Světlo mrtvých světlušek

Nevěcná věčnosti,

chtěl bych dát formu tvému žalu,

když spíš,

naříkáš a voláš,

bodáš do srdečního svalu

a pak v něm cosi schováš…

chtěl bych sesbírat tvoje účtenky

jako šípky,

uchovat je, usušit.

jenže ty bys ty svoje luštěnky,

ráje ztraceného kvítky,

nechala umučit.

ty Nevěcná sama by ses vznítila

ze zamčeného tvaročasu,

jako mrtvá, pohřbená světluška

co se opět rozsvítila,

jen tak pro okrasu…

chtěl bych skrze klíčovou dírku,

zachytit otisky tvých polibků,

v úzkostlivých hřbetech dračích.

Nebo snad jen v jediném pírku,

kterému z půvabu rytmu křídel ptačích,

dal slunečního světla dým,

tak něžně a pomalu

procitnout v rým.

Můžu tě hledat v důvodech,

ve světech celých,

v siluetách snů, v nocích probdělých,

v zenu krajin a v nekonečných mořích

i všude tam kde to všechno jednou shoří.

Ale abych tě skutečně našel,

nikdy nesmím hledat vně.

je to skoro jako odpustit ranní rosu tmě…