22. Jáma lvová

 

Slavnostní párty pro smetánku, která se nachází v přilehlé budově nedaleko meziměstské arény, je nacpaná hlavouny v luxusních oblecích a jejich manželkami oděnými do blyštivých extravagantních šatů s vykrojenými výstřihy a látkou pečlivě obtahující jejich vnadné siluety.

Jde o rezlehlý sál s dlouhými, rudě prostřenými stoly, napěchovanými těmi nejvybranějšími lahůdkami, které sem museli dotáhnout nějakou meziplanetrání lodí. Pochybuju, že všechno to pestrobarevné ovoce, humři, kaviár, či krevety se tady dají jakkoliv vypěstovat, nebo že by místní elita dala do pusy genovýrobu. Na to je zdejší prostředí až příliš okázalé.

Mezi hosty tiše plují číšníci s obojky na krku a do sklenic rozlévají sekt, víno nebo whisky. Oči návštěvníků se tudíž za chvíli začínají lesknout, tváře červenat a zábrany mizet. Muži si povolojí opasky a kravaty, ženy se culí, koketují a prostora se plní jejich hlučným afektovaným smíchem.

Zatímco se snobáci krmí a opíjejí, my postáváme v řadě u okna, s rukama pevně připoutanýma k opasku a dohlíží na nás Leon s Lamberem a deseti chlapy z ostrahy. Všichni jsou plně ozbrojení, odhodlaní okamžitě zasáhnout, pokud by se kdokoliv z nás o něco pokusil.

 Z původních patnácti nás zůstalo jedenáct. Čtyři zařvali a Božan mezi nimi. Vysoká tmavovláska, která to na mě nedávno zkoušela s bičem, je však stále naživu. Stojí vedle mě a upřeně zítá před sebe. Dodržuje předpisy. Nemluví a výraz její tváře je nehybný.

 Chabrunské gladiátory střeží jejich ostraha na druhé straně místnosti hned vedle dveří. Drží nás od sebe, co nejdál to jde. Případné konflikty jsou nyní nežádoucí.

Jak alkohol v krvi postupně uvolňuje zábrany, začínají se kolem nás houfovat zvědaví hosté. Ženy se svými nalakovanými nehty laškovně zarývají do bicepsů mých gladiátorských kolegů a muži zase okukují nás ženy. Když se však ke mně přimotá otylý Chabrunec ve fialovém semiši a vztáhne ke mně své tučné prstíky, Leon mezi nás vstoupí.

„Nesahat,“ zavrčí.

Muž se zamračí.

„Víš s kým mluvíš, otroku?“ vycení nažloutlé zuby.

„Nezajímá mě to.“

Tlusťoch lapne po dechu a zbrunátní.

„Jsem vrchní vedoucí finanční správy Chabrunu, vážený muž, velmi dobře finančně zabezpečený.“

„A?“ ušklíbne se Leon a založí si významně ruce na prsou. Svaly se mu napnou. Vypadá dobře.

Chlápek couvne.

„Líbilo se mi, jak Zoelle usekla hlavu. To jen tak nějaká ženská nedokáže, takhle useknout hlavu na jednu ránu,“ mlaskne. „Je dobrá. Kolik by stál pronájem na noc?“ zeptá se zvědavě.

Vnímám, jak se Leon zhluboka nadechne.

„Nejsem oprávněn kohokoliv pronajímat. Tato gladiátorka, stejně jako všechny ostatní, jsou vlastnictvím pana Gaulinčuka. Pokud máte o něco takového zájem, zeptejte se jeho.“

„A nešlo by to přece jen nějak zařídit, kdybychom se domluvili,“ ztiší muž hlas do šepotu.

„To tedy nešlo,“ odbyde ho Leon tvrdě. Je poznat, že v celé záležitosti má přese jen ždibíček emocí.

„Zaplatil bych ti dobře.“

„Jak jsem řekl, zeptejte se Huga Gaulinčuka, zrovna támhle přichází.“

Muž se otočí.

Taky tím směrem mrknu.

A skutečně.

Středem sálu k nám právě míří majitel celého Suridu s kapánek vyčpělou blondýnou po boku. On má na sobě dobře padnoucí tmavý oblek, ona saténové smetanově bílé koktejlky s krajkovou obrubou, co tak trošku připomínají kombiné. Klape lodičkama na vysokých podpatcích, než ji zastaví jeden z číšníků, od kterého si nechá nalít plnou sklenku sektu.

Gaulinčuk se mezitím přiblíží k nám.

„Dobrá práce, nakonec ses, navzdory všemu, přece jen osvědčil,“ obrátí se k Leonovi. Oči mu svítí, je poznat, že už má taky něco upito.

„Pane,“ skloní hlavu Leon a ukročí do strany.

Tlusťoch v semiši vyklidí pole. Zopakovat svou soukromou nabídku pánovi Suridu si zřejmě netroufá.

„Tvůj zápas byl impozantní, hlavně díky závěru, který si každý dozajista zapamatuje,“ mlaskne Gaulinčuk a zahledí se mi do očí. Má je temné. Dost podobné těm Leonovým. Kruté, všehoschopné, dominantní. Nyní však působí spokojeně.

„Odvedla jsi skvělou práci a za to zasloužíš odměnit,“ obkrouží si rty. „Soukromně.“

Všimnu si, že Leon přešlápne a svaly na paži se mu lehounce zvlní.

„Děkuji pane,“ skloním hlavu, aby mi neviděl do tváře. V žaludku mi bublá a ve střevech vře, ačkoliv jsem ještě nic pořádně nejedla. Není pochyb, co těmi slovy myslí.

„Doufám, že si té odměny budeš náležitě považovat,“ chytí mě palcem pod bradou a trhne vzhůru, abychom si opět viděli do očí.

„Bude to pro mne velká čest,“ pravím, co nejpřesvědčivěji a úplně cítím, jak se mi do tváře hrne krev. Jsem už tak blízko cíli. Tak blízko konci toho všeho. Nejde couvnout. Nejde to vzdát. Je potřeba to dotáhnout.

„Výborně. Lamber se o všechno postará. Ví, co a jak,“ otočí se k bývalému veliteli výcviku, který postává nedaleko.

„Ano pane,“ odvětí Lamber neutrálním tónem. „Vše proběhne k vaší plné spokojenosti.“

Zase to zavlnění svalů na Leonově předloktí, které vidím jenom já. Nelíbí se mu to, ale nemůže s tím nic dělat.

„Skvělé budu se těšit,“ zadívá se mi mnohavýznamně Gaulinčuk do tváře. Poté si však odkašle, obrátí se k nám zády a odchází se věnovat ostatním hostům, kteří stojí ve frontě mu pogratulovat.

Periferně si povšimnu jeho manželky, jak se culí na pudla ve zlatém saku, který právě dorazil na oslavu. Namotává si loknu na ukazovák a něčemu se koketně chichotá. Pudl ji však vnímá jen napůl. Nepřátelsky hledí na mě a nehezky se mračí.

Blondýna si toho povšimne a začne něco rychle říkat. Vypadá to, jako kdyby se omlouvala, pak se v konejšivém gestu dotkne jeho paže a něco mu pošeptá do ucha. Nemůže být pochyb, ti dva spolu skutečně něco mají. Schulz měl pravdu.

Jako v ozvěně mých myšlenek, v doprovodu několika vojáků ve slavnostních uniformách,  vpluje generál do sálu. Když se mu však číšník snaží vnutit alkohol, odmítavě zavrtí hlavou a sáhne po sklenici vody. Chvíli pátravě přejíždí po místnosti pohledem, dokud se jeho zrak nestřetne s mým.

Krátký moment si hledíme do očí. Několikrát zamrká, je poznat, že by mi něco rád sdělil, což ovšem rozhodně není nic jednoduchého, protože tady, všem na očích, může každý sebemenší náznak toho, že se známe, všechno poslat do hoven.

Sotva znatelně přikývnu a odvrátím zrak .

I on přesměruje pozornost. Začne něco nálehavě sdělovat jedné vojandě v zeleném kostýmku s výložkami kapitána. Vezme ji stranou kolem ramen a chvíli spolu něco řeší. Žena přikyvuje. Vypadají familierně.

„Doufám, že neuděláš nějakou hloupost,“ přitočí se ke mně v tu chvíli Leon. Mluví velmi tiše.

Ztuhnu.

„Co máš na mysli?“ zeptám se sladce.

„Mám na mysli tvou noc s Hugem, která tě s největší pravděpodobností čeká.“

Všude panuje frmol a lomoz, ženy se koketně smějí, muži v hloučku poplácávají Gaulinčuka po ramenou. Do toho začne hrát malý komorní útvar, který si až dosud ladil nástroje. Nikdo nás nemá šanci slyšet.

„Jsem otrokyně, Genit. Vím, co mám dělat,“ pravím upjatě.

„A nemáš s tím problém?“ zazní v jeho hlase nedůvěra.

„Odkdy někoho zajímají problémy Genitů.“

„Myslím to vážně, když uděláš nějakou hloupost, dopadneš velmi špatně a já už ti nepomůžu. Naopak. Hugo to bude dávat za vinu mě, jako tvému trenérovi. Jsem za tebe zodpovědný. Konečně se mi začalo dařit.“

„Tak o to ti jde,“ dojde mi. „Už jsem se bála, že tě zajímá, jak se budu cítít já,“ poznamenám kousavě.

„Dříve či později o tebe ztratí zájem, nahradí tě jiná a my se pak budeme moci vrátit tam, kde jsme skončili,“ zcela ignoruje moji kousavost. „Taky mi z toho není dobře. Ale v tuhle chvíli nejde nic jiného dělat. Prostě nejde,“ stáhne koutky.

„To vím i bez tebe,“ odseknu. „Nejsem malá, nemusíš mě učit, co a jak.“

„Takže ti můžu věřit?“ zeptá se s nadějí.“

„Potřebuju na záchod.“

„Cože! To je tvá odpověď?“

„Jako fakt potřebuju. Už tady stojíme dlouho.“

„Ještě jsi mi neodpověděla.“

„Co myslíš, že udělám, he? Nafackuju tomu starýmu páprdovi, když se mě bude snažit vojet? Nebo mu naplivu do ksichtu? Za co mě sakra máš? Budu držet, jak se na otroka sluší a patří. A když si to bude přát, tak mu ho klidně vyhulím. Já znám svoje místo v týhle grupě. Jsem otrokem dlouho. S ním to nebude osobní, jako bylo s tebou. Prostě zatnu zuby a vydržím to. Nic mi neudělal, je mi u prdele. Stačí?“

Až teprve teď vypadá, že se trochu uklidnil.

„Higis tě odvede na dámský hajzlíky. Já se odtud vzdálit nemůžu, mám svý rozkazy.“

„V pohodě, nepotřebuju tě u toho,“ pozvednu oči vsloup.

„Tak žádný blbosti, jasný?“

„Jasný.“

 

***

 

Záchodky pro místní papaláše mají umyvadla s pozlacenými kohoutky a jsou dlážděné leštěným mramorem, který se blyští v odrazu jasného bodového osvětlení. Několik žen se tu pudruje před zrcadlem nebo si nanáší na řasy tlustou vrstvu líčidel. Když mě však spatří s mým ozbrojeným dooprovodem v závěsu, nahází věci do kabelky a opustí prostor.

 Higis zůstane vartovat venku a odpoutá mi jednu ruku. V dlani raději protočí ovladač, aby dal najevo, že nemám nic zkoušet. Jsou všichni nějací paranoidní. Leon něco tuší. Nevěří mi. Bojí se, jen neví přesně čeho se má bát. Nevymlátil to ze mě včas. Možná teď lituje, že na to neměl koule.

Zapluju do kabinky, kecnu sebou na mísu a zamknu. Vážně se mi už chtělo, nebyl to kec. S úlevou poslouchám zvuk tryskající moči.

Zaslechnu, jak kdosi přichází. Podpatky zaklapají po mramoru. Žena usedne vedle mě a s tichým cvaknutím za sebou přibouchne dveře.

Ignoruju to a začnu se utírat heboučkým růžovým papírem. V jeden moment uslyším tlumené zaškrabání na stěnu. Stočím pohled tím směrem, načež sjedu do kleku, abych zjistila, kdo je moje sousedka.

Pod nízkou obrubou přepažení jsou vidět zelené lodičky patřící k vojenské uniformě.

Polknu a čekám.

Žena mlčí a nemočí. Místo toho odmotá toaleťák. Chvíli něco šustí a pak mi ho vhodí smotaný do kabinky. Poté spláchne a odchází.

Zvednu ho a s obtížemi přeluštím znaky intergalu. Čtení nikdy nebyla moje silná stránka.

 

Vznášedlo pro tvůj únik bude čekat do svítání v třetím kokpitu. Pokud tě dostanou, neznáme se.  Drž se. HS

 

Když mi dojde obsah sdělení, překvapeně na to vytřeštím oči. Schulz mě nehodil přes palubu. Dal mi naději na přežití. Sice malou a ošemetnou, ale lepší než žádnou. Naději,  která mu zajistí, že úkol splním. Není hloupý a tuší, že bez náznaku naděje, bych mohla na poslední chvíli dostat strach a vykašlat se na to. Ono není jen tak - zabít šéfika a pak zůstat v jámě lvové. Čelit pomstě jeho nejbližšího okolí a nést za to ty nejkrutější následky.

 Schulz nabízí únikovou cestu. Vznášedlo které na mě bude čekat.

Rychle popsaný toaleťák vhodím do mísy a spláchnu. Mlčky pozoruju, jak stopa mého útěku mizí ve víru vody. Hladina se vyrovná a je čisto. Uklizeno.

V mé hlavě to naopak víří.

Když mi naposled někdo nabízel jako únikovou cestu vznášedlo, tak mě zradil. Žádné vznášedlo neexistovalo, byla to lež. Jenže Schulz má vznášedel dostatek. Nic neriskuje. Pokud skutečně Gualinčukova jetá barbína šuká blonďatého pudla, bude se jim to akorát hodit do krámu. Zmizím z dosahu a se mnou všechny stopy naplánované vraždy. Schulz rozhodně nemá zájem na tom, abych někde mluvila, na čí rozkaz jsem zabíjela. Chce na Thurwě mír. Tohle vznášedlo není vymyšlené, iluzorní. Je skutečné a já se do něj musím dostat. Je to moje jediná cesta z těchhle sraček a z arény jako takové.

Zabiju Huga a zmizím.

„Můžu ti věřit?“ vzpomenu na Leonova slova.

V hrudi mě bodne.

Když zabiju starého Gaulinčuka a vezmu roha, bude to on, koho potrestají za špatně vytrénovanou otrokyni. Za nedostatečný dohled. Vyžere si to za mě, stejně jako já si to teď vyžírám za něho. A že mi to dal vyžrat pekelně.

Ta chemická reakce, která mezi námi proběhla, nic nemění na tom, že  Leon je parchant, co primárně myslí na sebe a svůj vzestup v tomto domě. Nejde mu o mě, ale o to, abych nepodělala jeho slibně nastupující kariéru. Náš poslední rozhovor tomu jen nasvědčuje. Ani v nejmenším ho nezajímá, jak se v posteli s tím starým páprdou budu cítit, ale abych svým chováním nějak nepošpinila jméno svého krotitele.

Ne, nemůžeš mi věřit, Leone, stejně jako já jsem nemohla tobě. A je jedno, jak moc mě baví s tebou šukat a jak dobře mi dělá, když mě hladíš po zádech, když na mě koukáš, jako kdybych byla ta jediná pravá a to mezi námi bylo skutečné.

Hrál sis a teď si budu hrát já. Nevěřím, že mě máš rád! Neumíš to, sám jsi to říkal. Jen si pojišťuješ mou loajalitu svým geneticky upraveným charizmatem.

Prudce rozrazím dveře a zabouchnu za sebou. Higis už na mě netrpělivě čeká a hnípá se u toho v nose.

„Hotovo?“ pohlédne na mě s úšklebkem.

„Hotovo.“

 

 

***

 

Na noc s Hugem mi Lamber překvapivě nechá bílé podkladní tílko pod pancíř, místy zacákané Zeollinou krví. Překvapí mě to, ale radši nic nekomentuju.

Musím se zout, svléknout všechny chrániče a cokoliv, co by mohlo být nepohodlné nebo nebezpečné.

Jsem bosá jen v kalhotkách a tom tílku. Pečlivě mě prohledá, jestli u sebe nemám sebemenší zbraň. Podívá se mi i do pusy a všech tělesných otvorů. Debil. Tak nějak nevím, co bych si tam mohla schovat.

Poté mi spoutá ruce tenkými, ale pevnými želízky, s půlmetrovým řetízkem, jako sichrovku.

Do místnosti vejde nějaká holčina, co mě poměrně zručně nalíčí. Zvýrazní mé světlé řasy černí, jizvy na tváři schová pod makeup, rty přejede vínovou rtěnkou, vlasy mi projede kartáčem a nastříká na mě parfém s lehkou jasmínovou vůní.

„Jsi připravená?“ zeptá se Lamber, když je vše hotovo.

Přikývnu.

„Buď poslušná, ať ti přikáže cokoliv, vyplň to okamžitě. Nedívej se mu do očí, pokud tě k tomu vysloveně nevyzve. Přijmi jeho nadvládu, staň se jeho oddanou milenkou a získáš postavení, o jakém se ti dosud nesnilo.“

„Rozumím.“

„Dokaž, že nejen jeho děti mu mají co nabídnout,“ dodá téměř slavnostně.

Jistěže mají.

Smrt.

 

***

 

Lamber mě přivede do prostorné ložnice, ve které panuje tma. Jen na malém konferenčním stolku plane několik svíček ve stříbrnném svícnu. Vedle něho stojí otevřená láhev, dvě blyštící se sklenice, talíř s olivami, bagetou a několika druhy nakrájeného sýra.

Lamber na stolek položí ovladač od mého obojku.

Polknu, žaludek se mi stáhne. Nemám tenhle předmět ráda. Pokud Schulz mluvil pravdu a zbaví mě otrockého údělu, dnešní noc je poslední, kdy mě jím někdo může mučit.

„Poklekni a vyčkej na svého pána,“ přikáže můj průvodce.

Poslechnu. Pod koleny ucítím chladný mramor. Tenhle ale není leštěný, jako na záchodcích, ale hrubý, aby to neklouzalo a krev se do něj bude lépe vsakovat.

Lamber mě mlčky opustí.

Čekám. Dává se do mě zima. Z napůl otevřeného okna vane chladný vzduch, který mi ježí pokožku husinou. Nejradši bych ho došla zavřít, ale neodvažuju se. Gaulinčuk má asi zimu rád.

Netrvá to příliš dlouho a železné dveře v protější stěně se rozjedou do stran.

Opatrně vzhlédnu.

Stojí v nich pán Suridu jen v tmavěmodrém župánku. Za ním stoupá pára. Do očí mě píchne ostré ledkové světlo vycházející z koupelny. Raději sklopím zrak k zemi.

Nechá dveře zavřít malým černým ovladačem a blíží se ke mně. Chodidla tiše pleskají o mramor a ve mně roste napětí.

Dojde až ke mně a zlehka se dotkne mojí paže v místě, kde mám vypálený genokód.

„667284614 /GLD. Mazurská šampionka, co tak nádherně umí sekat hlavy,“ zašeptá. Z toho hlasu cítím vzrušení.

Mlčím a stále zírám před sebe.

„Postav se, vítězové neklečí,“ vyzve mne.

Poslechnu a stoupnu si.

Obejde mě a přejede mi ukazovákem po tričku.

„Jsi ještě celá špinavá od krve,“ praví zálibně. Je to vážně úchyl. Nebude ho škoda.

„Myslel jsem, že Serenu jen tak nikdo nenahradí, ale zmýlil jsem se. Jsi lepší než ona. Silnější, vyšší. Tvůj hrdý postoj naznačuje, že jsi opravdová válečnice,“ mručí roztouženě.

Nějak nevím, co na to říct. Jsem napjatá. V hrdle mám vyprahlo, tak radši mlčím. Nechci, aby mě zradil hlas.

„Nedáš si sklenku vína?“ opustí mě a aniž bych jakkoliv zareagovala, nalije červené do sklenic a jednu mi podá.

„Tak na tvé vítězství,“ naznačí přípitek. „Ať je prvním z mnoha.“

„Děkuji pane,“ zachraptím a smočím rty ve víně. Teď to do sebe rozhodně klopit nebudu. Potřebuju být fit, mít čerstvou mysl, ne jako s Leonem.

„Tos tomu moc nedala, nemáš ráda červené?“ zamračí se.

„Zápasy ještě nejsou u konce,“ pravím vyhýbavě.

„Leon tě vytrénoval tvrdě, ale teď je čas odpočívat. Zítra se vyspíš dosyta, neboj se.“

„Ale…“

„Řekl jsem pij,“ zhrubne mu hlas.

Neochotně nechám alkohol proklouznout hrdlem. Jeden lok a pak druhý, třetí.

Dívá se na mě, dokud nevyprázdním celou sklenici.

Sakra.

Vezme mi ji z ruky a doplní dalším vínem.

„Dnešní noc bude opojná. Začíná něco nového, cítím to v kostech,“ už se zase usmívá tamvé oči mu smyslně blýskají.

Vezme mě za bradu a svoje rty přiblíží k mým.

Jeho tváře voní drahou kolínskou, ale z dechu mu páchne chlast. Tahle sklenka za dnešek rozhodně nebyla první. Nejspíš to do sebe klopí od rána.

Žaludek se mi zhoupne.

Cítím, jak mě ochutnává jako nějaký predátor. Pomalu zvolna si svým jazykem klestí cestu do mých úst. Prsty se dotýká zimou vztyčených ňader. V klíně ucítím tlak.

„Svlékni se,“ zašeptá.

Odtáhnu se a bezmocně pozvednu spoutané ruce.

Zamračí se.

Hladkost svádění se zadrhla.

„Zatracenej Lamber,“ zamračí se.

„Jde mu o vaše bezpečí,“ poznamenám neutrálním tónem.

„Měl bych se tě snad bát, pověz?“ pohlédne mi zkoumavě do očí.

„Strach a nebezpečí jsou kořením života, činí ho pikantním,“ vzhlédnu k němu. Oddanou služebnou tady sotva sehraju, je potřeba nabídnout jiné lákadlo.

Chvíli na mě zírá. Nejdřív s nevolí, protože jsem mu evidentně narušila obvyklý scénář, ale ta se pomalu mění v zájem člověka, co má vše a rád by vyzkoušel něco nového.

Pak však jeho tvář potemní.

„Serena byla oddaná a ty mi vyhrožuješ!“ zasyčí a bez varování mě udeří do tváře.

Držím a nehýbu se. Nemá příliš velkou sílu. Je to víc potupné než bolestivé.

„Nevyhrožuju, pane,“ zadívám se mu zpříma do očí. Jsme zhruba stejně vysocí. Působí to, jako kdybychom si byli rovní.

Ve zřítelnicích mu plane zloba, ale i něco k tomu. Zvědavost, touha, chuť si hrát?

Na moment se ke mně obrátí zády a chvíli se přehrabuje ve vrchním šupleti mahagonové komody.

Když se ke mně otočí, v dlani se mu zablyští úzká dlouhá čepel. Je to tentýž nůž, kterým si onehdy krájel sýr. Zřejmě jeho oblíbený.

„Jsou i jiné cesty, jak tě zbavit oděvu, než rozvázat tvá pouta,“ ušklíbne se. „Pojď blíž,“ naznačí dvěma prsty.

Poslechnu. V krku mi vyschne. Pokud mi rozřízne triko, poběžím odtud nahá. Spoutaná na sebe nic neobleču.

Vyloží si můj pohled jinak.

„Bojíš se, že ti ublížím?“ nasadí mi hrot do srdeční oblasti.

„Nevím, pane.“

„Mohl bych, jsi jen obyčejný Genit. Můj majetek, se kterým si mohu dělat, co se mi zlíbí,“ zašeptá. Cítím z něho vzrušení, rád se opájí svou mocí. Dává najevo, že může vše. Někoho mi to připomene.

„Poslužte si, pane,“ zahledím se mu do očí. Tuším, že to nedotáhne. Proč by si zabíjel vítězného koně? Byl by blázen.

„Nebojíš se smrti?“

„Můj život patří vám.“

Potěšeně přikývne, cítím z něho, jak se uklidňuje. Tenhle způsob na něho platí. Oddanost i za cenu vlastní smrti. To je spouštěč jeho libida.

Kolik krásných mladých holek tady šoustal a pak je poslal zemřít? Prase jedno úchylný.

Ostří nože se ze srdeční oblasti přesune k lemu tílka. Cítím, jak se látka pomalu trhá…

Do výstřihu mi způsobem nevítaného vetřelce vleze jeho nedočkavá dlaň.

Chřípí mu vibruje chtíčem. Nůž však stále pevně svírá v pravici.

Když se mu ho teď pokusím sebrat, dojde k boji. Začne řvát o pomoc a ostraha venku tu bude, coby dup. Musím počkat, až ztratí ostražitost.

„Tvé jizvy jsou hluboké,“ poznemená, když se dostane, až k Mortyho pokusu zahrát si na švadlenku, nevypadá však, že by mu to nějak vadilo. Spíš naopak.

„Občas zajdu se smrtkou na panáka,“ pokrčím rameny.

„Ale stále žiješ.“

„Mám kliku, ještě mě nenechali odejít.“

„Nedivím se, když tak parádně sekáš hlavy,“ odloží konečně nůž na stoleček a vjede mi dlaní mezi nohy.

Zamračí se, protože nenajde ani stopu vzrušení. Jsem napjatá a navíc se mi tenhle bohatý, rozmazlený panák,co neví roupama coby, hnusí.

„Netoužíš po svém pánovi?“ stáhne podmračeně obočí.

Mlčím. Co na to kurva říct?!

Vysvobodí mě žaludek, ve kterém mi hlasitě zakručí.

„Máš hlad?“ pohlédne na mě úkosem, jako kdyby to vše vysvětlovalo.

„Strašný, jedla jsem naposled ráno a na hostině byla spoutaná…“

Ustoupí do strany a gestem naznačí, ať si naberu ze stolečku, co hrdlo ráčí.

Nedám se dvakrát pobízet a na nůž nabodnu kostičku sýra a vložím ji do úst.

„Serena byla vždycky připravená uspokojit svého pána,“ zamumlá otráveně.

„Nejsem Serena.“

„Ne, to nejsi,“ hmátne po ovladači, když si povšimne nože v mé dlani. „Jsi uprchlá otrokyně. Rebel, co se nalokal svobody a bude o ní až do smrti snít.“

Mlčím, hlava mi šrotuje na plné obrátky. Hovor směřuje do míst, která se mi vůbec nehodí.

„Nikdy jsem netoužila po svobodě, ale po vítězství,“ zalžu. „Důl byl ovšem jedna bezvýchodná prohra.“

„Kolik jsi zabila Darekových dozorců?“ zaplane mu zrak. Vraždění lidí je jeho oblíbené téma.

„Sedm…asi,“ pokrčím rameny.

„A bavilo tě to? Činilo ti potěšení, se dívat, jak umírají tvou rukou?“

„Smrt většiny byla spíš útrpná, nebyli to soupeři, ale jen oběti, co se ve špatnou dobu ocitly na špatným fleku. Snad jen zástupce velitele Roman, sadis  tický parchant a snaživý řiťolez, si ji zasloužil. Když z něho horníci opilí krví těžily střeva, nevadilo se mi na to dívat,“ ušklíbnu se a nabodnu na špičku nože další sýr.

„Horníci opilí krví těžili střeva…“ otřese se, jako kdyby mu z té představy nebylo dobře.

„Pokud vím, bylo to součástí vašeho plánu,“ zasmečuju.

„Plánu, který ovšem nevyšel,“ zamračí se.

Mlčím. Vím o tom své, ale nemám zájem to tu rozpitvávat. V tuhle chvíli to je je naprosto zbytečné. Potřebuju ho zabít a zmizet. Pokud možno rychle.

Nabodnu další kostičku sýra a vložím si ji do úst. Vyčkávám příležitost, až na chvíli ztratí ostražitost.

„Možná Leon nebyla tak dobrá volba, jak jste si myslel,“ neodpustím si rýpnutí.

„Leon nepatří do dolů, ale do arény. Stejně jako ty. Tam je vaše místo.“

„V tom s vámi souhlasím.“

„Nepřipomínáš Serenu. Jsi studená a suchá. Zabíjet ale umíš královsky. Ovšem noc s tebou by byla víc trapná než opojná. Vrať se do své cely, tu trapnost si můžeme odpustit, oba,“ ochladne jeho hlas a vyloví z kapsy od županu malý stříbrný telefon.

Sakra! Z touhle variantou jsem nepočítala. Tak blízko cíli a nakonec to zkrachuje na takové hovadině.

Krátký moment hledá číslo na Lambera a nevěnuje mi příliš pozornosti.

Teď a nebo nikdy. Až se s ním spojí, na všechno bude už pozdě.

Uchopím nůž pevně do pravice.

Zhluboka se nadechnu.

Vypálím jako blesk a bodnu ho žilnatého krku. Modlím se, abych trefila tepnu.

Rudá mi vychrstne do obličeje.

Gaulinčuk zavrávorá a otevře ústa k výkřiku. Vrázím mu dlaň plnou silou pod bradu, prsty obejmu ústa a stisknu.

Rychle si přehodím nůž v pěsti a objedu mu krk ze strany na stranu. Je ostrý a bez odporu projde kůží.

Najednou je rudo všude. Moje triko je celé od krve a taky mramor pod námi. Krev crčí na všechny.

Gaulinčuk zachroptí a pak se bezmocně sesune k zemi. Zachytím ho, aby to neudělalo kravál a opatrně položím jeho bezvládné tělo na zem. Několikrát sebou cukne a je po něm.

Uf!

Obmotám mu krk županem, aby se rudá vsakovala do tkaniny a nedejbože nevytekla zpod dveří, které hlídá domovní ostraha.

Šéf je mrtvý a já musím rychle pryč.

Pohlédnu do zarámovaného zrcadla na zdi. Jsem zbrocená krví. Napůl rozříznuté bílé triko se zbarvilo na tmavě červenou. Musím se ho zbavit, jenže se spoutanýma rukama ho nesvléknu ani si neobleču nic jiného.

Kurva.

Přesto nahlédnu do jedné ze skříní, do níž si Hugo vybalil kufry.

Rychle se nasoukám do kalhot. Jsou mi dlouhé a volné. Přitáhnu je páskem, co to jde. Ve spoďárech venku pobíhat nebudu.

Co teď? Dveřmi ven nemůžu. Tam hlídají chlápci domovní ostrahy, navíc se v chodbách areálu pohybuje až příliš mnoho lidí.

Doběhnu k oknu a vyhlédnu ven. Je hluboká noc. Venku panuje ticho a tma. Jen v dálce několik lamp osvětluje bílým pískem vysypanou cestu. Všichni papaláši z oslavy už chrní nebo šoustají ve svých pronajatých apartmánech. Ten Gaulinčukův se nachází v prvním patře. Není to však natolik vysoko, že když skočím, zlámu si kosti. Musím to zkusit. Jinou možnost nemám. Jsem pevná, věřím svému tělu. Prostě skočím a zmizím.

V paměti lovím cestu k hangárům, kde parkují vznášedela. Je to až na opačné straně odsud. Kdesi vzadu za arénou, co vím. Docela štreka, ale nic jiného nezbývá.

Přehodím přes mrtvé tělo deku a potichounku zamknu dveře malým tlačítkem se svítící ikonkou zámku. Do rána by sem neměl nikdo lézt. Vždyť kdo by se odvážil rušit pána celého Suridu při souloži?

Rozhlédnu se okolo sebe. Na stolku stále leží zkrvavený nůž, na zemi se povaluje ovladač od mého obojku.

Z ovladače vyndám baterky a vezmu ho sebou. Díky němu bude osvobození snazší. Je tam nahraný můj software. Z nože otřu krev o prostěradlo a strčím ho do kapsy. Zbraň se může hodit. Byla by škoda si ji nevzít sebou.

Pak otevřu okno dokořán, zhluboka se nadechnu a skočím.

 

                                                      ***               

 

Dopadnu na všechny čtyři. Sedřu si dlaně i bosé plosky nohou. V kloubech mi odporně zapraští, ale zůstanou vcelku. Přerývavě dýchám. Srdce mi buší. Pohlédnu vlevo, vede tam úzký chodník propojující jednotlivé apartmány.

Otočím hlavu vpravo a pokusím se narovnat. V zádech mi lupne.

Kousek ode mne se mihne temný stín a do břicha mě zasáhne prudký kopanec koženou botou s vyztuženou špičkou, jakou nosí místní ostraha.

Kurva.

Dopadnu na záda a začnu prudce couvat, až narazím zátylkem do zdi.

Nade mnou se tyčí postava, která není ve tmě pořádně vidět.

Něco cvakne a oslepí mě ostré světlo baterky.

Ten co svítí, má na mě dokonalý výhled, já netuším, o koho se jedná. Že by nějaký hlídkující strážce? Štěstěna nikdy nebyla moje kámoška.

„Co tu děláš?“ ozve se známý hlas. Zní přísně, ale zároveň poměrně klidně, jako kdyby to čekal.

Doprdele.

„Co tu děláš ty?“ kuňknu staženým hrdlem.

„Řekněme, že s opatrností sobě vlastní předcházím tvému útěku.“

Polknu.

„Proč?“

„Protože když cokoliv provedeš a pak zdrhneš, odnesu to já. Už jsem ti to říkal, zapomněla jsi?“

 Mlčím, mozek mi šrotuje na plné obrátky. Všechno, co tak nadějně vypadalo, se sype jako domeček z karet.

„Uteč se mnou,“ zkusím to.

„Proč bych utíkal. Jsem tu doma.“

„Já ne.“

„Mohla jsi být. Stačilo jen, abys jednou odhodila svoji hrdost a … proboha proč máš na triku tolik krve,“ zděsí se náhle.

Polknu.

Zády se instinktivně natlačím do zdi. Je tvrdá a chladná. Uniknout nelze. Jen se bránit, jako ta krysa zahnaná do kouta.

Stisknu zuby a můj nárt vystřelí do míst, kde tuším jeho rozkrok. I přes tu tmu se trefím. Slyším, jak hekne. Trhnu tělem doleva a odkutálím se do postoje.

Do břicha mě zasáhne další rána. Sevřu zuby a místo toho, abych sebou cukla do předklonu, hmátnu do kapsy a pak mu vrazím nožík na krájení sýra do břicha. Narazím však na něco tvrdého. Má pancíř. Sakra!

Pokusí se mě chytit, ale jsem rychlejší.

Otočím se a dám na útěk. Je to bezhlavé, zoufalé. Instinktivní.

Doběhne mě a zezadu chytí za krk. Baterka dopadne do trávy.

Švihnu čepelí doleva. 

Tentokrát je však rychlejší a moje zápěstí uvízne v jeho ruce jako ve svěráku. Drtí mě, dokud mi nůž nevykroutí z ruky.

 O chvilku později na hrdle ucítím ostří.

„Tak dělej, bodej,“ vydechnu. Alespoň to bude milosrdně rychlý.

Leon ale milosrdný rozhodně není. Vší silou se napřáhne a praští mi hlavou o zeď, až se kousnu do jazyka a před očima mi vybuchne ohňostroj hvězd.

Navalí se na mě celým tělem, takže se nemůžu ani hnout.

„Tak ještě jednou, čí je ta krev. Není to tak, jak myslím, že ne,“ zvýhružní jeho hlas.

Mlčím.

Je tma. Obličej mám přitištěný k betonu, za sebou slyším jeho přerývavé vzteklé supění.

„No!“ zařve a třískne mi hlavou o zeď ještě jednou.

„Koho asi, můžeš třikrát hádat.“

„Takže je to tak, jak jsem si myslel. Tenkrát když Schulz převzal důl, jsi neutekla. Dostal tě a poslal sem zabíjet. Využil tě, aby se zbavil nenáviděného konkurenčního oligarchy. Možná si i pojistil tvoji spolupráci nějakým rukojmím. Došlo mi to, když jsi nebyla schopná odpovědět, co je s těmi tvými kámoškami,“ zavrčí.

„Tak proč jsi tomu nezabránil, dokud jsi mohl?“ vypravím ze sebe s obtížemi. Jeho váha mě připravuje o kyslík.

„A proč bych to dělal?“ ušklíbne se a kousek se odtáhne, jeho prsty se mi však stále zarývají do krku.

„Abys ochránil svého pána, kterému jsi navýsost oddaný?“

„A to řekl kdo?“

„Tvářil ses tak.“

„Ten parchant mě nechal zavřít do hnusnejch utraniovejch dolů. Kvůli němu mě málem umlátili k smrti. A kdybys dnes nezvítězila, nejspíš by to nechal dotáhnout do úplného konce. Jen naprostý magor by někomu takovému byl oddaný. Jsem rád, že je mrtvý. Laura bude lepší majitelka tady toho všeho. Křehčí a lépe ovladatelná,“ uslyším v jeho hlase nadřazený výsměch.

„Aha,“ dojde mi náhle. Nikdy ho k sexu nenutila. Byla to další z jeho mistrně zahraných lží. Ve skutečnosti ji sváděl sám, abys rozšířil svůj zdejší vliv.

„Hugo ji dlouho nechával ležet ladem a ona vadla jak ta orchidej, co ji zahodí do bláta. Tak jsem ji zvedl a občas zalil. Začala zase kvést. A kvetoucí orchideje umí projevit vděčnost,“ ušklíbne se spokojeně.

„Víš o tom, že ji šuká Daniel Darek,“ skočím mu do řeči.

„Jasně, že vím. Ale ten zženštilý panák se jí brzy  omrzí. Je nudný a měkký. Zase ke mně najde cestu,“ uchechtne se samolibě.

„A co uděláš se mnou?“ zeptám se staženým hrdlem.

„Co myslíš?“

„Nevím, tvrdil jsi, že mě máš rád?“ neodpustím si ironii.

„Já ale neumím mít rád. Sama jsi to říkala,“ otočí mě čelem k sobě. „Mezi námi je možná něco magnetického, co nás k sobě přitahuje. Láskou bych to ale zrovna nenzýval. Láska oslabuje a oslepuje instinkty. Jde ovšem snadno využít k ovládání jiných. Tebe jsem ale nikdy neovládnul. Jinak bys mě nepodrazila a nesnažila se odtud vzít kramle,“ ztvrdne mu hlas.

Polknu.

 „Zradila jsi mě. Stala se vrahem a teď za to zaplatíš. Sice jsem neochránil život svého pána, který si do postele vzal špinavou couru ze stok, ale zabránil jsem jí v útěku, aby spravedlnosti bylo učiněno zadost. Víc jsem ze své pozice udělat nemohl.“

„Rozumím,“ hlesnu. Tohle opravdový Leon a jeho skutečná tvář, už není prostor pro další přetvářku. Byla by zbytečná.

„Tak jdeme,“ namotá si řetízek mezi mýma rukama do pěsti a trhne. „Hra je u konce. Game over.“

 

---