100

   Z Československé Lidové Armády jsem se domů do civilu vrátil 2.8.1990. A to díky mlácení sametovým hadrem přes držku v listopadu o rok dříve. Čili na místo 2 roků a tedy 730 dní to bylo o circa dva měsíce kratší. A - vracel jsem se... Musím se teď tomu smát! Vracel jsem se s pravou nohou v sádře! No neuplynulo ani 34 let a historie se opakuje! To jsme tak jednou dostali hromadně vycházky a šlo se na pívo do Roudnice nad Labem. A tak řikal jsem si popijem si a nadlabem. Jo. Všecko cajk akorát teda při návratu už uvnitř kasáren jediné tři schůdky do ubytovacího likusáku a já se po šlápnutí na prostřední z nich skácel k zemi. Co blbneš ty vole!!! Spolubojovníci z toho měli bžundu. Zatímco já z toho měl zlomený kotník. Až mě z toho bral psotník.

   Návrat do zaměstnání po tak dlouhé době nebyl úplně snadný. Vše procházelo polistopadovým kvasem což provázela celá řada změn. Jednak se z Jižní Moravy jinak to socialistické Okresní Výroby Sadby stala a.s. (Akciová Společnost). A druhak se optimalizovala výroba aby nejenom byla ale byla také efektivní a výdělečná. A Slávek se tím řízením osudu dostal z ryze chlapské údržbářské čety na úplný opak spektra. Jelikož byl vyučen zahradníkem byl ze dne na den přiřazen do úplně ženského kolektivu. Stavba III. skleníků/sekce 11/růže. No... Dostal jsem aspoň mladou kolegyňku Marušku kterou jsem sice marně sváděl ale jinak byla švanda. Ona byla z Hrušek a já nevěděl že tam za nedlouho budu bydlet tež. Měli jsme to tam docela namíchané z hlediska variet. Červené s plochým květem Mercedes. Krásně voňavé krvavě rudé růže Kardinál! Růžové Soňa a Jackaranda. Žluté Landora - měly strašně velké trny a ruce z nich i přes rukavice byly rozpíchány až do krve. 

  Na expedici květin nebyly jen růže ale také karafiáty a gerbery. Zvonily tam imrvére telefény a "odbyťačky" vyřizovaly objednávky. To co jsem sklidil jsem pak vytřídil a zabalil dle délky stonku do balíčků po 20 kusech. Pak se to balilo do krabic a olepovalo nápisy: POZOR KŘEHKÉ! ŽIVÉ KVĚTY! Přebíral to řidič který to pak vezl Ávií do Břeclavi na nádraží na nakládku do vagonu pošty. Jmenoval se Petr Osička. Jednou za mnou přišel a měl v ruce malé papírové kolečko které vypadlo z balení krabice gerber. Dám ti penízku chceš? Vzal propisku a na kolečko napsal 100. Teď jsi bohatý! Asi týden poté vyjížděl se svým osobákem od domu na silnici a přehlédl přijíždějící auto. Nepřežil. Byl to moc fajn kluk...

   A teď při úklidu na mě to kolečko vypadlo. A to je taky ta jediná hmatatelná vzpomínka na něj. Celé ty roky to mám pořád u sebe...