To jsem se dočkala!

To jsem se dočkala! Náš pes Brit byl zvědavý a rád pozoroval, co kdo dělá. V kuchyni se navíc snažil, aby maminka věděla, co mu moc chutná. Nepříjemné bylo, že se pletl pod nohy a hrozilo, že o něho zakopne někdo, kdo bude mít něco horkého v ruce.

Nevím, co maminka toho dne dělala, ale byla nervózní a podrážděná. Já jsem zrovna šla s prádlem do sušárny a tak mně řekla:
„Vezmi Brita s sebou!“
„Proč? Co tam bude dělat?“ řekla jsem já.
„Co ti to udělá? Projde se, podívá se do sušárny, ještě tam nebyl! Brite, že se chceš podívat, jak Anička věší prádlo?“
Brit se střídavě díval na maminku a na mě s otázkou v očích, že by chtěl dovysvětlení.

„Tak pojď,“ pobídla jsem ho, aby za mnou vstoupil do výtahu.
Šel. Plný očekávání, co se bude dít a navíc překvapený tím, že není na vodítku.

Prádlo jsem pověsila. Brit bedlivě pozoroval každý můj pohyb. Když jsem mu řekla, že jdeme zpátky, potěšilo ho to. Pomyslela jsem si, že ho mrzelo, že se věšení nemůže osobně zúčastnit.

Vrátili jsme se do bytu. Brit se rozhlížel na všechny strany a hnal se ke svému pelechu a pohledem ho kontroloval. Babička se smála: „Kontroluje, jestli tam má deku! Chtěl by vědět, proč jsi ho odsud vystrnadila. Panečku, ten má za ušima!“
Byla tam.

Musím vysvětlit, že deku si vždycky hlídal. Bránil ji jako svůj majetek, sledoval, co se s ní děje při každém jejím přemístění do koupelny nebo na balkón.

„Já myslím na jeho dobro a on mě podezírá, že jsem mu chtěla sebrat deku,“ ozvala se dotčeně maminka z kuchyně. „To jsem se dočkala!“