Ostrov

Objevil jsem ostrov,

kde se děti učily kreslit lidské oči.

Na jiném místě, hluboko pod povrchem,

stroje montovaly bílé klouby.

Jako by všechno patřilo do ohromného soukolí.

Jednou se mě někdo zeptal na cestu.

Stál kousek dál ve stínu a já věděl,

že se na mě dívá očima z těch ostrovů.

Jsem já sám takový?

Jsem jako keramická soška?

Možná, že i města jsou jen kulisy z papíru.

Proto jsem se vydal do zrcadlového paláce,

abych si stoupl před trůn a pohlédl na svůj vlastní odraz

sedící vysoko nahoře.

Zeptal jsem se na všechno,

ale můj hlas byl příliš slabý a

nepřeklenul ten ohromný prostor

k mým vlastním uším.

Otočil jsem se a nikdy nepohlédl zpět.

Možná je lepší zapomenout,

že existují nějaké ostrovy,

kde se děti učí kreslit lidské oči.