Soutěž

Vzpomínám si, jak mi kdysi jedna prostitutka řekla: „Sex není sport, sex je radost!“

Jsem ve vysoké věži a mluvím s někým, kdo je tu doma. Jak tak spolu hovoříme, nabývám dojmu, že obyvatel věže je vzdělanec s velkým rozhledem.

„Měl by ses přihlásit do soutěže!“ říká stařec.

Odvětím mu s obavou v hlase: „Schody jsou vratké.“

„Ano, ale Hanka je hezká holka, i když se nezdá,“ láká mě mudrc k cestě do přízemí.

„Co když spadnu?“

„Budeš mrtvý, ale i z temnoty se dá povstat k novému životu!“

Připadám si, jako bych měl splnit třináctý úkol pro Asterixe. Navíc se obávám Bohouše.

Jdu k chatrným schodům, stařec se za mnou dívá. Konečně si vzpomínám: jsem ve škole ve Volyni. Schodiště je v takovém stavu, že mnozí žáci nesešli do přízemí už drahně let. Někteří zatím vyrostli a samým dřepěním nad knihami zmoudřeli a zešedivěli.

Opatrně sejdu ze schodů, zdola slyším Hanku: „Jsme v obležení!“

Nějací žáci táhnou starý kotel na dřevo a uhlí, jaký jsme mívali doma v Kakovicích. Jiní přinášejí školní lavice a nejrůznější nábytek. Další odněkud nosí cihly a rovněž se podílí na stavbě barikády, jež rychle roste do výšky i šířky, až je hlavní vchod zcela zatarasen.

Zatímco je zvenčí slyšet ryk obléhatelů, přichází pan ředitel s papírem, na kterém stojí velkými písmeny napsáno: NAŠI NEJLEPŠÍ. Lejstro přišpendlí na nástěnku a ustaraně odchází. Přistoupím blíž – Hanka se mi dívá přes rameno – a čtu na seznamu své jméno hned za Hančiným a Bohoušovým. Tito moji spolužáci zaujali přední pozice. Další jména nelze přečíst.

Otočím se: „Tak soutěž už proběhla?“

Hanka mluví tiše, takže ji ve všeobecném povyku stěží slyším: „Jsme v obležení, cožpak nechápeš, že tu všichni zahyneme?“

„Kdo na nás útočí?“

Hanka odpoví: „Jsou to ještě děti, tak jako jsme i my.“

Velmi se tomu divím, že jsme ještě děcka. Měl jsem za to, že už jsem dospěl, zbláznil se a dosáhl věku kolem pětatřiceti let. Hanka však vypadá, jako by právě chodila tak do šesté třídy a já ji svým vzrůstem nijak výrazně nepřevyšuji.

„Co budeme dělat?“ ptám se Hanky.

„Bohouš se nesmí nic dozvědět, ale budeme pokračovat v soutěži, abychom získali co nejvíce bodů.“

„Jaký to má smysl, když jsme stejně v obležení?“ podivuji se.

„Pan ředitel s námi drží, on nedopustí, aby Bohouš vyhrál.“

„Ano, ale co když nás zabijí?“

„Pak zahynete na poli cti a slávy,“ říká stařec a odvádí nás do jedné z učeben. Když vejdeme dovnitř, místnost je prázdná.

Obrátím se na starocha a on podá prostinké vysvětlení: „Nikdo jiný se totiž nepřihlásil. Jenom vy dva... a Bohouš, ale ten nesmí zvítězit.“

„Jaký má ta soutěž vůbec význam?“

„Smyslem soutěže nejsou branky, body ani vteřiny,“ odpoví stařec a rozplyne se.