Opustil mne, opustila jsem se.

Nad ránem, kdy zasvítil mi do polštáře,
obloha nesla obrovský stín.
Ani potůčky slz neopouštěly moje tváře,
jak neusychala za oknem rosa kopretin.

Povím vám tajemství, někdo tu má křídla,
vídávám ho ve snech  po pilulce lexaurinu.
Za jiným bych se neohlídla,
a též to jemu neprominu.

Čas běží a slzám konce není,
ptám se: přijde brzičko, moje vysvobození?
Až se tělo mé v anděla promění,
pro jiného budu já ze spánku buzení.

Stín chladný mne kolíbá, jeden z nás prohrává sázku,
hlavu jsem bezelstně schoulila na polštář.
Snad nepřijdu, já nechci přijít o lásku...
To z nebe se mi nad hlavu snáší svatozář.