Pochmurný den

Není den ani noc,

cítím pouze bezmoc.

Bloudím tímto světem,

ve kterém jsem hostem.

Den prý začal dnes,

cítím zase stres,

nastupuji na linku,

jedu jenom chvilinku.

Vystoupím v jiném světě,

tedy na lince ve městě, 

ujdu pár krůčků v mlze

okolo chovají se drze.

Co to je za svět?

Mapa nestačí.

Mohla bych jít zpět? 

Do snů nejsladších..

Teplé slzy křtí tvář,

jasnější než letní zář.

Kutálejí se dál a dál 

na líčkách tančí slzný bál.

Prsty ničím jejich umění

ony i přesto pokračují.

Množí se víc a víc.

Nevím, co na to říct…

Nástupiště je již prázdné,

já nemám ani na jízdné,

stojím v prázdném rohu,

modlící se k Bohu.