Když nevíš kam jdeš tak uvidíš, že tam cesta vede

Viktor Hřbet dopil sklenku bílého vína a rozhlédl se aby přivolal obsluhu a požádal o účet. Od vzdáleného stolku povstala nějaká korpuletní dáma a zamířila přímo k němu. Poznal bývalou spolužačku Karamelu Kadivou ve škole pro svůj tělesný objem přezdívanou Káď. Káď stanula u jeho stolu. “Jseš to Ty Vikore! Jak se vede?” Viktor odpověděl: Ahoooj Karmy! No teda! “ Přisedni si”. Když usedla galantně dodal "Tys nějak zkrásněla. Kde působíš? Já teď učím češtinu a literaturu na základce.” Karamela se rozesmála "No a já dějepis na gymplu. Takže jsme oba zůstali po škole ve škole".Viktor ukázal na svou dopitou sklenku "Tak to bychom si mohli dát něco na setkání. Piješ stál bílé víno?" Přivolal servírku, aby objednal láhev Moselského. Popíjeli a povídali si o minulých časech, o něčem a občas i o ničem. Čas příjemně plynul. Náhle Karamela odložila sklenku a sundala si vlasy. Viktor zíral jako by dostal facku. Jeho bývalá spolužačka ,nyní paní učitelka měla na holé hlavě vytetováno jedno obrovské oko. “Vidíš?"zeptala se. Konsternovaný Viktor málem upustil lahev kterou doléval sklenici : “ Ty vole tak to je hustý” zvolal. Karamela sáhla do kabelky a vyndala fixu. "Napiš mi něco na hlavu" Úplně zmatený Viktor se nevěřícně zeptal: “Neblbni.To jako myslíš vážně?” Mlčky mu podala fix. Viktor se postavil za ní a na temeno jí napsal: Kam jdeš? Pak se posadil a podal jí zpátky fix. Karamela řekla: "Já vím cos tam napsal" "A co jsem tam teda napsal?" Karamela si ukázala na hlavu: "Quo vadis" “No to mi poser hlavu!” uklouzlo Viktorovi v dokonalém úžasu.