Kde jsi?

Kde jsi?

Čekání dlouhé, marné to tápání, stále mi něco brání v dalším to konání...
Cesta vede často skalnatou krajinou, tělo mé zemdlené, okolnosti neblahé, vždy od ní někam pryč odvedou.

V trní tu nahý ležím, sbírám další síly v ústrety ti běžím, ty ale přede mnou utíkáš, vše jenom šedivý klam, vetkaný z mých bludů. Proč ty mě představo, proč ty mě nelíbáš? Proč ta láska přináší takovéto utrpení?
Žalu více nežli uklidnění...
Sny to živé o tobě se mi zdají, když lůžko mé  jen bolesti je sluj, ať svode neblahý, v klíně představ odejdi a odepluj.
                       
Pomluva tož kolem přechází jak ďábel, co řinčí svými řetězy hrůzy a zla, vždy vynořiv se v okamžik ten, budiž zahuben a ten kdo tohle všechno tvoří, budiž v pekle palečnicí mučen a upálen, tak jako zůstal tvůrce těchto veršů nepochopen touto společností prohnilou pod Mydlářovou pilou!