Sám sobě bachařem?

Týpek za sebou zavřel dveře a zůstali jsme v místnosti jen sami dva. Řval na mě tak, že jsem si dřepnul na židli. Ječel a nadával. Nedalo se to vydržet. Přivázal jsem se k tý židli. Křičel, že jsem budižkničemu, nic neumím a dělám jen problémy. Prý bych ve svým věku měl už všechno dávno umět. Hovado, kriple... 

Pak se neudržel a začal mě mlátit. Bil mě pěstí, kopal a furt řval. S každou další ránou se mi někde na těle otevřela rána. Otupěl jsem tak, že jsem za každou ránu poděkoval. To ho rozčílilo ještě víc. Fyzickou bolest jsem přestal vnímat, větší bolest působil ten řev a nadávky. Nebyly vidět a přesto ničivá síla slov bolela víc než všechny kopance. Nezmohl jsem se na nic jen na děkování neustále dokola. Do uší mi šeptal jak jsem k ničemu... Smál se mi do ksichtu.

Najednou jsem se i s židlí ocitnul na nějakým veřejným místě. Seděl jsem tam přivázanej, zbitej a zlomenej... Lidi chodili kolem plivali na mě. Občas si někdo kopnul, jiní si na mě vylivali frustraci. A já jen slušně poděkoval. Kolem mě se začal hromadit dav čumilů. Koukali jak mě ostatní mlátí, flušou a fackujou. Nikdo neudělal nic. Bránit se musíš sám, srabe. Někteří z přihlížejících, když viděli co si nechám líbit tak se přidali k aktivním účastníkům. Každej kdo šel kolem mohl si do mě kopnout nebo mi vynadat. Vybít si na mě frustraci. Najednou jakoby se rozsvítilo slunce. Všechno kolem zalila bílá zář. Přivřel jsem oči. Když jsem je znovu otevřel stáli nade mnou dva chlápci v bílých pláštích. 

Je to schizofrenik s těžkou depresí. Slyší hlasy, který mu nadávají, on se pak vždycky rozběhnul proti stěně a opakoval to tak dlouho dokud neupadnul do bezvědomí. Dokonce se sám bil pěstma, podívejte se mu na ty krvavý šrámy na rukách. Museli jsme ho přivázat. Nasypali jsme do něj snad tunu prášků, ale jak je vidět ty lidi má pořád v hlavě. Pořád jen děkuje. Je už na druhý straně. A při tom to byl inženýr než mu jeblo. 

Pojďte kolego zajdeme ke mně do kanclu. Mám výbornou brazilskou kávu a sníh až z Kolumbie.