Sedmý den, Bolest ve větru

Sedmý den 

Za zavřenými dveřmi 

je bolest slzou děvčátka,

jméno má po sněžence 

a na papírku v kapse u šatů

ukrývá báseň věčných sabatů. 

Lístek utržený z bílé pivoňky

a po něm rosa jara stéká, 

je jako perličky, co o zemi cinkají,

je slyšet ticha

jeho sténání,

to tenkrát plakala, 

plakala dívenka do dlaní.

A pak se mě srdce mé ptáš, 

proč ještě žíti, 

proč tíhu života ještě nést?

To pro básničku, 

aby ji děvčátko mohlo čísti. 

To pro sněženku bílou, 

aby mohla kvést. 

Bolest ve větru

Znám vítr již spoustu let,

přesto, co křídel ptáků let,

vody a vločky studené  jak led?

Bolestí hoře postavil si kříž,

malé jsou děti,

malé, vždyť víš. 

Kameny bolesti dopadly marně, 

neb láskou se smyly špinavé skráně, 

však věříš-li větru na řece Marně!