Hra pro Haničku (a jiné fantasty)

Omlouvám se čtenářům, že otáčet kapitoly zde nebude jednoduché... Navíc chybí grafická podpora... Ale pro ty otrlejší vkládám tuto textovou patafyzickou hru

 

 Kapitola I. – Dobré ráno!!!

Toho jiskřivého dne sluníčko vylezlo vysoko na oblohu po nebeském žebříku a neulomilo ani jedinou špricli, takže se pohodlně uvelebilo na nebeské báni a sledovalo svět dole pod ním. Jeden paprsek, na kterém se právě vezl noblesní pan foton s buřinkou se zlatem se třpytící stuhou, zaletěl světelnou rychlostí až k zemi, do vesničky S. a zaťukal na okno domu č. p. 106 /zapsaného v KN na LV 223, což ovšem nebohý pan foton nemohl vědět/. 

Lehké bušení probudilo Haničku z příjemného snu – zdálo se jí, jak krotí divokého mořského oře a plují spolu po běloskvoucích vlnách Atlanticu. „Co se to děje?“ pomyslela si, protože buchot se jí ve snu nejprve realizoval jako dělostřelba z nepřátelské lodě Černého korzára… „Snad chce ukořistit jejího koníka? To ne,“ chtěla uniknout, ale další buchot ji již definitivně vynořil z vln Atlanticu do suchozemské reality.

„Ťuk ťuk,“ znovu to klepání… Teď již probuzená Hanička ví, že někdo klepe na okno. Zatím ale jen mžourá, takže nemá zdání, kdo je tajemný pokušitel…

Co udělá Hanička?

Otevře okno…………………………………………………………………………… otoč na s. 3

Nechá okno zavřené, otočí se na druhý bok a pokusí se znovu usnout………… otoč na s. 2

Toho dne sluníčko vylezlo vysoko na oblohu po nebeském žebříku a smálo se na celý svět... 2

 

 

Kapitola II. – Crrrrrrrrrrrrr!!! 

Hanička se ovšem rozhodla, že podivný zvukový vjem nebude pro ni impulsem pro jakékoliv jednání, které by mělo mít za cíl změnit polohu jejího těla z polohy horizontální do polohy vertikální, natož které by mělo usměrnit její pohyb směrem k oknu. Ba právě naopak. Překulila se na druhý bok, hlavu si pevněji zachumlala do polštáře a pokoušela se přivolat svého vodního Šemíka z bezbřehých vod její fantazie.

„No tohle,“ pomyslel si rozzlobeně foton, „co je tohle za nezdvořilé chování? Nepozvat návštěvu dál, když je bílý den?“ Naneštěstí pro Haničku byl ale foton zběhlý v magických formulích fenomenologie, takže dokázal působit na věci o sobě, aniž by musel působit na jejich fenomény – tj. na to, jak se předměty jeví z vnějšku.

Svou magickou formulí tak docílil toho, aby probudil budík v pokojíku a uvediv jej v hypnotický spánek, donutil jej, aby počal bez vlastní vůle otáčet svou ručičkou. Ta se nakonec posunula o pět minut dále a doběhla tak ručičku druhou, nepohybující se. Jejich láskyplný dotek měl za následek zvukový efekt, neboť budík začal v cé dur zvonivě prozpěvovat: „Crrr…crrrrrrrrr… crrrrrrrrrr..“

Hanička ovšem neměla pro umělecké vášně budíku žádné uznání a klepla budík přímo po hlavičce, načež ten, byv takto uhozen, umlkl. „Ještě pět minut,“ zamumlala Hanička a přeřídila nehybnou ručičku po kružnici o 2,5 stupně.

Jejího probuzení ovšem využil netrpělivě čekající foton a znovu zabušil na okno. „Ťuk ťuk, ťuk ťuk…“

Co udělá Hanička?

Otevře okno…………………………………………………………………………… otoč na s. 3

Nechá okno zavřené, otočí se na druhý bok a pokusí se znovu usnout………… otoč na s. 2

Zlořečený budík, ovlivněn hypnotickými schopnostmi Fotonu, se zamilovaně rozdrnčel 3

 

Kapitola III. – Pan Foton vstupuje na scénu

Nakonec Hanička vstala a pomalu přistoupila k oknu. Odtáhla záclonu, ale za oknem nikoho nespatřila. „Třeba nějaká kočička zabloudila a má hlad,“ pomyslela si. „Chuděra, musím ji vzít dovnitř a nalít trochu mléka,“ rozbušilo se její dobré a soucitné srdce a Hanička následkem toho hbitě otevřela okno.

Foton, využiv toho, nepozorovaně pronikl dovnitř jako agent 007 a posadil se na roh postele. Hanička tak marně vyhlížela ven, ale nemohla nikoho ani nic spatřit, jen usmívající se slunce na obloze. „Hola,“ zvolala proto nahlas.

„Hola,“ zazněla za ní odpověď, která Haničku vylekala. Protřelý čtenář již jistě ví, kdo Haničce odpovídal (pokud ne, doporučuji se vrátit na začátek této kapitoly nebo na začátek školní docházky), ale ona o fotonu neměla ani ponětí.

„Kdo…kdo… jste,“ vykoktala zděšená Hanička, když se otočila na fotona. „Jsem Foton,“ odpověděl zdvořile foton a zcela v duchu slušného vychování sňal z hlavy buřinku, „toho jména třetí.“

„Myslela jsem,“ podotkla ironicky Hanička, která se postupně dostávala ze svého šoku, „že fotonů je celá řada. V podstatě každý paprsek…“ „To ano,“ skočil ji foton do řeči, „ale jen my, vyvolení, jsme opravdovými fotony, fotony s velkým F – rodinou s tradicí a historií. Jsem synem Fotona Fotonoviče Světlonoše, vládce sluneční soustavy.“

„Jsem poctěna vaší návštěvou,“ učinila před ním pukrle Hanička, která se rozhodla, že ještě spí, a tak se nenechá vyvést z míry – i kdyby se dělo cokoliv. Blyštivý pan Foton, tvářící se jako následovník pána galaxie, bylo to nejmenší, co se jí ve spánku mohlo přihodit.

„I já, velectěná slečno, i já. Směl bych vás – ovšem zcela ve vší počestnosti – pozvat na drink?“ zeptal se foton nesměle a stydlivě – což bylo na první pohled seznatelné, neboť poněkud pobledl a přestal vyzařovat.

Co udělá Hanička?

Dovolí Fotonovi, aby jí pozval na drink…………………………………………… otoč na s. 7

Odmítne Fotonovu nabídku ………………………………………………………… otoč na s. 4

Blyštivý Foton ozařoval celičký Haniččin pokojík 4

 

Kapitola IV. – Foton žongluje

Bohužel nemohu Vaši nabídku přijmout,“ odmítla Hanička Fotonovu nabídku. Když viděla, že se Foton zatvářil zcela nešťastně tak, že i želva bez krunýře vypadá veseleji, rychle, chtějíc ho utišit, dodala: „nesmíte si to však vykládat špatně. Není to nic proti Vám, nicméně mi maminka vždycky tvrdila, že od cizích lidí nesmím přijímat nabídky k pití…“

Fotona její upřímnost poněkud zklidnila, takže byl schopen vyloudit ze sebe přeci jen pár slov: „Ale je to, jaksi, … nutné. Prosím… Svět se hroutí! Strašlivé nebezpečí hrozí nám všem! Musíte pomoci Kočičce s bílou skvrnkou na pacičce! Dřív nežli ji zbaští Hlt všežrav!!!“

A na ta slova se Foton Fotonovič rozplakal a z očí mu vytryskly slzy velké jako fotbalová meruna. Rychle se k Haničce otočil zády a začal si s jednou z nich žonglovat, aby nevypadal jako změkčilec, ale ostatní slzy pršely po pokoji, takže ten se začal pomalu zaplavovat.

„Pomožte nám…“ zaprosil nakonec.

Co udělá Hanička?

„Nefňukej bačkoro nebo si tě nazuji na nohu,“ odvětí Hanička. ……………… otoč na s. 5

Pomůže Fotonovi ……………………… …………………………………………… otoč na s. 6

Plačící foton žongluje se svými slzami, aby tak zakryl své duševní strádání 5

 

Kapitola V. – Haniččina pata

Tato slova ovšem zdaleka Fotona Fotonoviče neuklidnila – ba naopak. Nejen že nepřestával koulet slzy, ale taktéž začal nesnesitelně hlasitě vzlykat. Hanička ovšem byla ženou činu, a tak se rozhodla, že svá slova promění v praxi. Uchopila Fotona i s cylindrem a pomalu si jej začala nasazovat na nohu.

Přenesme se ovšem v ději o 37 vteřin, 27 minut, 12 hodin a několik tisíciletí dopředu. Dávný Haniččin předchůdce, slavný rek Achilleus (který se mimochodem proslavil svým neúspěšným během za želvou), o kterém kdysi nemastný neslavný pisálek brakové starořecké literatury Homér napsal škvár nazvaný Trojská válka, měl jednu jedinou chybičku – svou patu.

Zcela unfair play způsobem ji ovšem tenkrát zasáhl svou střelou Paris (podplatil zcela nestranné a nezávislé Bohy), čímž uvedl Achillea jednak do stavu naprosté strnulosti (zvané odborným medicínským termínem smrt) a taktéž do dějin.

Jak se ukázalo, slavná Achilleova pata byla genetická vada, která se přenesla i na potomka žijícího o 37 vteřin, 27 minut, 12 hodin a několik tisíciletí dozadu. Foton nasazovaný na nohu namísto bačkory totiž svým zářivým paprskem pronikl bolestivě do paty Haničky, jako by jí byl píchnul šípkový trn.

Tento zásah Fotonova paprsku znamenal definitivní konec, odříznutí Haničky od břehů fantazie a návrat k všední každodenní realitě. Příběh, jenž v modálním světě „možná“ mohl započít, se skončil dříve, než mohla být uspořádána jeho narativní struktura.

Poučení plyne jediné – nikdy si nenazouvejte sluneční fotony na nohu nebo se spálíte.

KONEC 6

 

 

 

 

Kapitola VI. – Potopa

Dobře,“ prohlásila Hanička, která byla měkkého srdce a nevydržela se dívat na plačícího se Fotona. „Nakonec, je to pořád jen sen, a tak se nemůže nic stát,“ říkala si a jenom se vylekala, jestli v reálném životě přeci jen trošičku nechrápe. Vševědoucí vypravěč by k tomu chtěl utrousit poznámku, jenže než ji stihne vyslovit, zří strašlivou tragédii v Haniččině pokoji.

Rozrušený Foton totiž nedokázal přestat plakat, i když ho měla Haniččina slova utišit. „Jsem tak dojat,“ vzlykal sluneční mužík v cylindru, „jsem tak dojat.“ A plakal dál, tentokrát úlevou. Rozeslzel se ještě ve větší frekvenci a kapky, které tryskaly z jeho očí byly stále větší a větší...

Za chvíli se celý pokoj zaplnil slzavou tekutinou téměř po okraj, takže málem utopil i svého původce. „Rychle, ke mně na postel,“ vykřikla duchapřítomná Hanička a strhla paňáčka v cylindru do postele.

Ta se stala bárkou v rozbouřeném moři. Houpajíce se po rozbouřené hladině, pomalu směřovala spolu se záplavou slzavé tekutiny k oknu, rozrazila jej a pokračovala dál, ve své cestě.

„Napněte plachty,“ zavelela Fotonovi, když jejich loď ztrácela kontrolu ve vodním živlu. Foton hbitě skasal prostěradlo a využil jej jako plachty, když vrchol zachytil za čelo postele. „Směr jihozápad!“ zavelela nově jmenována admirálka.

Divoká voda za úpění divokého vichru zatím sebou odnášela všechny předměty a také dvě malé postavičky Fotona a Haničky, které v rozbouřeném živlu proplouvaly na svém korábu dál, směrem k jihozápadu, k teplým vodám Atlanticu.

Otoč na s. 8

Hanička s Fotonem proplouvají divokou vodou na Jihozápad 7

 

Kapitola VII. – Ikarův let

Pakliže to bude ve vší počestnosti,“ odvětila Hanička Fotonovi, „pak Vaši nabídku přijmu.“ „Jde ovšem jen o sen,“ pomyslila si, „a tam bývají Fotoni většinou hodní a takový drink po ránu nezaškodí.“

„Pak ovšem dovolte,“ uklonil se ještě jednou podivný zářící mužíček, „abyste mě následovala na palubu mého speciálního létajícího oře.“ Hanička se marně rozhlížela po okolí, ale nemohla spatřit žádný letecký přístroj, natož pak létajícího oře. Přitom by si tak ráda zaletěla na Pegasovi. „Škoda, že ani ve snech není vše takové, jaké si to představujeme,“ povzdechla si.

„Mademoiselle, prosím račte nastoupit,“ pokynul rukou Foton, leč Hanička neviděla žádný prostředek, a tak jen smutně pokrčila ramena: „I ve snech mohou být blázni…“ Leč Foton mávnul buřinkou a náhle i Hanička spatřila zlatavý paprsek, na kterém Foton přiletěl. „Račte nastoupit, poletíme světelnou rychlostí!“

„A nebudu na paprsek moc těžká,“ vylekala se Hanička, přesto nastoupila, paprsek se jemně zhoupnul, když na něj vzápětí naskočil Foton a již se vznesl nad zem. „Hyjééé,“ zavelel Foton a paprsek se rozletěl oknem i s Haničkou.

Brzy jejich vzdušná trať zamířila k jihozápadu, k Atlanticu. Hanička s úžasem pozorovala evropské země pod nimi, poté mořské pláně a v nich laškující velryby, ale Foton řídil vzdušný koráb dál a dál...

když tu náhle se paprsek pod Haničkou zachvěl a propadl se o tisíc stop níže. „Pozor, větrné turbulence!“ vykřikl Foton, ale to se již jejich paprsek vzepjal a jal se smršťovat se. „Dochází nám solární energie,“ volal vyděšený Foton na Haničku, „chyťte se mého klobouku!“ A najednou zašlo slunce a paprsek pod nimi zmizel. Dvě malé postavičky držící se klobouku se začínaly snášet dolů, do vln Atlanticu.

„Jak se zachráníme? Nechci utonout!!“ křičela Hanička. Leč Foton, již pojal nápad. Otočil svůj širák, který se rozložil na hladině jako nezdolná plachetnice. Dvě malé postavičky Fotona a Haničky v rozbouřeném živlu proplouvaly pak na svém korábu dál, směrem k jihozápadu, na teplých vodách Atlanticu.

Otoč na s. 8

A cestou zamávám … létajícím velrybám!!! (Bonus – najdi zlatou rybku a splní ti přání) 8

 

Kapitola VIII. – A jsme v… Atlanticu

Nakonec se živly uklidnily, i vlny prokazovaly mírnější sinusoidní tvary a Hanička tak mohla pozorovat širokou vodní krajinu před ní, za ní, vpravo od ní, vlevo od ní. Všude okolo samá mořská modř. Málem se rozplakala. Foton ji však jemným stisknutím ruky uklidnil. „Vše je v pořádku?,“ sdělil ji spíše oznamovacím způsobem, nežli tázacím, přesto si neodpustil malý otazníček na konci.

„Cítím se tak nepatrná vůči všeobjímajícímu jsoucnu,“ dopustila se Hanička prvního metafyzického pochybování. Následovník galaktického vládce však jen mávnul rukou: „A zkoušela jste si někdy představit, jak se cítí asi jsoucnou vůči vám? Ne? Pak vidíte, jak jsou tyto úvahy malicherné a sebestředné. Pokud se chcete zabývat filosofií, pořiďte si kočku…“ „To bych ráda, ale jak to souvisí s filosofií?“ „Pochytá všechny bílé myši, které uvidíte v alkoholovém deliriu, které pravému filosofování předchází.“ Po této scholastické disputaci chtěla Hanička cosi namítnout, ale vzápětí pochopila hlubokou pravdu, že nemůžeme-li o něčem mluvit, musíme o tom mlčet.

„V celku nuda,“ řekla až po chvíli, když se začínala trochu nudit, když tu náhle kolem její hlavy prolétl kulovitý předmět, ne nepodobající se míči Tango nebo dělové kouli. „Zřejmě Fata morgana proti nudě,“ pomyslela si Hanička, ale když vzduchem prolétl druhý předmět stejného tvaru a jejich dočasná bárka se výrazně zahoupala, podala podezření, že je to reálné.

„Běda, běda!!! Černý korzár, Černý korzár!!!“ začal křičet Foton. „Černý korzár,“ pomyslela si Hanička, „o tom se mi přeci zdálo, než jsem se probudila… Tedy,“ zasmála se potom skepticky, „než jsem se propadla do jiné roviny mého snu.“ Další dělová koule ji však těsně zasvištěla kolem levého ucha, takže hvízdot rány slyšela přímo fyzicky. „Co je to za divný sen,“ pomyslela si.

„Haničko, nesni,“ zavřeštěl zoufalý Foton, jakoby četl její myšlenky, „což nechápeš, že svět zdánlivý je svět jediný?! Svět skutečný mu byl přilhán!!!“ Na ta slova pochopila i Hanička, že musí něco udělat - sen nesen, utopit se nechtěla.

Co udělá Hanička?

Zaútočí na Černého korzára ………………………………………..……………… otoč na s. 9

Pokusí se útočícímu Černému korzáru uprchnout………………………………… otoč na s. 10

Tak nepatrná se cítila Hanička proti vodám Atlanticu… a Jsoucnu

(Hanička, Foton a jejich plavidlo jsou malinká tečka uprostřed obrázku…) 9

 

Kapitola IX. – Útok!!!

Protože Hanička, jak známo, byla vždy ženou činu, neváhala ani vteřinu (jednu snad přeci) a rozhodla se pro frontální útok na piráta z mořských hlubin. „Zaútočíme!“ rozhodla a nastavila kurs plavidla přímo ve směru plachetnice pod vlajkou se zkříženými hnáty. „Připravte se k palbě,“ zavelela posádce, kterou v tuto chvíli činil jeden foton.

„Ehm, kapitáne, nerad bych narušoval vaši autoritu, ale...“ zaremcal světlonoš, „ale co?!“ dopáleně na něj vyjela Hanička, kterážto ve svém kapitánském postavení nemínila připustit jakoukoliv vzpouru posádky. „Ale nemáme žádnou munici,...ehm, natož pak střelné zbraně.“

Leč v nouzi poznáš Mekgajvra, jak praví televizní přísloví. Hanička nemeškala, sňala ze svých vlasů gumička, jež jí držela cop, z uší náušnice a podala oba nástroje mužíčkovi s buřinkou. „A pal,“ vykřikla.

„Svist,“ to proletěla první náušnice vzduchem poté, co Foton bezchybně zamířil. Laserový paprsek se používá při operacích pro svou mikroskopickou přesnost a podobně je tomu i u paprsků slunečních. Není proto divu, že Fotonova rána neminula cíl. „Jau,“ řekl Černý korzár, „jau,“ zaúpěl znovu, to když mu druhá náušnice bodla doprostřed čela.

„Pokračuj v palbě,“ zavelela Hanička Fotonovi a podávala mu z krku strhnutý korálkový náhrdelník. „Hvízd, hvízd, pal, bum,“ to Foton poslechl její slova. A hleďme. Z korzárova korábu již sklouzává po ráhnu černá vlajka a nahoru se šinou bílé podvlíkačky. To se černý korzár vzdává.

Lodě se srazí, Hanička vyskočí na nepřátelskou palubu a vítězně doputuje před piráta, klečícího na kolenou. „Vzdávám se,“ řekne ten. „Za své hrůzné činy si zasloužíš potrestání,“ praví Hanička a korzárovi prýští z oka slza velká jako velrybí vodotrysk. „Přijmu jakýkoliv trest,“ dušuje se.

„Během svého bídného života jsi způsoboval lidem neštěstí a bolest,“ praví Hanička a její ústa se mění v hlásnou troubu spravedlnosti, „proto, abys odpykal své hříchy, svěřuji do tvých rukou úkol lidi bavit.“ „Jak?“ „Budeš lidem vyprávět vtipy!“

Otoč na s. 11

Korálová palba na Černého korzára se neminula cílem.

(bonus: najdi 24 odstínů mořských barev podle rozdělení Františka Koláčka) 10

 

Kapitola X. – Útěk!!!

Protože Hanička, jak známo, byla vždy ženou činu, neváhala ani vteřinu (jednu snad přeci) a rozhodla se pro urychlený ústup z bojiště. „Ústup!!!“ zavelela, „otočit loď o 180 stupňů!“ Foton následoval její pokyn a otočil loď, zatímco Hanička s mírným zděšením sledovala blížící se plachetnici Černého korzára. Hustá palby ze všech děl jeho korábu neustávala, nicméně se zdálo, že přesnost palby z korzárovy lodi se na kratší vzdálenost spíše snižovala. Přímé nebezpečí zásahu tak alespoň po krátký čas Haniččině plavidlu nehrozilo. Nicméně i přesto si uvědomovala, že smrtelné nebezpečí je jí v patách (pardon, v ráhnu), neboť silueta Černého korzára, svírajícího oběma pirátskými pazourami kormidlo se zvětšovala, jak se jeho smrtonosná loď kvapem blížila.

Hanička už spatřila zohyzděnou tvář Černého piráta s opicí na jeho hřbetě (kterou si způsobil důsledným dopíjením plzeňské dvanáctky), a šklebící se ústa, která mezi svými zuby svírala pirátskou šavli. Hanička pochopila nevyhnutelnou nutnost a determinovanost fyzického světa – vzdálenost mezi oběma plavidly (pojměme ji fyzikálně jako S) se totiž neodvratně zmenšovala (tj. S1-S2>0; S2-S3>0; atd. ad infinitum). Leč pak si vzpomněla, že než loď Černého korzára dosáhne z výchozího bodu (bod A) k bodu, kde se nachází plavidlo její (bod B), uteče doba t, za kterou ona doputuje již do bodu C, atd. a tak, ač se vzdálenosti budou neustále zkracovat, ji pirátova loď po vzoru Zenonových aporií nikdy nedožene, leč zaseknou se oba v paradoxu nekonečna, kde se po vzoru Bludného holanďana budou marně honit po oceánských hladinách. Sklesle proto pokrčila rameny a ponechala vše fatalistickému osudu, ať si dělá, co chce. A tak se i stalo.

Z hladin oceánu se totiž v tu chvíli vynořil divoký mořský oř, koník, jenž se již dříve proháněl v jejích snech. Hanička neváhala ani mžik oka a vrhla svůj náhrdelník za krk mořského bělouše. A frr! Náhrdelník posloužil jako laso, jež koníkovi objalo měkce šíj, a již uháněli pryč od korábu Černého korzára rychlostí s níž se jeho škalupa nemohla měřit, a tak se vzdálenost mezi oběma plavidly neustále zvětšovala /opačně totiž Zenonova aporyje nefunguje:)/, až nakonec na hladině viděla z lodě Černého korzára jen stěžeň korábu /a ejhle, země je kulatá!/ a nakonec ani ten.

Několik hodin se pak plavili oceánem, když náhle Foton zavýskal: “Jsme doma!” koník se přiblížil k břehu osázenému palmami, které je vítalo, náhle vymrštil ocasem a Foton s Haničkou přistáli na písčitém pobřeží. „Home, sweat home,“ podotknul Foton a políbil zem.

Otoč na s. 13

Z hlubin mořských se vynořil bájný koník, bujný oceánský oř 11

 

Kapitola XI. Tragický osud Černého korzára

Vtipy?“ vyděsil se Černý korzár, „ale já... nikdy jsem žádný nikomu nevyprávěl.“ „Tak se to budeš muset naučit,“ přikázala mu Hanička, a její odpověď nepřipouštěla žádné vytáčky. „Můžeš začít hned, proradný bukanýre.“ „Ale,“ koktal korzár, ale zavilý výraz Haniččina obočí ho nenechal na pochybách, jak strašlivému trestu by se vystavil, pokud by neuposlechl. A tak již splétá vtipy, jež po léta vyslechl po zapadlých přístavních krčmách a vypráví a vypráví.

„Když jednou za mých mladých časů jsem se stal kapitánem obchodní fregaty, která přepravovala obchodní cestující u Bahamských ostrovů. Jednoho dne jsme nedaleko spatřili španělskou válečnou loď, která se k nám rychlým tempem přibližovala. K mému zděšení po chvíli se nad ní rozvinul znak piráta. Nepřátelé zahájili palbu a přes mou urputnou snahu šla loď brzy ke dnu. Poděšený cestující doběhl ke kapitánskému můstku a volal: „Kapitáne, kapitáne!“ „Ano?“ „Loď se potápí. Jak daleko je k nejbližší zemi?“ ptal se a jeho oči vysílaly signály strachu. „Asi tisíc metrů,“ uklidnil jsem ho. „Skvělé,“ podotkl onen cestující, „a jakým směrem?“ „Svislým,“ řekl jsem.“ A Černý korzár se pousmál, a i Hanička se musela pousmát jeho suchému vtipu. „Ještě,“ vyzvala ho pak.

„Když jsem se za svých mladých časů potuloval po knajpách, rád jsem poslouchal historky starých mořských vlků. Jednoho jsem spatřoval vždy jednou za rok. První rok jsem ho spatřil a měl místo nohy dřevěný pahýl. „Jeli jsme na lidožravé žraloky, chlapče,“ vysvětloval mi „a když jsem ve vodě jednoho lovil, vyskočil a ukousl mi nohu.“ Další rok jsem potkal v putyce znovu a místo ruky měl pouze hák. „I což, chlapče, lovili jsme žraloky. A jeden obzvláště zuřivý vyskočil z vody a ukousl mi ruku.“ Třetí rok jsem potkal znovu na stejném místě, přes oko měl pásku. „Žralok?“ optal jsem se jasnovidně. „Prdlajs, racek. Jedeme na žraloky, a tak se rozhlížím po mořské hladině, když tu jeden racek se mi vykálel do oka. A já, paměti v tu chvíli pozbyv, jsem si chtěl oko protřít…“ dovyprávěl Černý korzár další historku. A Hanička, smějíc se volá: „ještě!“

A sluníčko jako dostihový chrt běží za měsícem první a druhé kolo, a třetí a čtvrté, ale stále ho nemůže dostihnout, Hanička volá „ještě“ a Černý korzár svoji bujnou kštici z načesané patky: „Již dost!“ prosí o milost. „Udělám cokoliv, jen už mě nenuť vyprávět vtipy!!!“ volá pirát vyděšeně. Hanička chce cosi říct, avšak tu se k jejímu uchu přimotá Foton a cosi zašeptá. A Hanička, ta duše předobrotivá, uposlechne a ukončí tak muka korzárova: „Dovez nás k břehům bájné říše.“ A tak se i stane.

Otoč na s. 13

Černý korzár vypráví vtipy v bezhvězdné noci… 12

 

Kapitola XII. Vstup do Tžungle je uzavřen

Vstoupili jsme do Bájné říše,“ obrátil se dojatý Foton na Haničku. „Nyní si musíme pospíšit. Strašlivý Hlt Všežrav ohrožuje naši říši – nemáme času nazbyt!!!“ „Ale kam máme jít? A co mohu udělat já? Proč jsem tu?“ ptá se Hanička po vzoru Skoratovském. „Nevím,“ odpovídá Světlonoš ve stejném duchu starověkého filosofa. Musíme dojít ke kočičce Vrněčce, ta možná bude vědět. Vydáme se zkratkou přes Tžungli. Ale varuji tě,“ podotkl foton k Haničce, „Tžungle je nebezpečná!“

Popošli pozvolným krokem několik metrů, když tu jim cestu přehradila závora. „Ta tu nikdy nebyla,“ zadumaně pronesl světlonoš k Haničce. „Stát. Dál už ani krok. Tžungle je nebezpečná!“ ozval se v tu chvíli hlas. „Kdo tam,“ zavolal Foton. Tajemná postava vystoupila ze stínu: „Jsem Kutihlav Lysý a Lysý se jmenuji, jak jste si asi všiml, protože jsem plešatý. A to, jak známo, je známá známka velké inteligence. A kdo jste vy?“ Foton si prohlédl lysého muže a v tu chvíli se rozzářila celé okolí nebývalou září, neboť pleška prasátkovala světlo po okolí.

„Jsem Foton,“ odpověděl zdvořile a zcela v duchu slušného vychování sňal z hlavy buřinku, „toho jména třetí. Jsem synem Fotona Fotonoviče Světlonoše, vládce sluneční soustavy. A toto,“ ukázal na Haničku, „je Hanička. Ta HA-NI-ČKA, jejíž jméno budou stvoly rostlin hláskovat,“ zdůraznil Kutihlavovi, „rádi bychom prošli Tžunglí.“ „Tžungle je nebezpečná,“ odpověděl Kutihlav a uhlazoval si svou pleš. „Byl už jsem v Tžungli mnohokrát,“ odporoval Foton. „Tžungle je nebezpečná,“ zamítl jeho námitky Kutihlav. „Pro někoho možná,“ řekl Foton, „ale pro mě ne.“ „Tžungle je nebezpečná,“ spražil ho Kutihlav. „Ale my musíme projít,“ pronesl rozhodně světlonoš. „Tžungle je nebezpečná,“ stejně zaníceně mu odporoval Kutihlav.

Vášnivá debata probíhala i nadále, nicméně bystří čtenáři a taktéž i Hanička, si brzy všimli, že se točí v argumentačním kruhu. Hanička brzy pochopila, že pokud neučiní zásadní rozhodnutí, zůstane na místě (prostorovém i debatním) po celý svůj sen, což by mohl být námět pro absurdní drama, nicméně nikoliv pro zajímavý sen. A tak se rozhodla něco učinit.

Co udělá Hanička?

Přeskočí závoru a rozběhne se do Tžungle………………………………………… otoč na s. 14

Nabídne Kutihlavu Lysému Fotonův klobouk…….………………………………… otoč na s. 15

Argumentační kruh, ze kterého se nelze vymotati… 13

 

Kapitola XIII. Čelní střet

Hanička znovu neváhala a rozhodla se debatu ukončit výkonem, s nímž by i Sotomayer byl spokojen. Ladným odrazem přeskočila šraňku a ocitla se v Tžungli. „Tžungle je nebezpečná!!!“ ozval se zoufalý hlásek Kutihlava, který ovšem Hanička již nebrala na vědomí a jako gepard se vrhla do Tžungle. Její krok se prodlužoval, zvyšovala kmitočet střídání jednotlivých končetin, gravitace již jen mírně zadržovala její rytmické odrazy a byl by to jistě nový světový rekord, když tu náhle…

„Jau,“ vykřikla Hanička. To se srazila s gepardíkem Kugurou, který právě probíhal Tžunglí. “Jau, jau,” zařval Kugura, protože měl přeci jen vždy o nějaké to slovíčko v zásobě navíc než ostatní. “Jau,” zopakovala Hanička, protože chtěla mít poslední slovo, “to jste mi tedy dal, milý pane.” “Jau, jau,” pronesl moudře Kugura, “já přeci nedal vám, ale vy mně. To se dělá, pobíhat po Tžungli, jak nějaký gepard?! Navíc lišejníky jasně ukazují, že jsem měl přednost v běhu!” poukázal Kugura tlapkou na lišejníky.

Hanička, která předpisům Tžungle ještě tolik nerozuměla, se hned omluvila: „Promiňte mi za to nedorozumění. Je to má chyba, ale v autoškole mě o značkách na lišejnících neučili…” “S tím se netrapte,” odvětil Kugura, “to se holt někdy stává.” Když viděl, že je Hanička v rozpacích, hbitě dodal: „hlavně si pamatujte, že nenajezená anakonda a rozzuřený hroch mají vždycky přednost!!!“ „Vynasnažím se vás pro příště poslechnout,“ podotkla Hanička a usmála se na kočkovitou šelmu.

„To udělejte,“ zasalutoval gepardík a nastartoval své hbité nožky, „zatím má úcta,“ pozdravil a vystartoval do jiného příběhu. „Počkejte,“ zvolala za ním, „chtěla bych vědět, kde najít Kočičku Vrněčku!!!“ ale gepardík již poskotačil do zcela jiného příběhu a jen Bůch ví (autor to totiž v tuto chvíli zcela jistě neví), zda se objeví ještě v jiné kapitole tohoto vyprávění. „Achich au,“ povzdychla si Hanička, která si vzpomněla, že utrpěla čelní srážku za rychlosti dvou gepardích běhů sečtených dohromady a pro jistotu upadla do mdlob, aby se její příběhy v jiných realitách synchronizovaly…

Otoč na s. 15

Gepardík Kugura nožkokmitavě probíhá po Tžungli 14

 

Kapitola XIV. Klobouk ve křoví

Dovolíte, ctihodný Světlonoši?“ otázala se již zjevně unuděná Hanička fotona, „pan Kutihlav jest skvostný disputér, jenž by zasloužil za své řečnické schopnosti dar jako výraz naší neskonalé úcty.“ „Jistě, trojnásobný řitní toeloop,“ podotkl foton a přemítal a kopu, jímž by obě půlky Kutihlava roztočil do bengálského tance, nemajícího konce. Nicméně Hanička byla diplomat a agresivita se jí (alespoň v úterý) příčila.

„Ale no tak, milý světlonoši. Povzneste se nad své momentální emoce a uznejte Kutihlavovo morální vítězství. Zde prosím, přijměte, tento klobouk, jako známku uznání vašeho důmyslu,“ řekla Hanička a protestujícímu fotonovi sňala buřinku a předala ji Kutihlavovi. Malému mužíčku však burka byla příliš velká a sjela po jeho lysé lebce tak, že ho celého přikryla a zahalila.

„Ale to je přeci můj klobouk…“ chtěl zaprotestovat foton, ale Hanička do něj šťouchla a šeptla: „teď můžeme projít,“ podlezla závoru a vstoupila do Tžungle. Světlonoš brzy pronikl za ní.

Mezitím dojatý a spokojený Kutihlav děkoval: „Ó děkuji za uznání. Můj důmysl je neuvěřitelný, jsem rád, že jste jej ocenili. Ano, jsem velice důmyslný. Musím to říct všem.“ A Kutihlav procházel po cestě k Tžungli, náhle však zaškobrtl a spadl do křoví. Okolo cupital ježek: „A hele, klobouk ve křoví,“ řekl si a začal si zpívat.

Hanička zatím běžela Tžunglí, když tu náhle probíhala okolo odpočívajícího Škodoliba, který zase vymýšlel své škodolibůstky. Hned jak spatřil běžící Haničku, vystrčil jednu ze svých osmi končetin a podrazil jí nohy, takže ta udělala přemet a rozmázla se jak dlouhá tak široká o přerostlou bedli. Osmikončetinová příčina jeho neštěstí se jen škodolibě zasmála a zmizela tropit škody někam jinam. „Jau,“ povzdechla si Hanička a pro jistotu upadla do mdlob, aby se její příběhy v jiných realitách synchronizovaly…

Otoč na s. 15

Kutihlava klobouk zakryl celého až po jeho ladné kotníčky 15

 

Kapitola XV. Rozhodnutí

Když se Hanička probudila ze mdlob, říkala si – to byl ale zvláštní sen… Naštěstí měla pod sebou polštář a tak se spokojeně uvelebila na bok a chtěla si ještě na minutku zdřímnout. „Haničko, nespi,“ ozvalo se však těsně vedle ní příjemné vrnění. „Tak přeci jen hezký sen,“ pomyslela si Hanička, když se vedle ní objevila hebounká hlava kočičky, z níž právě vycházelo líbezné vrnění. „Ještě chviličku,“ poprosila Hanička, ale tu se vedle kočky objevil Foton (což Haničce připomnělo, že pořád ještě spí) a volal: „Ale my už nemáme ani chviličku! Strašlivý Hlt Všežrav chce pozřít celou naší Galaxii a i kočičku Vrněčku! To přeci nemůžeš připustit!“ „Hlt Všežrav? Kočička Vrněčka? Moc tomu všemu nerozumím,“ podotkla Hanička.

„Kočička Vrněčka jsem prosím pěkně já,“ zavrněla kočička a oblízla si svou levou pacičku. „A Hlt Všežrav je kdo?“ „Nu, celkem vzato - Hlt Všežrav není – on žere. To je jeho podstata, jeho esence,“ vysvětlila jí Kočička. „Hernajs,“ podivila se Hanička, „to je mi podivná potvora.“ „Podle proroctví pokud Hlt Všežrav sežere Kočičku Vrněčku, celý náš svět zanikne!“ šeptal s obavami Foton, „ale ty, ty nás můžeš zachránit! Podle legend jsi Ta HA-NI-ČKA, jejíž jméno budou stvoly rostlin hláskovat.“

„Ale co mám dělat? Jak vám mohu pomoci?“ ptala se Hanička a přitom nevědomky drbala kočičku za oušky. „Ve skutečnosti nevíme,“ řekl světlonoš. „Jediný, kdo může poradit je neznámý mudrc AD,“ zhodnotila situaci Kočička Vrněčka, „ale k němu se můžeš dostat jen skrze Jezkyni Pravdy, ležící uprostřed Tžungle. Pokud se tou cestou vydáš, čekají tě strašlivá nebezpečí, ale můžeš zachránit náš Svěd. Jsi připravená to riziko podstoupit?“

Kočička Vrněčka ještě trochu rozmazaná, tak jak ji viděla Hanička po probuzení

Co udělá Hanička?

Hrdinně se vypraví k Jeskyni Pravdy ………………………………………… otoč na s. 17

S lítostí odmítne………………………….….………………………………… otoč na s. 16 16

 

Kapitola XVI. Svěd se rozpadá

Jakmile pronesla svá slova odmítnutí, Tžungle se zachvěla. A najednou se vše začalo propadat, nejprve Foton, potom Vrněčka, v dáli letící Drakopes vzplál a proměnil se v nic a Svěd sám sebe začal požírat. Fantazie se obrátila naruby a propadla se vniveč. Strašlivé zvonění ničivě kroutilo Svěd do šedých kruhů.

Hanička se rázem probudila ve svém pokojiza zvuku budíku. „Co to bylo za pitomý sen,“ povzdechla si a šáhla na poličku pro Dostojevského. „Ještě, že mám doma lepší zásoby kvalitních tvůrců,“ pomyslela si a začala si s radostí číst.

KONEC 17

 

Kapitola XVII. Rozcestí

Jakmile pronesla svá slova o přijetí nabídky, Foton propadl hvězdnému šílenství a počal tancovat v rytmu slunečního paprskování. „Ano, ano, ano!“ volal zvesela. I kočička Vrněčka byla šťastnější, což bylo slyšet na jejím vrnění, které se z molové stupnice přesunulo do stupnice durové.

Nicméně byla stále opatrná. „Nejprve musíme projít Tžunglí a ta je nebezpečná,“ pronesla Vrněčka. „To už jsem, myslím, dnes jednou slyšela,“ namítla Hanička. „Ano, ale od Kutihlava – a od něj to mělo znamenat – zákaz vstupu. Já říkám, Tžungle je nebezpečná a míním tím, abys byla po vstupu opatrná. Slova jsou stejná, ale mají jiný význam. Opravdový význam je vždy za slovy.“

Hanička však neměla metafyzickou náladu, naopak. Její srdce teď bylo plné chrabrého odhodlání, a proto řekla jen: „Nuže vpřed!“ A tak vyrazili do Tžungle, která byla dnes hustší než jindy… protože se snažila scvrkávat před přicházejícím Hltem Všežravem.

Cesta vedla dál, když tu náhle se před Haniččiným pohledem rozdělovala do dvou směrů. „Do leva nebo doprava?“ optala se Hanička Kočičky, ale ta jen pokrčila jemným kožíškem. „Hleďte, ukazatel,“ vykřikl Světlonoš, který osvěcoval prostředek cesty. Hanička začala číst. Levý ukazatel hlásal: „K Jeskyni pravdy.“ A pravý ukazoval na diametrálně odlišnou skutečnost: „K Jeskyni pravdy.“

„Kam dále?“ zeptala se Hanička. „Myslím, že bychom se měli vydat k jeskyni pravdy,“ poradil jí Foton. „Anebo naopak,“ namítla kočička, „možná by bylo lepší vydat se k Jeskyni pravdy.“

Kudy dále? K Jeskyni pravdy nebo k Jeskyni pravdy?

Co udělá Hanička?

Hrdinně se vypraví k Jeskyni Pravdy ………………………………………… otoč na s. 18

Hrdinně se vypraví k Jeskyni Pravdy ………………………………………… otoč na s. 19 18

 

Kapitola XVIII. Malá praktická lekce filosofie

Vydáme se k jeskyni pravdy,“ řekla Hanička. A tak šli. Chvilku procházeli, když tu se za nimi ozval štěkot. „Ajaj,“ vykřikla Vrněčka, „to je Azor!“ a vystartovala kupředu a po stromu nahoru. A tu se za ní objevil pes. Hanička ho chtěla chytit, ale proklouzl ji mezi prsty, ale to už Vrněčka vybíhala po jednom ze stromů nahoru. A šup, Azor za ní. V rychlosti, která připomínala rychlost geparda, oba vylítaly nahoru, směrem ke koruně stromu. V tom si však Azor uvědomil, že je pes, a že šplhat neumí a bum, začal padat dolů.

Letěl dolů vzduchem. “Už si nezaštěkám,” pomyslel si smutně, když z výšky šedesátitří metrů shlížel na povrch země. Za svůj poměrně dlouhý psí život již poznal, že jsou tvorové, kteří umějí létat – říká se jim ptáci a nemá cenu se za nimi zbytečně honit, protože když už si pes myslí, že je zakousne, frnk a jsou kdesi vysoko v oblacích.

Mezi tyto létající tvory on sám rozhodně nepatřil. Měl sice řadu jiných, nesporných výhod – jako například umění čůrat na patníky, poštěkávat na kočky a dokonce i dávat pac – ale v dané konkrétní situaci si nedokázal vybavit, kterou z nich by nějak účinněji použil.

Padal. Zatlačil si oči packami a doufal, že co nedokáže vnímat smysly, nemůže ani existovat. Když ale packy dal opět od sebe, nic se nezměnilo. Padal. Jen v koutku svého zrakového obzoru spatřil podivného ptáka, jak poletuje povětřím. Na druhý pohled pochopil, že to není pták, ale ryba, která má mimo ploutví i křídla.

“Myslel jsem, že ryby křídla nemají,” pronesl Azor víc k sobě než k rybě, “alespoň já jsem se s ničím podobným za svůj psí život nesetkal.” Ryba spustila křídla a spustila se střemhlav k šelmě psovité. “Je vidět, že máte zcela zásadní nedostatky ve filosofickém vzdělání,” pronesla přitom ve výši 57 metrů a 32 centimetrů nad zemí. “Máte pravdu,” odpověděl jí Azor a klesl přitom o metr níže, “seznámil jsem se dosud jen s Aristotelem a jeho druhy a rody.”

“Vidíte,” odpověděla suše ryba, “kdybyste znal Huma, věděl byste, že váš závěr o tom, že ryby křídla nemají, je pouze závěr odvozený ze zkušenosti, který je následkem zvyku, nikoliv rozumové úvahy. A kdybyste četl Darwina,” pokračovala sečtělá ryba dál, zatímco Azor klesl na výšku 24 metrů a 11 centimetrů nad zemí, “dozvěděl byste se, že celý svět stojí na přírodním výběru, přirozené mutaci. Nakonec přežijí jen ti, kteří se nejlépe přizpůsobí podmínkám v jejich okolí a všichni ostatní umřou. Silnější přežívají!”

V tu chvíli byl již Azor jen o něco málo nad hranicí pěti metrů nad zemí. “Tváří v tvář smrti se otevírá možnost. Smrt je nejvlastnější možností mého vždy jedinečného pobytu!” vykřikla ještě ryba a zamířila kursem ke knihovně, aby si dočetla Heideggerovo Bytí a nicotu.

Azor padal. Ale metr nad zemí si uvědomil možnost a narostla mu křídla. Zamával jimi a vzlétl ke hvězdám.

„To bylo zajímavé,“ podotkla Hanička, zatímco Vrněčka seskočila ze stromu na všechny čtyři. „Pojďme dál,“ řekla jen. A tak šli dál.

Otoč na s. 20

Létající rybka Sokrates, model 2.01 KAPR 19

 

Kapitola XIX. PUCH

Vydáme se k jeskyni pravdy,“ řekla Hanička. A tak šli. Ušli několik kroků, když se Hanička začala držet za nos. „Něco tu příšerně páchne,“ otočila se na Vrněčku, protože se trochu bála, aby to nebyly její nohy – a chtěla tak ze sebe smést podezření. „Blížíme se k Údolí Lískopyskáče smradlavého,“ zašeptala jí Vrněčka v odpověď. „Lískopyskáče smradlavého?“ v očích Haničky se blýskla otázka.

„Lískopyskáč smradlavý je nejzajímavější exemplář v Tžungli,“ vysvětloval Světlonoš, „je tak plachý, že ho málokdy kdo spatří.“ „Za to ho každý cítí,“ podotkla Hanička. „Je to jeho přirozená ochrana před nepřítelem,“ vysvětlovala Vrněčka. „To chápu. Já už ale nemohu jít dál, ten smrad je úplně vidět.“ A skutečně se před jejími zraky vyjevil Puch v materiální formě, která jakoby představovala zeď.

„Musíš to nějak překonat, Haničko,“ prosila jí Vrněčka, „uvědom si, že máš schopnosti zachytit pach až 10.000 x menší než já.“ „Ale ono to smrdí…“ namítala Hanička. „Jediná šance je probourat puchovou zeď je použít antismyslový Kantovský detonátor,“ navrhl Foton. „Co to je?“ zeptala se Hanička.

„Je to obecný rozbiječ smyslů. Překonává empirii pomocí Kantova imperativu. Nic není v rozumu, co by nebylo dříve ve smyslech. Vyjma rozumu samého! A tak funguje tento detonátor v podstatě jako pračka, která pere veškeré empirie a ponechává čistý rozum bez vnějších nánosů,“ vysvětlovala Vrněčka. „Naštěstí mám hned tři u sebe,“ podotkl Foton, „očekával jsem, že se smysly mohou být problémy.“

„Odpal je!“ vykřikla Hanička a hned za chvíli se ozval zvuk detonace, ale pak již nebylo nic, vyjma čistého rozumu. A Hanička tak prorazila skrze pachovou stěnu a putovala dál, k Jeskyni pravdy.

Otoč na s. 20

Puch z Lískopyskáče smradlavého vytvářel až materializovanou zeď smradu 20

 

Kapitola XX. Jeskyně pravdy – místnost první

Když ušli ještě pár kroků, zjevila se před nimi jeskyně. „To je jeskyně pravdy,“ pomyslela si Hanička. „To je jeskyně pravdy,“ zamumlal bojácně Foton. „To je jeskyně pravdy,“ řekla kočička Vrněčka Haničce, „dál už musíš jít jen sama. Jen Ty jsi schopna projít jeskyní pravdy, neboť jsi podle legend Ta HA-NI-ČKA, jejíž jméno budou stvoly rostlin hláskovat.“

„Ale já,…“ namítala Hanička, „já…nechci jít sama…“ „Musíš,“ poštouchla jí Vrněčka svou bílou pacičkou, „protože jenom tak se zase potkáme a budeme spolu – už napořád.“ I Foton pokýval hlavou na znamení souhlasu. „Tvá cesta jde dál, čarokrásná. Mé světlo nechť tě provází v temné jeskyni,“ pravil a vytrhl si jeden ze svých zlatých paprskových vlasů, které blyštivě osvětlovaly kraj před jeskyní.

„Tak tedy půjdu,“ souhlasila nakonec Hanička, a aby si dodala kuráže, podrbala kočičku na krku, dala krátkou pusu na čelo Fotonu a krokem pomalým, leč jistým, neboť její chrabré srdce již opět plálo pro záchranu přátel, se vydala kupředu, vstříc nebezpečím, které na ni v divoké jeskyni čekali.

Vstoupila do první místnosti a hned si všimla, že se rozdvojuje. „Další rozcestník,“ pomyslela si Hanička a přišlo jí na mysl, že život je plný rozhodnutí, které ani nechce dělat, ale nakonec je učinit musí. Na levé ceduli stálo: „Čas je relativní. Jak kdy.“

Na pravé ceduli stálo: „Najdi svůj pevný středobod a pohni světem.“

Jeskyně pravdy… Nelžu Vám!!!

Co udělá Hanička?

Projde skrze čas ………………………………………… otoč na s. 21

Projde skrze prostor ………………………………………… otoč na s. 22 21

 

Kapitola XXI. Jeskyně pravdy – místnost, kde se recykluje Čas

Když vstoupila do místnosti, spatřila a uslyšela tisíce tikajících hodin. Chvíli si říkala, že se ocitla u hodináře, když tu si povšimla, že všechny hodinky běžely jinak. Některé dokonce běžely pozpátku. „To je mi divné,“ pomyslela si Hanička, jak to, že všechny měří jiný čas? Vždyť jsem přeci na jednom místě, v jednom čase, mělo by tu být tedy všude stejně.“

U jedněch hodinek si všimla staršího, bělovlasého kudrnatého pána, který šroubovákem pohyboval strojem hodinek. „Dobrý den,“ oslovila ho proto, „vy jste hodinář?“ Mužík se na ní otočil, pohladil si knír a zamyšleně odpověděl. „Nikoliv, jsem strážce času. Hlídám tu čas“ „Hlídáte čas? Ale proč vám všechny hodinky potom ukazují jiný čas? To jste mi pěkný strážce…“ „Haničko, čas je relativní,“ odpověděl jí muž.

„To už jsem, myslím, někdy slyšela,“ řekla Hanička, ale k čemu mi ta poučka je?“ „Pokud jsi odvážného srdce,“ odpověděl jí muž, „pak můžeš cestovat časem, přenášet se tam i onam a být jinde než jsi. Dokonce se můžeš protnout i s jinou rovinou reality, skočit do modálního času, který mohl být a nebyl, ale teď se stal. Je to možnost reality…

Na,“ podával jí muž předmět, který držel ve své kapse, zde máš kostku času… hoď s ní a přesuneš se jinam… pomůže ti…“ Hanička si vzala kostku a už už chtěla hodit – pak si ovšem vzpomněla, že nezná dobrodincovo jméno, a tak se otázala: „A jak se jmenuješ ty? Komu mám poděkovat?“

„Lidé mi říkají jinak v čase i prostoru. Indiáni mě nazývali Jeden kámen, Britové za své koloniální slávy One Stone, Napoleonovi Francouzi zas Une Pierre a Němci po první světové válce Ein Stein…“

Hanička se zasmála, protože poznala přelud svého snu a hodila kostkou…

Kostka času, která vyjadřuje modalitu pohybu v časoprostoru

Co udělá Hanička? Hoď kouzelnou kostkou!

Padla 1 … jdi na stranu 1

Padla 2 … jdi na stranu 2

Padla 3 … jdi na stranu 3

Padla 4 … jdi na stranu 4

Padla 5 … jdi na stranu 23

Padla 6 … házej znovu 22

 

Kapitola XXII. Jeskyně pravdy – místnost, kde se přestal točit svět

Když vstoupila do místnosti, trochu se vylekala, neboť k ní přibíhal zmatený vousatý pán, chytající Haničku za ruce a volající: „Už se netočí! Už se netočí! A já chci, aby se točilo,“ a poukazoval na svůj prázdný půllitr. Za jeho zády se pak rozprostíral … vesmír. „Jak se jen mohl dostat do jeskyně?“ zarazila se Hanička, ale nakonec to vše je jen sen… Sen, který nemá hranic.

Vousatý pán ale nenechal Haničce ani chvíli klidu a už už jí ukazoval na vesmírném prostoru jeden bod: „Podívej, netočí se!!! Netočí!“ A tu si Hanička všimla Země, která proplouvala vesmírem, ale, pán měl pravdu, netočila se. „Co se stalo,“ zeptala se spíše pro sebe, ale vousáč hned odpovídal: „To vesmírný rotoped – nikdo na něm nejezdí,“ a ukazoval na podivuhodný přístroj v rohu místnosti, „už pár dní se kola netočí, a s nimi i Země.“

„Jakpak to?“ vyzvídala Hanička, kterou začala celá věc znepokojovat. Vždyť pokud se neotáčí Země, tak bude v Senci pořád noc a ona se možná nikdy neprobudí z tohoto zvláštního snu. „Dostal jsem dištanc od Intergalaktické cyklistické federace za požívání dopingu. Přitom jsem si jenom trošku potáhnul. No uznej, to je přeci strašný trest. A teď se netočí,“ a znovu smutně ukázal prázdný půllitr.

Hanička se zamyslela. Sama šlapat na kole nechtěla, to zase ne, ale bylo by vhodné najít náhradu za cyklistu. Jenže koho? Musela by se vracet zpátky do Tžungle a na to neměla čas. „Zkoušel jste podat odvolání?“ blýsklo jí hlavou. „Ne, to ne.“ „Podle regulí cyklistické federace musí být seznam dopingových látek vždy každému závodníku dopraven s týdenním předstihem!“ „Ale než dojde odvolání k Intergalaktickému soudu, trvá to nekonečně dlouhou dobu,“ povzdych si pán. „Ha, ale odvolání má přeci suspenzivní účinek,“ blýskla se Hanička se svými právními vědomostmi, „než přijde rozhodnutí, můžete si v klidu šlapat!“

„Heuréka,“ vykřikl vousatý pán, nasmolil pár slov na pergamenový papír, složil jej do tvaru vlaštovky a vhodil do vesmíru. Ta začala pomalu plout jako vesmírný koráb za svým nekonečným cílem.

Vousatý pán si sedl zvesela za rotoped a začal šlapat, zároveň se Zeměkoulí roztočil i pípu a spokojeně si mlel pod vousy: „A přece se točí, a přece se točí.“ A Haničce bylo náhle jasné, s kým měla tu čest. Protože se Země zvesela otáčela, mohla procházet dál, za cílem své cesty.

Otoč na s. 23

A přece se točí! 23

 

Kapitola XXIII. Je třeba zabít autora

Náhle se před Haničkou zjevil konec jeskyně a ona byla oslepena bolestivým světlem. Chtěla se otočit a prchnout zpět dovnitř, ale zarazil ji melodický hlas: „To je světlo poznání, bolí, ale musíš to vydržet a pak se ti vše vyjeví jasněji. Prozři stíny, neboť podle legend jsi Ta HA-NI-ČKA, jejíž jméno budou stvoly rostlin hláskovat.“ „A kdo jsi ty?“ zeptala se Hanička. „Jsem neznámý mudrc AD. Pro přátele však pouze neznámý mudrc A. Čekal jsem na tebe.“ „Opravdu? A co kdybych nepřišla,“ řekla Hanička. „Kdybys nepřišla, tak bys nepřišla, protože bys nepřišla. A naopak. Přišla jsi, protože kdybys nepřišla, tak bys nemohla přijít.“

„To je mi pěkná hloupost,“ pomyslela si Hanička, „ten rádoby mudrc říká jen to, co je zřejmé.“ Ale pak si vzpomněla na kočičku Vrněčku a její slova o tom, že pouze neznámý mudrc AD může zachránit Svěd, a tak se na něj usmála, jak jen to nejlépe dovedla a řekla: „Prý mi můžete pomoci zachránit Svěd před Hltem Všežravem…“ „Pomůžu? To jistě ne. Pomoc si budeš muset sama… ale mohu ti poradit. Abys však mohla zachránit Svěd, musíš porozumět, co je Svěd, co je Hlt Všežrav a kdo tvoří Příběh.“ „Svěd je toto a ne ono, ale právě to co jest, neboť kdyby to bylo něco, co není, nebylo by to to, co je. Hlt Všežrav neexistuje, jeho opravdovou substancí je to, že žere. Příběh tvoří Autor,“ vyhrkla Hanička, neboť chtěla ukázat, že také rozumí filosofii, až neznámý mudrc AD nespolkl veškerou moudrost, ale že mu přeci jen nějaká uvízla v krku, když jí polykal a musel ji vrátit světu, aby ji dobaštili jiní.

„Správně, ale zkus se teď na vše podívat z jiného úhlu. Pokud je Svěd toto, pak toto Toto bylo vytvořeno. Hlt Všežrav je ten, kdo bortí Toto a nicuje je. Jsme v Příběhu a on jej narušuje, požírá jeho postavy i narativ, zkrátka požírá celý smysl, formu i obsah. Pokud totiž Příběh tvoří Autor, pak Hlt Všežrav je jeho unikáním, je symbolem autorovi nedokonalosti, jeho sklerózy. Autor zapomíná a Příběh se nicuje. Proto mizí postavy, i Svěd.“

„Ale pak nelze zachránit Svěd… Autor zapomíná, Příběh mizí a Hlt Všežrav vše požere. Jak bych mohla zachránit Svěd já?“ zděsila se Hanička. „Otázka zní, kdo je Autor. Je autorem ten, kdo píše? Myslím, že ne nebo by jím být neměl?“ odpověděl otázkou neznámý mudrc AD.

A Hanička si vzpomněla na hodiny literatury, kde psala testy Autor – dílo, a vždy si myslela, že Autor je ten, co dílo napsal. „Kdo by mohl být autorem jiným?“ zeptala se nahlas. „Zamysli se,“ odpověděl neznámý mudrc AD, „kdo tvořil tento Příběh? Kdo otáčel stránky?“ „Ten… ten kdo příběh četl.“ „Ano! Čtenář! Nezáleží na tom, kdo je autor. Zachránit Příběh lze jen skrze čtenáře. On vytváří Jsoucno a Bytí fantazie. Jedině skrze něj může být poražen děsivý Hlt Všežrav, ten který není a žere. Boj proti autorově skleróze má šanci jedině tehdy, pokud začne tvořit i čtenář.“

„Ale co mám dělat,“ ptala se Hanička, „jsem přeci spíše postavou než čtenářem?“ „Ale můžeš být obojím. Aby Svěd byl, musí se odstranit Autor a existovat pak může čtenář. Tak jako Nietzsche odstranil Boha, tak ty musíš odstranit Autora. Je třeba zabít autora, aby nastavil panování čtenáře – jen tak vzniká nový příběh, volný a svobodný, který se může posunout dál …“

„Ale jak mohu zabít Autora, když jsem pouze postava? A vůbec,“ otřepala se Hanička, „nechci nikoho zabíjet. A už vůbec ne někoho, koho neznám…“ „Literární smrt nebolí, je osvobozující,“ odpověděl neznámý mudrc AD, „je vysvobozením z klišé a zvyku.“ „Ale stále nevím, kdo je autor…“ „Já jsem autorovo alter ego. Musíš mě praštit tímto Kladivem Fantazie,“ podával Haničce neznámý mudrc AD kladivo. „Ale já vás nechci praštit,“ namítala Hanička. 24

 

„Pokud to neuděláš, zahyne Svěd a s ním i já. Musíš mě praštit,“ odpověděl jí neznámý mudrc AD, ale protože si všimnul, že stále váhá, mrknul na ní a konejšivě pravil: „Neboj, má hlava je zcela prázdná. Ba dokonce neobsahuje ani mozkomíšní mok.“

A tak Hanička vzala kladivo a „prásk, bum“ a neznámý mudrc AD zmizel, ale Svěd okolo ní vytrysknul barvami a estetickou dokonalostí. Někde v dáli se začaly tvořit příběhy. A tu k Haničce přiskotačila Kočička Vrnička a schoulila se do jejího klína. „Haničko, ty jsi zachránila Svěd!“ vrněla, a kolem tančil Foton a další postavičky, které se v Příběhu objevily.

A stvoly rostlin začaly hláskovat: „HA-NI-ČKA“

 

 

ZAČÁTEK

Stvoly rostlin začaly hláskovat: „HA-NI-ČKA“ Na snímku typické kytky obecné (caltha vulgaris) 25

 

Následující stránky zůstávají prázdné, aby mohl tvořit čtenář 26

---