavice,  po kyčel.

Kdyby se trfila.

Netrefí.

Hrot meče dopadne do písku a ona na sekundu ztratí stabilitu.

V tu ránu jsem u ní a vrazím jí ostří do hrtanu.

Krev vytryskne.

Zoufale přešlápne a vyvalí oči. Dívá se na mě mladá holka s rozmazaným makeupem. V očích se jí zrcadlí strach ze smrti.

„Jsi svině,“ zašeptá.

Přikývnu a pak se napřáhnu k další ráně. Dnešní večer musí být jedinečný, takový, aby si ho každý zapamatoval. Udělalo to dojem. Vzbudilo emoce.

Dám do seku plnou sílu. Ostří zasviští vzduchem, s holkou to škubne. Hlava se zlatými vlasy odletí a dopadne do písku.

Hlediště na moment překvapeně zmlkne. Několik tepů srdce je ticho a pak se ozve bujarý ryk. Lidí vstávají a začínají dupat a bouchat pěstmi do rantlů hrazení.

„Glada! Glada! Glada!“

Jsem svině. A ty jsi moje poslední oběť, holčičko. Už žádná další nebude. Slibuju.

Vidím, jak Hugo Gaulinčuk celý září a pozvedá číši k přípitku.

Pudl ve zlatém sáčku zesiná.

Trix jásá s pěstmi pozvednutými vzhůru. Doslova skáče do vzduchu.

Pohlédnu na Schulze. Kouří. Na krátký okamžik se naše zraky propojí. Stočí koutky do úsměvu a uznale mi pokývne.

První kolo mám úspěšně za sebou. Jáma lvové na mě však teprve čeká.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

---