Konec (Vzhůru do krypto světa!)

Tato povídka je fiktivní. Osoby a události v ní jsou smyšlené.

Konec (Vzhůru do krypto světa!)

Ráno v pekárně, kupuju velký presso Dark Star, jako vždycky v tuhle hodinu. Prodavačka mi dokonce popřála pěkný den, to se nikdy nestalo, ač se vidíme denně, asi jak vypadám. A vlakem do práce. Obligátní kafe v kelímku na stolku vagónu, napiju se a jako každý den vytáhnu krabičku s tarotovými kartami. Dostal jsem se do fáze, že nejenom vlastním více tarotových sad, ale že jich dokonce tahám víc v báglu.

Ujíždějící autobus 193; podobné přitahuje podobné, člověk si v autobuse musí neustále odsedat od těch největších kreatur; procházka v parku a za chvíli v práci. Kolegyně se ptá, jestli nemám v KPZ žehličku nebo houbičku, že se polila čajem a nevypadá to dobře. Řekl jsem jí, že v KPZ mám tak akorát žiletku, že se může podřezat. Tak nějak docházím k tomu, ten proces vnitřního zrání, když člověk dochází k výsledku pomalým „podvědomým“ myšlením... v práci jsem zjistil, že jsem asociál a že nejlepší je na normální lidi vůbec nemluvit, protože to nikdy nepřinese nic dobrýho. Mám rád většinou jen divný lidi, když už někoho. Jo, asi to tak je.

Ale o jakých článcích mluvíš? / Každý den přidávám články za obě společnosti a vždycky tak používám odkazy, na který lidi můžou kliknout a dostanou se hned na webovky. Mohla bych tam někdy označit i nás a lidi by se tak o tom dozvěděli. Nemluvím teď o přímo o tomhle článku. / Já ti vůbec nerozumím, mohla bys mi to nějak přijít vysvětlit? Celou dobu právě mluvíš, že přidáš článek, a v poslední zprávě píšeš že nemluvíš teď o článku. / Toto jsem přidala dnes, modrý text je odkaz. Mohla bych takhle někdy označit právě...

Kolegyně mi říká „můj manžel“, protože mám bordel na stole stejně jako ona. Se šéfovou si píšeme srdíčka. Do pořádný práce pořádný kafe! – a koupil jsem Palomu. Prej můžu používat manažerskou kuchyňku. Ale to tady nic na věci nemění. A už chápu mýho bývalýho šéfa, jaký to je mít debily podřízený.

v Mordoru
skřetích armád součástí
stávám se

Šéfová mi řekla, že jsem vychcanej a že takový lidi tu potřebujeme. S nordicwalkingovýma holema můžete v metru dělat, že kulháte, a lidi vás pustěj sednout. Grafik krade mlíko. Tak jsem dal do krabice od mlíka v lednici starší podmáslí. Prej je to kafe poslední dobou nějaký divný... Vlk z Wall Street...

Kdyby mě uneslo ufo, považoval bych to spíš za záchrannou akci než za únos. Nebaví mě ráno srát se s čajem, jednou jsem se už opařil. Jsem rád, že se doklepu do práce, a tak po letech instantní řešení z Japonska – matcha. Buď Dark Star, nebo matcha. V práci se mi tam brigádnice skoro svlíkne a pak říká, že jí je zima, ať stáhnu klimatizaci. Včera jsem prej celej den nemluvil a řek jsem jenom „do píči“. Suším na balkóně už čtyři dny povlečení a stále prší. Tahle pochmurná atmosféra mi dělá dobře. Navzdory prádlu.

V práci byly výtky, že se neusmívám. Manažerovi jsem vysvětlil, že přetvařování mě stojí energii navíc, kterou bych mohl věnovat do práce. Ekonomicky to pochopil. Jak je vidět, domluvit se dá s každým, když máte trochu ódinovského merkuriánského ducha... Hermes, patron komunikace i vychcaných lhářů.

Nevím, jestli někam něco vede, a je to i jedno, spousta věcí je random a je jedno je držet, než se ucho utrhne, nevadí, odžito bylo hodně, ač zpětný pohled má tendenci idealizovat. Tak nějak mě baví koukat do karet, asi nemám extra intuici, ale některé jejich typy jsou úžasně vyváženým nástrojem, jakému tématu se – mohu a nemusím – daný den věnovat. Karty a už jen každodenní úklid bytu po práci. Nebo si kartu vytáhnout záměrně jakou chci, a otočit tu kauzalitu, nečekat, co přijde, ale vytvořit to. Hrát s kartama, jak jsou rozdaný. Hrát klidně i betla, to už mě tolik nebolí, člověk si zvykl... a občas vytáhnout nenápadně eso z rukávu.

Každý den ráno se dostanu na hranici datového limitu, protože poslouchám Black Sabbath „Dehumanizer“ nebo liquid drum n´ bass, nevím proč, nikdy si to nestáhnu na offline. Většina komunikace nemá smysl, stará přátelství zrezla, nová se nekonají, lidé odchází a opouští, já odcházím a opouštím. Vzájemnost, nekompatibilita. Tenhle svět není pro lidi, jako jsme my. Ale ani to neznamená rezignaci na sílu a nějaký smysl. Jak mi kdysi říkal známý, na baskytaru v kapele nehraje – není s kým a není pro koho. Basu mám doma. Trochu rozmlácená, ale hraje, je to starý dřevo, poctivej precision s děleným snímačem, hutnej syrovej a plnej zvuk. Člověk by měl hrát na nástroje, který s ním rezonujou.

Držím v ruce to kafe a jdu dál. I když ten krok je jiný. Jak se člověk zastaví, je to konec.

... A to ticho není nikdy tak zapomenuté ani ubité, aby umřelo