Děvčátko

Děvčátko vstalo a dívalo se zvolna.
Hledělo vpřed a pravdu vidělo.
Vzpomínko, vzpomínko, kde jsi?
Lekla ses sněhu?

Ale hluchota zvítězila v boj.
Chvástala se blahem,
pak, to dítě vyděšené,
leklo se, jako leká se tvůj žal.

Ta doba!
Bylo všechno jiné.
Plály prapory a život zdál se snadným.
To byla doba, těžké pokory!

A krev, která přetekla tvůj osud, volala!
Prosila o tvou…
Pozornost!

Ta pravda, v osoblažném svém nitru vyprchá.
Mluví, mluví a slovy svými se chechtá.
Pravěké pravdičky hrdě ignoruje,
ta chvíle prázdná. Stále tu je!
Odvěkým tichým kosmem blaze poletuje.

Ty víš a znáš tu krkolonmnost bytí,
kdy ráno večera si žádáš,
ta slova v otevřené mysli
si na své šňůrky hbitě věšet hledíš!

Ty panno, panno nedozbytí, hledám tě všude,
v popelnicích světa,
v popelnicích duše,
v popelnicích sebe
se nenacházím.

Mezi stvoly, mezi voli, mezi námi,
cestička okolo, zdála se milá,
však mnohé o mně
tiše prozradila.
A její síla
básníka proměnila.

Svítila, zářila.
Pak zhasla a cesta vedla tmou.
Tajemnou tmou, vychrstlou
do tvé tváře.
Pára se zdvíhala,
podivně zářila,
Tebou
!

Nenacházím …

J.V G. 22. 3. 2024