Život není holubník

Otec se nade mnou sklání, v ruce drží svou velkou sekeru a říká: „Nechoď tam!“

Je to pro mě bolestné probuzení, obávám se, že mě přišel zabít a stáhnout z kůže. Jsem plný černého strachu, maso může upéci a sníst a kůži prodá do výkupu.

Utíkám před ním jako před velkým zeleným hadem, který za mnou syčí, abych „tam“ nechodil. Kolem běhají velká zvířata s červenýma očima a každé jakoby křičelo, abych zůstal doma.

Podivný had s hlavou mého otce neustává v pronásledování. Vylezu po starém žebříku na půdu dědova stavení. Otec šplhá za mnou a nedbá přitom, že nemá žádné končetiny. Říkám mu: „Jdi do prdele!“, ale on jen křičí jako šílený: „Nechoď tam!“

Přelézám kupku starého sena, poté se protáhnu kolem otcova harampádí a ušpiním se prachem, již zcela zaprášený ocitnu se bez prachů v prázdnotou zející sýpce mého zploditele.

Otočím se, stále vidím otce, je celý zelený jako ten had, o kterém se mi zdálo, než jsem byl tak surově probuzen. Otec teď nadává, není už na takovou námahu zvyklý a já jsem taky celý zpocený.

Seskočím dál do prostoru půdy, je tam trochu starého sena. Nade mnou se nachází střecha spočívající na vyvýšených zdech. Pokračují k holubárně.

Připadám si velice malý, když se držím jednoho z holubů, který právě vylétl z holubárny nad dvorek. Stále slyším otcovo láteření. Jeho sekera leží dole na zemi kousek od hromady starého hnoje. Po dvoře se prohánějí zvířata, mají červené oči a vypadají trochu jako ženské.

Slyším zdola ryk, jak totiž na mě ženy pokříkují: „Pusť se! Nechoď tam!“ Stále se držím holuba. Dokonce i můj nemohoucí děda vyleze z baráku, aby zjistil, co se děje. Zamrkám na něj a rád bych zamával na pozdrav, ale místo toho jen opakuji moudro z jedné pohádky pro děti a dospělé: „Kdyby se nic nedělo, nebyly by dějiny.“

Ženy na dvoře se začínají obnažovat, otec slézá z půdy posraný od holubů.

Náhle pocítím závan neobyčejné svobody, letím s holubem až vysoko nad střechu, pak mu cosi pošeptám a pták se začne snášet k zemi.

V té chvíli děda zakroutí hlavou a vrátí se do domu, aby ulehl do postele, ze které už nikdy nevstane. Otec se směje z plného hrdla, je vidět, jak je šťastný a pyšný. Ženské jsou už celé nahaté a k zemi zbývá jen kousek.

Seskočím z holuba a jsem opět v normální velikosti, ležím na hromadě hnoje, který ale příjemně voní jako rozkvetlá horská louka. Otce už nevidím, jen slyším z dálky jeho hlas: „Nechoď tam“, čemuž ovšem nevěnuji pozornost, neboť louka je plná nahých ženštin.

V tom okamžiku jsem probuzen ze snu otcem, který se nade mnou sklání, v ruce drží svou velkou sekeru a říká: „Nechoď tam!“