Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Gana III.

07. 06. 2024
3
1
68
Autor
Ritauska

Cesta do hlavního města je dlouhá, vleklá, nepohodlná a otravná. Moje společnice, která se představila jako Serena, mě naučila řídit a na rovných vyprázdněných úsecích mi tu a tam půjčí volant. Nejdřív jsem z toho ve stresu, ale časem si jízdu začnu užívat. Jak opouštíme jih a pomalu se blížíme k centru kontinentu, mění se i struktura vozovek a provoz. Tady je asfalt hladký a silnice široké, téměř to s námi nehází. Můžeme jet docela rychle, pokud zrovna nestojíme v koloně.

Trvá to zhruba tři dny, než konečně spatříme obrysy hlavního města. Je podvečer a krajinu začíná obestírat soumrak. Proti obzoru se však tyčí ohromné prosklené budovy, v jejichž odrazu se třpytí zapadající slunce. Vypadá to magicky.

Překvapeně vydechnu, jelikož nad ním spatřím jedno z přistávajících meziplanetárních vznášedel. Je lesklé, podlouhlé a zvolna klesá kamsi do středu města. Nikdy jsem ho takhle zblízka neviděla. V mé domovině se žádný air-port nenachází.

Překvapeně otevřu pusu.

„Dávej pozor na cestu, ať se na závěr nevybouráme,“ cukne mi Serena s volantem. „Anebo víš, co. Radši zastav. Vyměníme se. Za chvíli budeme projíždět branou. Musíš se schovat. Nemáš doklady, a i když ty chlápky, co střeží průmyslový vjezd znám většinou osobně, může se mezi nimi objevit nějaký zmetek.“

Přikývnu a zastavím u nedaleké čerpací stanice.

Serena vyleze ven a jde natankovat palivo.

Čekám na ni a srdce mi začíná bušit. Co když to špatně skončí a dopadnou mě už při vjezdu? Najdou mě na korbě a místo práce ve městě, skončím v nějakém lágru nebo nedej bože v té Vesmírné Legii?! Co to asi je Vesmírná Legie. Hlavou se mi mihne děj military románu, který jsem kdysi našla vyhozený na skládce. Byl o žoldácích, kteří sbírali otroky při svých nájezdech Galaxií a nutili je bojovat po jejich boku. Nejdřív následoval dost hnusný výcvik, který hodně z těch nebožáků nepřežilo, a pak je poslali do krvavé první linie. Končetiny, střeva a kusy trupů tam tehdy lítaly vzduchem a místy se to ani nedalo číst. Jenže já byla zvědavá, jak to skončí. Jestli hlavní hrdina dá svým únoscům na prdel, nebo ho nakonec sejmou. Jenže poslední pár stránek někdo vytrhnul a já se nikdy nedozvěděla finále.

Žaludek mi sevře strach. Už ta četba byl dost horor. Co teprve něco takového zažít. Sice mám kanady od uniformy z meziplanetárky, ale to sotva stačí k přežití v armádě. Prát se moc neumím. A zbraň jsem nikdy v ruce nedržela. Navíc nejsem žádný hrdina jako ten svalnatý borec z románu. Dost věcí se bojím. Tmy třeba. Nebo cizích lidí.

„Nádrž je plná, teď ještě budeme muset něco udělat s tebou,“ objeví se znenadání Serena. V rukách drží dva kelímky s kafem. Jeden z nich mi podá.

Usrknu. Nápoj je horký a velmi sladký.

„Jaký je plán?“ zeptám se opatrně.

„Zajedeme někam do stínu a vlezeš si pod podvozek. Je tam čeho se chytit. Když se přitiskneš břichem k podlaze, nebudeš zvenčí vidět. Doufám, že máš dost sil a nepustíš se.“

„Co jiného mi zbývá,“ přikývnu. Ten trik s podvozkem mi přijde lepší, než trčet na korbě.

„Přesně tak. Nevydávej žádné zvuky. Musíš se ovládat, ať se bude dít cokoliv. Pojedu pomalu, aby se motor příliš nezahřál. Za branou hned zastavím, aby sis mohla odpočinout. Věř mi, mám s tím zkušenosti.“

Zřejmě vskutku nejsem první ani poslední, koho sem takhle propašovala. Nezbývá než důvěřovat, že to všechno nějak ukecá. Domů se sotva můžu vrátit pěšky. Tahle jízdenka není zpáteční.

Udělám, jak mi řekne. Chytím se jakéhosi železa, nohy zaklesnu za výfuk a přitisknu se co nejvýš k podlaze nade mnou.

Slyším, že nastoupí a nastartuje. Nechala vůz chvíli stát, takže motor naštěstí vychladl a není rozpálený.

Náklaďák se dá do pohybu. Jede pomalu a ne příliš dlouho.

Zastavíme.

Polknu. Stojíme u brány.

Slyším tlumený hovor, potom kroky.

Serena otevře dveře a vystoupí ven.

„Zdravím,“ zahučí svým nezaměnitelným chraplákem.

„Koho nám to čerti nesou,“ ozve se nakřáplý hlas. Muž si trochu šlape na jazyk. „Jak bylo dole?“

„Deštivo. Rozmoklý vozovky, blbá viditelnost. Co ti budu povídat, Dagu. Stálo to za starou bačkoru. Jsem ráda, že jsem doma,“ povzdechne unaveně.

„Koukal jsem na síť. Prej dole hrozí povodně. Pokud to tam voda smete, budeme mít napilno. Smraďoši se zase budou houfovat u zdi.“

Serena jen něco otráveně zamumlá, vrátí se k autu a chvíli se přehrabuje v kabině.

Snažím se nedýchat, jsem napnutá jako struna od kytary.

„Něco jsem vám přivezla. Jsou sice bez kolku, ale za pár šupů,“ učiní několik kroků k oběma mužům.

„Cigára! No super. Jsi dobrá baba,“ zaraduje se druhý ze strážných, který pro změnu trochu huhňá.

„A ještě tady tyhle hadry. Na pobřeží se to vyrábí po tunách. Všechny značky se tam šijou ve stejnejch fabrikách.“

„Halenka od Etalonu?“ vyhrkne šišlavý šťastně. „Ty nezklameš. Žena bude mít co nevidět narozeniny. Bude šťastná jak blecha.“

„Já tuhle pěknou košilku dám dceři. Hlásí se do první práce. Určitě jí přijde vhod,“ přidá se huhňavý.

„Jsem ráda, že máte radost. Na pobřeží se tyhle cetky, který tady kupujete za tisíce, seženou snadno pod rukou za kilčo,“ uchechtne se Serena.

„Co jsme dlužní?“ zeptá se šišlavý.

„Ále nic. Berte to jako přátelskou pozornost. Zas tak málo nevydělám, abych si nemohla dovolit podarovat kamarády.“

„Tak moc díky. Máš to u nás.“

„Kdyby lidi tady na vlastní voči viděli, v jakých podmínkách se to tam šije. Víc jak pár stováčů by za to nikdo nedal…“ pokračuje Serena, když tu ji kdosi přeruší. Po asfaltu zaduní další kroky. Příchozí má na sobě pevnou obuv s tvrdou podrážkou.

„Co ssse to tam děje?“ vřískne z ničeho nic vyšší hlas přísně. Zní podivně sykavě, jako kdyby měl mluvčí problém s vyslovením některých souhlásek.

Ztuhnu.

„Běžná kontrola,“ praví nahuhňaný, nic, co by stálo za pozornost.“

„Náklaďáky s prázdnou korbou vždycky stojí za pozornost.“

„Tohle je jen stará známá Serena. Odváží bordel k recyklaci. Točí jižní pobřeží,“ zašišlá smírně druhý.

Místo odpovědi, se kroky ještě o něco více přiblíží. Muž je kousek ode mne.

Přestanu dýchat.

Slyším, jak zápolí s řemeny zadní plachty a pak vylézá na korbu. Ocitne se nad mou hlavou. Cítím, jak kope do provazů a srovnaných igelitových pytlů v koutě. O chvilku později seskočí dolů a dřepne si na bobek.

Napnu nohy a přitáhnu se, abych nepřečnívala spodní rám. Břichem se přitisknu k podvozku.

Stisknu zuby, aby mi nezačaly drkotat, a zatnu všechny svaly. Ruce se mi začnou klepat. Vyčerpáním i nervozitou. Pokud mě tu najde, jsem v hajzlu.

„Máte tady zrezlou zadní nápravu, některé části potřebují výměnu,“ sykne stroze. „Za používání nezpůsobilého vozidla hrozí pokuta ve výši pět tisíc yerrinů.“

„Dole je vlhko, což urychluje korozi. Když jsem vyjížděla, bylo to ještě v cajku,“ brání se Serena. Její hlas, na to v jakém průšvihu se nacházíme, zní až neuvěřitelně vyrovnaně.

„Až pojedete příště znovu na jih, zkontroluju si vás. A běda jak to nebude opravené,“ narovná se konečně muž a poodstoupí. Pak si ještě vyfotí poznávací značku a naše vozidlo konečně propustí.

Ze srdce mi spadne šutrák velikosti meteoritu. Tohle bylo o fous.

 

***

 

 Yosir Gubacak, Serenin syn je štíhlý, takřka hubený čtyřicátník se světle fialovou pletí a řídnoucím vlasovým porostem. Pod skobovitým nosem mu raší takový divný vypelichaný knírek. Na sobě má tvídové sako a pod ním růžovou košili.

Se svou matkou si vymění několik zdvořilostních frází a pak mi naznačí, ať si sednu do vozu, kterým právě přijel. Je to luxusní nablýskaná kára podlouhlého tvaru se zatmavěnými skly.

Nedám se dvakrát pobízet. Otevřu dveře, zapadnu do měkounké kožené sedačky a zavřu za sebou. Ještě nikdy jsem takový vůz neviděla, natož, abych v něm seděla. Na jihu takhle drahá auta nikdo nevlastní. Ani majitelé fabrik ne.

Pohodlně se uvelebím a vyčkávám, co se bude dít. Skrz okénko pozoruju, jak spolu něco tlumeně řeší. Není jim však vidět do tváře, na to je všude už příliš velká tma.

Muž rozhazuje rukama, vypadá rozrušeně. Smysl jejich hovoru však pochytit nedokážu, auto příliš tlumí zvuky přicházející zvenčí.

Když se konečně domluví, Serena odchází. Vypadá sklesle. Mávne mi pravicí na pozdrav a vleze do svého oprýskaného náklaďáku, který proti téhle káře vypadá uboze. Nastartuje, a pak už jen bezmocně pozoruju koncová světla pomalu mizející ve tmě.

„Takže ty chceš pro mě pracovat, smraďoško?“ nastoupí do vozu pan vypelichaný knírek.

Ve vzduchu ucítím nasládlý odér kořeněného parfému. Někde uvnitř se ve mně něco vzpříčí. Na jihu se muži nevoní. Považují to za změkčilost. Všichni tam smrdí kyselým potem a kouřem z ohnišť. Jsem na to zvyklá. Tohle mi přijde divné, takové zženštilé.

Chci něco říci, ale nenechá mě. Místo toho vyloví z přihrádky v palubce nějaký sprej a palcem zmáčkne čudlík. Ozve se zasyčení a utonu v mlze štiplavého aerosolu

Rozkašlu se.

„Nechci, abys mi zavšivila káru,“ dodá na vysvětlenou a nechá sjet okýnka po obou stranách.

Co je to?“ zeptám se opatrně.

„Docela účinný antiparazitikum. Vy lidi z okrajů hygieně moc nedáte. Myjete se jen, když zmoknete,“ uchechtne se vlastnímu vtipu a nastartuje.

Stisknu zuby. Mám co dělat, aby mu něco jadrného neodsekla. Raději však mlčím. Nejsem zrovna v pozici, kdybych si mohla vyskakovat. Nejhorší na tom je, že má pravdu. Všelijaký hmyz se v slumu množí velmi rychle a hbitě zalézá do matrací, dek a oděvů. Tudíž se co chvíli drbeme všichni. Zda jde o komáří kousnutí, vši, štěnice nebo svrab raději nikdo moc nezkoumá. Občas vykouříme chatrč vonným listím, nebo se vykoupáme v řece. Jenže Lada bývá díky splaškům z výroby tak špinavá, že nás kůže mnohdy svědí ještě více.

„Máma říkala, že máš zájem dělat v mojí úklidovce,“ hodí po mně kosým pohledem.

„Mám a velký,“ přikývnu rychle.

„Orben ale není místo pro flákače a povaleče, jako ta díra odkud pocházíš.“

Raději na to nereaguju. Zřejmě o lidech jako já, nemá moc vysoké mínění. Pro všechny místní jsme prostě smraďoši. Nenápadně si čichnu k podpaždí. Je to ponižující a dost hnusný, ale bohužel má tak trochu pravda. Ani nevím, kdy naposledy jsem se myla nebo prala oblečení.

„Tady se maká,“ pokračuje v monologu, zatímco vůz pomalu míří k centru města. „Spadlo mi teď pár kšeftů a potřebuju na to lidi. Blízko severního air-portu postavili nový obchoďák a před otevřením se tam musí uklidit do čista. Na skle nebo podlaze nesmí zůstat ani jediný smítko, ani jediná šmouha. Ale to ti nesvěřím, nemáš žádný zkušenosti,“ odfrkne si.

„Učím se rychle,“ poznamenám snaživě.

„To doufám. Pokud po tobě bude zůstávat bordel, nebo uděláš nějakej průser, naložím tě do tohohle vozu a vysadím někde daleko za městem uprostřed pustiny. Rozumíme si,“ pohlédne na mě přísně.

Raději rychle několikrát přikývnu. Muž je uhnětený z odlišného těsta než jeho matka. Chladný, arogantní a nepřístupný. Po její srdečnosti ani památky. Taky vlastní úplně jiné auto. Mám dojem, že to s tím souvisí.

„Pak jsou tu ještě pravidelný úklidy v kanclech nebo na úřadě, ale ani tam není moc moudrý, abys lezla, dokud nebudeš něco umět. Nechci, abys připoutala nežádoucí pozornost. Úředníci mají lepší přístup k evidenci a mohli by se šťourat ve tvém původu. To nepotřebuješ ani ty ani já.“

„To ne, no.“

„Asi nejlíp mi pro začátek vychází úklid domácnosti. Tam nejde nic moc zkazit. Vyluxuješ, vytřeš podlahy, vezmeš nábytek leštěnkou. Zaleješ kytky. Zaučí tě do toho Ruba. Ta kravka se nechala zbouchnout a bude u mě končit. Doufám, že nejsi taky tak pitomá,“ pohlédne na mě přísně.

„Nechci teď děti. Právě proto, jsem zdrhla z jihu,“ ubezpečím ho.

„Dobře. Na haranty nejsem zvědavej. Nemám zájem, někomu přispívat na dávky. Pokud si nedáš bacha a někdo ti fakana udělá, na hodinu tě propustím. Je ti to jasný?“

„O tohle fakt mít strach nemusíte.“

„Tohle na začátku tvrdí každá, ale nedá se tomu moc věřit,“ zavrčí podmračeně.

Jen pokrčím rameny.

„Zítra ti nechám vystavit doklady s fingovaným ID. Nejlíp se mi osvědčil jeden děcák, co už dneska neexistuje. To, že holka z děcáku skončí v úklidovce není nikomu divný. Kde taky jinde, že jo. V právnický firmě, nebo bance, kde je potřeba vzdělání, asi těžko. Vyučila ses jako prodavačka, ale práci ti vzali Bellani, a tak uklízíš lidem baráky. To zní docela věrohodně. Když se tě někdo bude ptát na dětství, tak o tom nebudeš chtít mluvit. Nikdo tě nemůže nutit.“

„Ehm Bellani?“ skočím mu do řeči. O obyvatelích jiných planet toho zase tak moc nevím. V místní jednotřídce, kterou jsem pár let navštěvovala, nás toho moc nenaučili. O vesmíru skoro nic. Brali jsme jen místní zeměpis. Názvy největších měst a důležitých průmyslových lokalit. Hledět ke hvězdám nám spíš zakazovali.

„Smraďoši z Bellanu II. Od doby, co jim tam zuří válka, se nám sem cpou uprchlíci bez domova, o který tady nikdo nestojí, ale Nazairští primátoři je musí přijímat kvůli kvótám z Unie Středu. Dostávají na ně dotace, a tak je zaměstnávají na podřadnějších pozicích, aby se tu neflákali a měli z čeho žít. Ono to teda moc nefunguje, protože přistěhovalců je moc a míst málo, nicméně díky tomu žádný nevybydou na lidi, jako jsi třeba ty.“

„Aha,“ pravím zaraženě. O válce s Bellanem mluvila už Serena. Nespecifikovala však detaily. Nyní mi informace docela vyrazí dech. Nás chytají a zavírají do pracovních táborů, aby pak zaměstnávali cizí mimozemšťany?!

„Co se mračíš. Spravedlnost nehledej. Na obyčejným člověku nikdy nikomu nezáleželo. Nebýt meziplanetárních dohod a celý týhle zkurvený politiky, tak je sem nikdo nepustí. Jenže hlavouni z kongresu zaveleli a primátoři musí srazit paty a poslouchat. Já osobně se na ty jejich zelený ksichty a hmyzí pohyby taky nemůžu koukat. Když si jdu ráno pro pečivo a vidím je tam za kasou, chce se mi blejt. Ale můžu to říct nahlas? Může vůbec dneska člověk říct, co si myslí, aniž by byl obviněnej z xenofóbie nebo rasismu,“ zkroutí opovržlivě ret.

„Takže pokud to dobře chápu, budu uklízet někomu dům,“ vrátím se k původnímu tématu. O Bellanech si pak budu muset něco zjistit později. Docela mě to začalo zajímat.

„Přesně tak. Ruba tě zaučí a ty začneš šůrovat, až se ti bude od koštěte kouřit. Protože pokud ne, udělám s tebou krátkej proces. Jasný?“

„Jasný.“

Tak nevím, jestli jsem si úplně pomohla.


1 názor

Janina6
před 6 dny
Dát tip

Zajímavé, pořád hodně. Místy mám pocit, že čtu kritiku našeho současného světa ;) ale tak to má v dobrém scifíčku vlastně být.


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru