len tak

Jak to vlastně bylo?

R: Ahoj, tak rozloučíme se, zítra máme naposled spolu směnu.

Z: Proč?

R: Nebo přecházím na druhou směnu od pondělí.

Z: To vážně? Nechce se mi věřit, co tě k tomu vedlo?

R: Tak tady už nemám své místo. Ale půjdu ještě i na šestou. Ty?

Z: Já ne, já bych si chtěla odpočinout a už mám něco jiného.

R: Tak fajn, měj se.

Z: Ahoj.

Tehdy se Z vtlačovaly slzy do očí, ale navenek to nechtěla dát najevo.

Hlavou jí problýslo, proč to R udělal. Nevěděla a nechtěla to pochopit.

Ptala se proč? No odpověď nenašla.

Bylo jí smutno, neboť právě ztratila někoho, kdo ji měl rád.

Musela s tím něco udělat a proto se přihlásila i ona na šestou noční v naději,

že R ji přijde alespoň jednou podívat

A že se jim možná naposledy překříží pohledy.

Cestou domů celou dobu přemýšlela, proč je tomu tak a proč život pokud něco lépe přinese,

 tak se to vzápětí rozplyne jako oblak kouře.

Přišla domů, ale měla podivný pocit, ne ze sebe ale z toho, proč to R udělal.

Jak si uléhala, slzička se spustila po líci na polštář. Ta slza byla pro R.

Zaspala a ve snech jen havrani a černá obloha s těžkými mraky,

ze kterých se spouštěl déšť, přesně tak slaný jako slza proroněná za někoho,

Koho vlastně ani nepoznala a už byl pryč.

Po probuzení zjistila, že ten sen nebyl jen sen, ale skutečnost.

Proto napsala R v naději, že je to jen klam.

R jejím zpočátku nechtěl říct pravdu, že zůstává, čekal.

Tehdy si uvědomil, že možná existuje někdo, kdo ho má rád takového jaký je.

Byla to Z i když si to zpočátku nechtěla přiznat.

Řekl jí pravdu jak to ve skutečnosti je.

Ona na opačném konci světa, ale přece byla ráda, že R zůstává.

Z se rozbušilo srdce a jako by se najednou ze zimy stalo léto a sluneční paprsky vnikly do její duše.

Dva póly co se nikdy nesetkají, dva pohledy, které nikdy neuvidí totéž,

Dva různé životy, dvě osobnosti, dva různé příběhy, oheň a voda.

Čtverec se s kruhem dohromady spojit nedá, tak jako nemůže být stále jen světlo, musí být i tma.

A jak to vlastně bylo?

Tak takhle určitě ne.