Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Bla bla bla

03. 05. 2024
0
0
129
Autor
Aaen_jk

Tato povídka je fiktivní. Osoby a události v ní jsou smyšlené.

 

Bla bla bla

Grafik pojmenovává soubory "bla-bla-bla". V tom aby se prase vyznalo. Aspoň přípona jako eps, indd, jpg by byla dobrá. Soubor "big-brother", soubor "velociped", soubor "harry-poser"...  "Big Brother" je třeba vozidlo kategorie L6E.

Včera jsem měl narozeniny. Je mi 40. Přišel jsem pozdě kvůli výměně vodoměru a nekoupil jsem dortíky a ani jsem to nikomu neřekl. Jsem extrovert, ale tady jsem radši introvert. Nestojím o formální přání zdravíčka a štěstíčka. Třeba bude i produktový poukaz na 3000 Kč. A třeba ne. A co s ním budu dělat. Nechci na sebe upozorňovat, aktuální datum života mi začíná čtyřkou, je to takový přechod, kvůli rituálu přechodu nosím fousy.

„Už jsi viděla Zoufalý manželky?“ ptá se manažerka produktové specialistky.

„Myslíš ty na fakturaci?“ odpovídá produktová specialistka.

„Ne, myslím ten seriál přece,“ pozdvihne manažerka obočí.

„Jo ták,“ chytla se překvapeně za pusu produktová specialistka.

Šéf viděl všechny ty názvy souborů dneska a uhodil na grafika: „Je v pořádku mít extrémní pocity. Není ale v pořádku se podle nich chovat. Přece nemůžeš pojmenovávat soubory blá blá blá, má to mít jasný název, k jakému se to váže produktu, a jasnou příponu, v jakém je to formátu.“

„Blá blá blá,“ odvětil grafik.

Medúza a Jú a hele se pochopili, říkám si.

„Já chtěl ale přidáno,“ svěřil se grafik.

Místo obvyklého „přidání“ práce zvolil šéf tentokrát jinou strategii, řekl mu, že práce pro duševně nemocného člověka je jistý druh duševní a fyzické rehabilitace a až na druhém místě by měl být finanční profit. Myslím, že grafik to asi ani nepochopil. Škrtnul si na klávesnici na tlačítku SHIFT písmeno „F“ a pořád do toho mlátí. Myslím, že každý člověk potřebuje nějaký ventil. Já mám focení. Tahám na svá putování (většinou opuštěnou krajinou, nerad potkávám v otevřené krajině lidi) historický fotoaparát – dvouobjektivovou zrcadlovku. Je to rituál, na všechno zapomenu, problémy jsou pryč, jsem ve „flow“... když uvidím něco, co mě zaujme, většinou pustá místa až na horizont, polorozpadlé stavby, industrial, post-apo, prostě věci rozpadající se, nelidské, přírodní scenérie, zvláštní místa ... postavím stativ, nekoukám na vodováhu, protože chci komponovat intuitivně ... rozbalím svou zrcadlovku, sundám žlutý filtr, který mám místo krytky, dám jej do přihrádky v těle fotoaparátu, foťák našroubuju na stativ, nastavím hlavu stativu, tak akorát utáhnu všechny šrouby, ostřím přes matnici, komponuju, naciťuju to místo a snad i jeho bytosti, jeho strážce, genia loci; nebo prostě jeho neopakovatelnou atmosféru, která mě prostě něčím učarovala. Když fotíte na svitek o 12 snímcích a máte třeba jen jeden film na několikadenní putování, je to Krása. Fotím málokdy a máloco ... naměřím nebo odhadnu expozici, nastavím páčku clony, nastavím páčku času, našroubuju drátěnou spoušť a chvíli počkám a dýchám. Překontroluju kompozici v průhledovém hledáčku, dopočítám si hloubku ostrosti ... stoupnu si vedle aparátu (stejně jako to dělali první fotografové) a exponuju – jedním stiskem zmáčknu spoušť. Snímek je za deset dvacet minut hotový. Vše zabalím. Vyjde to? Možná ano, možná ne. Jako v životě. Někdy na něco zapomenu nebo se fotka z různého důvodu nepovede. To je život. Focení na film je něco jiného. Nefotím na digi, nikoho nepřesvědčuju, já to tak mám a vím, proč ... Vyvolám negativy, usuším je, fotky ručně nazvětšuju na papír v temné komoře...

Druhý den po tom, co si grafik stěžoval na výplatu, se na chodbě před kancelářemi objevilo hovno. V práci bylo na zemi nasráno, tak jsem jim řek, že je to tu takový, jaký to je. Ani na chvíli mě i přesto nepodezřívali, že bych to byl já. Jsem podivín, poutník, trochu poustevník, s lidma moc nevyjdu, ale nejsem primitiv, jsem tu považován za magora, umělce. Je to i moje profese. Vymýšlet slogany, texty, inzerci, to tady pak člověk má nějakou takovou amnestii – kreativci, copywriteři mají prostě jiné chování, jinou morálku, jsou to lidé jiného typu a jsou ve firmě potřeba. Dávají tomu prostředí nějaký takový charakter, obvykle, někdy. Dobrý nebo špatný, prostě jiný. Ono je to dané evolučně, rodí se různé typy lidí. Jde o to se nějak domluvit. Na to jsou tady nastavené procesy, jde to. Je motivace nedělat si zle. Tohle nepsané pravidlo většinou chápou lidé od 35 let nahoru a výš (moje generace). Ať člověk chce, nebo ne, je práce něco jako „rodina“. Sedíte někde v kanceláři s několika lidmi 8 hodin denně (ne 8.30 – ruším partu, na obědy s nimi nechodím, chodím radši s knížkou a svým zápisníkem), no a jde o to si nejít po krku. Na moji pozici se nikdo nedere, já se taky nikam nederu, a kdyby si někdo myslel, že deru, tak by si to ani nemoh myslet, protože z mé pozice nikam postup není. Nesvádím boje o kariéru, v klidu si udělám svoje pracovní činnosti. 

Grafikovi se vzpříčily v šuplíku Werter¨s Original a nemůže to otevřít. Asi dnes bude bez svačiny.

Karma je zdarma, říkám si, když mi do mailu přistálo firemní přání, které jsem kdysi sepsal: PŘEJEME VÁM KRÁSNÉ NAROZENINY! Výkonné zdraví, homologované štěstí, stále zelenou náladu, pohodu nenáročnou na údržbu, víceosou motivaci, široce kompatibilní přátele... A DALŠÍ ROK V SILNÉM TÝMU! Přeje mi to vedení i celý kolektiv společnosti. Nemyslím si, že by o tom kdokoli věděl kromě jedné paní na účtárně. A s tou kompatibilitou, uznávám, že taková červená nit mého života je široká nekompatibilita. Možná proto chodím sám po polích, zapomenutých místech, ke starým pohanským studánkám, na keltská hradiště. Něco ve mně je jinak. Proč? Nevím. Za něco se mám rád, za něco ne. Ale jedno vím – já do tohohle světa nepatřím. Do světa, jak je. Ani proto, že bych ho chtěl změnit. Anebo sem vlastně patřím, protože hodně věcí bylo inspirativních, hodně věcí mi pomohlo se změnit. Bez boje; se sebou, s okolím, s věcmi ... by člověk neměl něco důležitého. Včera, v den narozenin, jsem si dělal delší procházku, takovou zmatenou, po periferii města. Chtěl jsem kontemplovat, zamýšlet se nad životem (40, to je prostě jubileum), a místo toho jsem řešil kšeft. Kupování dalšího foťáku. Pak jsem si ale udělal čas na sebe: přemýšlel jsem: co jsem udělal v životě dobře? co jsem udělal špatně? Co je dobře, co je špatně? Co se stalo v mém životě dobrého, co se stalo špatného? Kvůli čemu (nebo komu) žiju, kam chci jít dál, co je pro mě důležitý, kdo je důležitý. Co se povedlo, co se nepovedlo. Vzpomínal jsem na věci od prvních vzpomínek až po včerejšek. Batolecí věk, dětství, puberta, adolescence, takzvaná dospělost ... co teď vše ... Ani jsem to nějak nehodnotil, spíš jsem si vše připomenul, znovu prožil. Chtěl jsem to tak. A pak jsem šel cestou z Říčan do Světic, hezky navázal vlak, hezky navázal autobus a pak doma. Bylinkový čaj a spát.

Přemýšlím ještě napsat povídku o smradu v kanceláři a intenzivním větrání a s tím souvisejícím průvanu. Jak říká jeden čínský mistr svému žáku: zavři to okno – neprobodávej mě svým mečem!

Grafik nemůže šuplík stále otevřít, bouchá do tlačítka SHI(F)T.

Řekl jsem „kurva“ a kolegyně se otočila.

 

 

 


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru