Cesta "průchoďákem" a rukavice jako dárek

Běžím a nohy mě začínají bolet, jak nohama prorážím slanou, mořskou vodu. Chvilkami se cítím šťastně a usmívám se do slunce, ale pak přijde naštvání. Zlobím se na tu vodu, na tu překážku, ten mocný živel, přes který se musím dostat. Cesta je cíl. Cesta je cíl, opakuji si.

 

Přede mnou se objeví branka s kruhovou mandalou na dveřích, jsou na ní žluto-oranžové kvítky v proutěných koších. Je zavřená, vezmu za kliku a otevřu ji. Ocitnu se na místě, kde jsem ještě nikdy dříve nebyla. Je tu kouzelná zahrada se studánkou a zlatým deštěm. Mám žízeň, jdu se napít. Voda z daru všech trosečníků je příjemně studená a chladivá. Když dopiju, porozhlédnu se po zahradě. Před zorným polem mi prolétne motýl oranžovo-žluté barvy. Sloupec ve studánce se plní křišťálově čirou vodou, chvilkami se vypaří a pak zase naplní. Kouzlo. Všimnu si motýla, jak zmizí v altánu, který je sestaven z bíle natřeného dřeva. Vejdu dovnitř. Je tu proutěné křeslo, kulatý, prosklený stoleček s barevnými čtverečky na povrchu a maličká knihovnička. Motýlek se usadí na stolečku s křidélky u sebe. Pohlédnu na knihovničku, ve které je deset knížek ve starém kabátku. Vzpomenu si na ten sen, který se mi před pár lety opakovaně zdával. Chodila jsem v tom snu stále do knihovny a neviděla jsem, protože jsem byla nevidomá. Ale tohle není sen. Motýlek vzlétne ze stolu a začne kroužit. Projdu altánkem na druhou stranu a CVAK jsem v domě s tajnými schody.

 

Tajné schody… To tu dlouho nebylo. Vyjdu je nahoru. Na zdech míjím gobelíny, to jsou ozdobné koberce, které dříve sloužily jednak jako zateplení a za druhé pro okrasu. Potom se ocitnu u babičky v koupelně. Co tu dělám? Kde jsem se tu vzala? Otevřu dvířka od pračky a teleportuju se do obývacího pokoje. Je tu babička s mamkou. Pohled na starší ženu mě pohladí a má duše zasvítí. Je to babička z dětských let. Ta, která usmaží palačinky, já mám radost a bráchové se nenajedí. Ale ségra si to nese jako milou vzpomínku na dětství. Tenkou placičku z mouky, mléka, vajíček a trochou soli, smaženou na pánvičce potřenou máslem s trochou oleje podává se speciální zmrzlinou nakrájenou na zaoblené obdélníčky a moučkovým cukrem. Na názvu nezáleží. Prostě ta, kterou kupovala babička s dědou.

 

„Ahoj, co vy tu děláte,“ ptám se jich překvapeně. Obývák je vybaven staromódně, stejně tak jako koupelna předtím. Ženy na sebe mrknou. Tajemství. Vyčtu z jejich výrazu.

 

„Na, vyzkoušej si je,“ podává mi babička pletené, dlouhé rukavice bez prstů. Modro-červeno-žluté. Obléknu si je. Ucítím teplo a měkkost vlny.

 

„Jsou pěkné,“ řeknu a nakrčím nos, abych se nerozbrečela.

 

„Děkuju,“ dodám.

 

„To máš za to, že jsi sem došla,“ řekne babička. Na rukou příjemné a tak barevné.

 

„Cesta je cíl?“ ptám se.

 

„Crrr, crrr, crrr,“ ozve se známé zvonění. Probudím se. Co se mi to zase zdálo. Tajné schody. Průchoďáky, místnosti, které projdete a zázrakem se ocitnete jinde, pletený dárek a motivace do dalšího dne. Mamka a babička.

 

Vstanu. Dobře, je na čase něco změnit.

 

 

 

¹ Hvězdy nejsou šestý den.

Pluje k nim a hvězdy nejsou, hvězdy nejsou nad mořem.

 

 

 

Nádech ze spánku do říše bdělých byl jako pleskanec do rovné hladiny vody. Nejlíp mi je, když spím.  Nemusím řešit starosti každodennosti. Starosti. Pche. Haha. Dnešní probuzení je ale jiné. Začnu den jinak. Dneska půjdu na hodinu a půl s pejskem na procházku. No a co, že je čtvrtek. No tak nezačnu ráno poslechem z angličtiny. Beztak se rozčiluju, že se málo zlepšuju. Je na čase být zas o trošku míň sobec.  

 

 

 

Viděli jste někdy lítat kačky ven z rybníka? A pelikána v rybníce v zámeckém parku? Jak si pózoval, frajer. Ještě, že ho naše psice nezmerčila. A osm mrtvých kaprů? Všechny ty potůčky, rovné, pomalu plynoucí a pak ty točité jako tobogán. Rybníky a jezera se zářivě azurovou vodou od sluníčka a převaděče. Vlnky a vlny. Život je jako na vlnách.

 

 

 

²Buď klidná, jako voda,

 

ale silná jako proud,

 

skála se ti poddá 

 

a zbavíš se všech pout…

 

 

 

PS: Psice pelikána zmerčila, naštěstí se pelikán rozhodl být moudřejší a odlítnul, abychom mohly v klidu odejít domů.

 

 

 

 První úryvek je z písničky Tmou od kapely Zrní. Druhý úryvek je z písničky Klidná jako voda od skupiny Jelen.

---