Modré vody

Předělaná https://www.pismak.cz/dilo/554688/

0. 

Nočním lesem kráčí několik postav, spoře oděných barbarských otroků. Ve zkrvavených rukou nesou velké balvany, jejich kotníky svazuje železný řetěz. Jejich kroky osvěcuje pouze louče v rukou římského strážného, za kterým kráčí s menším odstupem císařský legát. Skupinka dorazí na malou mýtinu, kde zajatci přiloží náklad už k několika zdánlivě nahodile položeným kamenům v mělké jámě. Legát s pečlivým pohledem obejde celý prostor o poloměru asi jeden a půl metru a pokyne k strážnému. Než se zajatci stačí vzpamatovat, zasyčí vzduchem ostrý gladius a jeden z nich padne k zemi okamžitě mrtev, ostatní čeká v krátké chvíli totéž. Čerstvá krev se valí přes narovnané kamení, na které legionář přisune zohavené mrtvoly a společně s legátem je překryje nachystanými větvemi.  

Chladné pohledy obou mužů se krátce potkají, nedají najevo ani náznak emocí. Berou bez zaváhání do rukou své meče a obrací čepele k vlastní hrudi. Pouze o malou chvíli později tak na chladnou zem dopadají další dvě těla. Opřená louč spadne přímo do temné kaluže a celou scénu zahalí neprostupná tma, vprostřed které by navyklé oko rozpoznalo těžko identifikovatelný modrý opar.  

I. 

„Jak tohle mohlo vůbec projít, nevím.“, profesor Liebel zaklapl desky diplomové práce (název ´Behaviorismus dle B.F. Skinnera v moderním filmu´) a desky ledabyle přihodil na vysokou hromádku při pravém okraji stolu. Palci se opřel o stůl a zapřel se ve svém koženém křesle.  

„Copak? Nedalo se to číst? Soustřeď se na svůj cíl“, pohladila jej po vlasech energicky vypadající žena ve středních letech. Paní Liebelová toho času. Seznámili se na kurzu efektivní meditace, ona nemohla odolat jeho charismatu akademického pracovníka a navíc, přes patrný věkový rozdíl, ji fyzicky přitahoval. Ona pro něj představovala něco, co si myslel, že ani nenajde – pevnou oporu, studnici síly a touhy, skutečného partnera, se kterým nemá strach sdílet své obavy. A to přesně potřeboval, někoho, kdo mu bude plně rozumět, stát za ním neochvějně a pevně.  

„Nemá to žádnou hodnotu, je to škvár i na současné akademické poměry,“ klesl do loktů a protřel si unavené oči, „mám pocit, že tu zbytečně ztrácíme čas. Nakonec ještě někoho napadne se zajímat, co tu s tím vším vlastně dělám.“ 

Objala ho kolem ramen, přitiskla své stále mladé tělo k téměř pětapadesátiletému profesorovi sociologie. Chytl ji jemně za lokty, cítil, jak z ní čerpá potřebnou energii. ´Tohle zaručeně funguje´, řekl si a bylo to tak. Vnitřní energie jeho ženy ho nabíjela jako jarní slunce, nad tímto zázrakem přírody mu zůstával jeho rozum stát. Ale proč se vyhýbat něčemu tak příjemnému, i když nemáme ponětí, proč tomu tak vlastně je.  

Za poslední měsíc přečetl tucty diplomových a jiných prací, děl budoucích mozků společnosti a nenašel v nich jediný náznak, jedinou stopu. Nejednalo se o oficiální práci, ani výzkum. Své pracovní povinnosti váženého akademického pracovníka si plnil bezchybně, nikoho zatím nenapadlo se ptát, na co vlastně potřebuje všechny akademické práce. Nikomu neřekl o svém neveřejném výzkumu a bádání, o všem věděla jen jeho žena a možná ještě někdo, ale tím si nebyl jist, pouze věřil. Někdo vědět přece musí! Nemohlo se zapomenout! 

Prof. Liebel vzal z přihrádky po levé ruce další diplomovou práci svázanou v úhledné vazbě – ´Význam šamanství u domorodých kmenů v Amazonském pralese´, otevřel ji, lehce prošel anotaci a začetl se. Jeho žena se položila na pohovku a pokračovala v čtení jakési sáhodlouhé historické publikace, aby za pět minut naprosto nenápadně usnula s ještě otevřenou knihou v ruce. Bylo po druhé hodině ranní.  

„Hanko,“ nereagovala, “HANKO!”. To už se probrala, vylekaně pohlédla jeho směrem.  
„Co se děje? Máš něco?“, hlesla s ospalou intonací v hlase.  

„Možná. Pojď se podívat.“ 

Předal jí desky diplomové práce, dával při tom pozor, aby věděla přesně, na kterou pasáž odkazuje, až musela jeho přilípnutý prst ze stránky jemně odsunout. Přeběhla zrakem rychle několik řádků a zdánlivě omámená usedla zpět na pohovku.  

S vážným pohledem se zadívala na svého muže, „Myslíš, že je to to, co si myslím?“ 

„Musí. Musí to být!“, podíval se na přebal práce a opsal si jméno autora.  

 II. 

„Mark Bartl.. Bé Á eR.. No, to je jedno, volal jsem tu včera,” odvrátil mrzutě zrak od terminálu a nechal zmateného recepčního dělat dál svou práci. Připálil si cigaretu, přehrábl svou dlouhou tmavou hřívu, opřel se o stůl a věnoval se raději podivným obrazům na stěně. Odpovídaly kvalitě hotelu, jednoduché neurčité krajinky, patrně dětské kresby.  

“Aáách, vy být pan Bcharéél, pokoj dva tši sta pět! Vátáme vás!” 

„Jo, to budu asi já,“ hlesl s citelným ironickým nádechem, který však pakistánský recepční neměl šanci detekovat. Podepsal zažloutlý formulář, shrábl klíče a za půlminuty se svalil na notně proleželou matraci.  

Měl půl roku po státnicích a konečně měl čas se v poklidu věnovat průzkumu nejzapadlejších konců světa. Zde, někde západně od Khušábu, se cítil naprosto bezpečně, svobodně. Mohl trávit celé večery v matných seancích zakouřených hašišem, procházet se po horách a nebýt rušen civilizačním chaosem západních velkoměst. Rodiče si jeho budoucnost po obhajobě titulu představovali jinak. Otec mu dokonce sehnal poklidné místo v jistém soukromém ústavu pro movitou klientelu někde v Alpách. Nadutým manažerům by vysvětloval, že se mají hodit do klidu, poslouchal jejich nezajímavé historky z korporátních vepřínů a předepisoval placebo za naprosto úchylné částky.  

Místo toho řešil děravé ponožky, kontaminovanou vodu způsobující nekončící průjem, maximálně pak, kde vzít peníze na pokračování v cestě (matka jej bez vědomí otce podporovala pouze malými částkami, které ovšem poskytovaly v těchto končinách dostatečné zaopatření).  

V dusivém horku se mu povedlo usnout asi jen na hodinu, než jej probral vlastní žaludek. Prohrabal se batohem, našel ovšem jen několik prázdných celofánů od sladkých tyčinek a drobky místního chleba. Naslinil si prst a vyzobal zbytky, ovšem k zahnání hladu to bylo naprosto nedostatečné. Zapálil si cigaretu, aby rozmyslel následující kroky. Oproti hotelu viděl pouliční občerstvení, které jej ovšem odpuzovalo neskutečným smradem přepáleného oleje. Dvě ulice zpět viděl ovšem solidně vypadající grilované jehněčí na špejli. O deset minut později nenasytně hltal sousto za soustem a spokojen s dnešní večeří se pomalu šoural oklikou zpět k hotelu. Směs pachů, zvuků cinkajících rikš a pouličních vyvolávačů na něj působila naprosto magicky, ani po téměř v roce na cestách nebyl schopen trpět jakoukoliv apatií.  

Na rohu narazil na malou internetovou kavárnu, objednal si šálek čaje a předplatil půl hodinu u počítače, který byl patrně starší než on. Běžně prolistoval obecné zpravodajství a jal se prozkoumat svou emailovou schránku. Několik reklamních sdělení, notifikace z portálů – které ovšem okázale ignoroval – pozvánka na školní sraz po sedmi letech od ukončení gymnaziálních studií. Následuje psaní od Lucie, obvyklé zdvořilostní fráze, zakončené dotazem, zda nemá kontakt na jakéhosi spolužáka, jehož jméno a podobu již dávno zapomenul. Jeho první vážná známost a nestojí jí za víc než pár generických plků, email tedy přesunul do spamu.  

Jeho pozornost tak upoutal až ke konci stránky odsunutý email, odesilatel profesor Jan Liebel z pražské univerzity, na kterou se snaží několik posledních měsíců ustavičně zapomenout. Profesora si ovšem pamatoval, příjemný pán v letech, s inteligentním výrazem ve tváři. Zjevně oddán své věci, ale dalek klasické ignoranci většiny vyučujících na fakultě. Ignoroval by i tento email, nebýt onoho zvláštního subjektu psaní - ´Potřebuji Vás kontaktovat – prosím odpovězte´.  Otevřel email a stálo v něm toto: 

´Dobrý den pane Bartle, omlouvám se, že Vás kontaktuji tímto způsobem, ale nejste jinak k zastižení. Prý cestujete ve vzdálené cizině. 

V rámci svého výzkumu se mi dostala do rukou Vaše závěrečná práce a potřeboval bych nutně osobně projednat některé konkrétní detaily.  

Je to nutné a velmi naléhavé, zastihnete mne na uvedeném telefonním čísle. Záležitost není možno probrat telefonicky.  

S pozdravem,  

Prof. Jan Liebel´ , doplněno o telefonní kontakt a adresu.  

Zaraženě obsah zprávy přečetl ještě dvakrát. Co by po něm mohl chtít vážený profesor a co tak zajímavého je v jeho závěrečné práci? Základ napsal v měsíc trvajícím tripu na dovolené v Peru. Směs drog, kterou do sebe během této návštěvy vpravil, mu naprosto vymazala vzpomínky a to, co si pamatoval, dávalo jen pramálo smysl. Zbytek bylo jen krajně bezobsažné plácání, které ovšem jeho vedoucí neměl šanci odhalit, protože to byl – aspoň dle Markova názoru – naprostý ignorant. Tak jako tak, neměl šanci se s profesorem spojit. Lehce zamyšlený vyšel zpět do zaprášených ulic, ale za půl hodiny si, vlivem hašiše, už na zprávu akademika nevzpomněl.  

III. 

Uběhly tři měsíce, profesor Liebel se přehraboval v kopiích zápisků prvních kolonizátorů amerického kontinentu. Procházel mapy, cestopisy, co zbylo z pamětí starých kapitánských deníků. Všechno to četl už stokrát. Mezi tím vším se ale pravidelně vracel k mladému inženýru Bartlovi. Marek Bartl, to jméno na něj volalo ze všech koutů, ze tmy, než usnul zmožen vedle své ženy, na poradách vedení fakulty, všude.  

„Stále neodpověděl?“ zeptala se Hana, stále tak oddaná. Cítila, že její muž právě teď potřebuje oporu. Upínal se k tomuto zdroji tak pevně, přesvědčeně.  

„Odpoví. Tihle mladí vždy odpoví, dříme v nich zvědavost,“ jako by přesvědčoval sám sebe, “Psal jsem mu třikrát, naléhal jsem. Podlehne a ozve se. Co se má stát, to se stane.” 

´Co když ne? ´ zamyslela se, ale jen v duchu, pro sebe. Věděla, že jakékoliv známky pochybovačnosti by na muže měly devastující účinky.  

IV. 

Co se má stát, stane se. Celé lidské dějiny, dějiny před člověkem, dějiny před dějinami a dějiny jiný dějin se dají vnímat jako nezastavitelná řeka. Stavíme jí v cestu bobří hráze, aby je jarní tání odneslo do jezer pamětí. Budoucnost je místo, kam řeka teče a my ji nevidíme. Plavíme se v kánoích současnosti, snažíme se pádlovat určitým směrem, ale tok dějin nás nakonec strhne. Jsme jako objevitelé nových končin, víme, že se za ohybem řeky skrývá nový břeh, nový kontinent, nová skutečnost. Brouzdáme plytkým břehem, někdy padáme strženi vodopádem.  

Co se mělo stát, stalo se a o dva měsíce později starý pan Bartl znenadání padl mrtev tváří do sněhu. Infarkt, nebylo mu na hřebeni nevysokých hor, daleko od nejbližší civilizace, pomoci. Nikdo za ním nebrečel, obětoval svůj život práci a myšlence dosažení perfektních výsledků, až se stal pouhým soukolím nekonečného běhu historie. Nikdo si jej nebude pamatovat jako ochotného a v jádru milého člověka. Pro všechny zůstane zaškatulkován jako obchodník, prodavač, služebník. Vypaří se, jako by zde ani nikdy nebyl. Jediným člověkem, který na jeho pohřbu uroní slzu, bude jeho manželka. Ale ne tak zcela k památce svého manžela (byť jej oddaně milovala), se kterým strávila bezmála třicet let, ale pro svého syna, který s ní nebyl, když jej potřebovala.  

Její syn se ke zprávě o smrti svého otce dostal až týden po pohřbu. Smrt otce jej nijak nedojala, líto mu bylo své matky, která mu byla jedinou oporou v celé rodině. Za dva dny si sbalil své věci do malého batohu a odletěl zpět do Evropy.  

V. 

Rukou hladil zašlé suvenýry svého mládí, vše zůstalo bez jediné změny, nikdo na jeho věci v jeho nepřítomnosti nesahal. Pečlivě prošel knihovnu, nahodile otevřel několik knížek, aby se aspoň na odstavec začetl a vrátil se tak o deset let zpět. Do dob, kdy jako patnáctiletý tak nadšeně objevoval skrytá tajemství lidské tvořivosti a umění. To vše je pryč, příliš dlouhá doba utekla a on se teď cítí v rodném domě jako vyděděnec. Jediný cit v něm zůstal ke své matce, zatímco ke svým sourozencům necítil už dávno vůbec nic. Starší sestra se věnovala marketingu, pro Marka naprosto odpadní lidská činnost, o dva roky mladší bratr ukončil studia stavebnictví a měl nakročeno k zářivé budoucnosti, tak hluboko nakažen otcovou morálkou coby nejmladší potomek.  

V očekávaném duchu se tak vedla i společná večeře tohoto zbytku rodiny. Sestra jej pojala jako prezentaci svých úspěchů, pečlivě pozorována svým nejmladším bratrem. Marek se vrtal vidličkou v bramborech a pečeni, neměl ani hlad, účastnil se jen kvůli matce, která se celou dobu tvářila přívětivě jak jen to šlo, aby zamaskovala stopy naprosté prázdnoty a netečnosti. I tato zkušenost Marka přesvědčila, že je to poslední den, který v tomto domě kdy stráví. Toxická bezpohlavnost jeho výchovy na něj vyskakovala z každého koutu rozměrných místností rodinné vily, z každé ozdoby tak pečlivě rozmístěné po celém době, ze sady příborů, přihrádky na došlou poštu, všeho. Vše mu jenom připomenulo, proč tak sveřepě utíkal z domova, proč veškerý možný čas trávil na cestách, ve squatech, smradlavých končinách, kam turista nevkročí. Odjakživa cítil, že tento styl není pro něj, chtěl víc a věděl, že dřív nebo později objeví to, k čemu mu byl propůjčen dar života. Ale co to je? Co je to, k čemu směruje? Určitě ne k budoucnosti v kanceláři obklopen intelektuální pustinou nekonečného krysího závodu.  V závěru večera matka potomkům oznámila, že dům prodává a odstěhuje se do garsoniéry v zapadlém městečku při hranicích a peníze po otci rozdělí rovným dílem mezi všechny tři. Rodina Bartlů tím skončila svou existenci v této podobě.  

Toho večera si vzpomněl na Lucii, světlý bod jeho středoškolských studií. Před nějakým časem mu psala. Otevřel matčin notebook – jeho heslo stále fungovalo – přihlásil se do emailové stránky a zalistoval několik stránek v seznamu došlé pošty, než našel kýženou zprávu. Chystal se jí otevřít, když jeho zrak zavadil o zprávu od profesora Liebela, který mu psal podle všeho ještě několikrát v následujících měsících po první zprávě. Marek se opřed do rodinného koženého křesla, zapálil si další cigaretu a usilovně přemýšlel, co s touto zprávou má dělat. Třel si kořen nosu a za zavřenými víčky mu probíhaly možné scénáře, které vedou profesora k tak urputné snaze kontaktovat jej. Věděl, že jeho práce nebyla zcela korektní. Našel se snad důvod mu odebrat titul? Zůstal někomu něco dlužen? Konec jeho studií byl zahalen v drogovém oparu, z obhajoby si vlastně ani nic nepamatoval. Na konci emailu na něj svítilo telefonní číslo, bohužel svůj mobil před rokem vyměnil za dva pytle rýže a nedostal se k tomu si pořídit nový. Klikl na tlačítko ´Odpovědět´ a krátce odpověděl,  

´Dobrý den pane profesore, jsem v Praze, můžu se zastavit, pokud stále trváte na schůzce, Bartl.´ 

Trochu nervózně potáhl z cigarety a vzpomněl si na původní záměr – napsat Lucii a pokusit se ji překecat aspoň na kávu. Kdo ví, co se může vyvinout. Dříve, než sepsal alespoň minimálně trapnou pozvánku na rande, mu v emailu bliknula notifikace příchozí pošty,  

´Zítra večer v osm, v mém domě... prof. Liebel´, doplněno o přesnou adresou.  

VI.  

Bartl zkřehlými prsty ověřil na mapové aplikaci svého nového telefonu (na jeho jinak vyprahlém kontě přistála obstojná sumička po jeho otci, minimálně dost na to, aby se mohl následujících pět let flákat po světě a dovolit si tu a tam i veselejší potěšení, než tu nejlevnější couru v Thajsku), že stojí na správné adrese. ´Liebelovi´, stojí na klasickém zvonku vsazeném do betonového sloupku. Neoklasicistní vila vypadala spíše tajemně než honosně, v hrubě omítce čnělo několik dekorativních prvků, na mansardové střeše se nacházela trojice okenic a komín, který by patrně potřeboval přezdít. Zahrada nebyla příliš pečovaná, dominovaly ji dva nevzhledné smrky, zbytky sněhu příliš nezakrývaly divoce rostoucí trávník, a to bylo vlastně asi všechno. Pokud měla kdy vila sloužit reprezentativním účelům, tak to rozhodně nebylo teď. Uběhla snad minuta, než se za přízemním oknem objevila postava, načež se ze zabezpečovacího zařízení ozval zvuk připomínající spíš padající řetěz. Bartl se rozhlédl po ulici, ale krom do sebe zavěšeného páru loudajícího se po opačné straně, neviděl nikoho. Zabral za kliku a branka se s mírným zívnutím otevřela.  

Nevěda, co ho čeká, přestoupil poněkud nervózně po krátkém kamenitém chodníčku ke třem stupínkům vedoucím k nepříliš honosným proskleným dveřím. Za nimi spatřil postavu, při bližším pohledu asi pětatřicetiletou, celkem pečovanou, špinavou blondýnku v zeleném svetru, asi sto šedesát centimetrů vysokou. Husté kadeře jí dosahovaly akorát tak po ramena a překrývaly nenápadné zlaté náušnice, na hrudi se skvěla netradiční ozdoba ve tvaru vlnky. Úsměvem jej vyzvala ke vstupu do prostorné haly,  

„Dobrý den pane Bartle, jsem Hanka Liebelová, manželka pana profesora, jsem ráda, že Vás poznávám,“ řekla jemným, přesto přesvědčivým a pevným hlasem a natáhla ruku. Bartl s lehkým zaváháním pozdrav opětoval. Překvapil jej poměrně pevný stisk od jinak subtilní dámy. Jeho zvědavost pomalu překonávala úvodní nesmělost a měl tak čas se konečně rozhlédnout po interiéru vily. Uvítací hala ve svém středu přecházela ve schodiště vedoucí do vrchního patra, po levé straně nahlédl do jídelny, po pravé straně se nacházel lehce osvícený salónek. Tak jak vila z venku nevypadala jako vprostřed své největší slávy, stejný pocit skýtalo i vybavení jejího vnitřku. Na zdech viselo několik fádních obrazů, na okenicích pár kytek, ale to bylo v sumě vše, co byl schopen zvídavý pohled odhalit. Nábytku nebylo příliš, ale vypadal spíše omšele než vysloveně historicky. Majitelé očividně nedbali o vlastní pohodlí, minimálně co se týče základního inventáře. 

Bartl si na formality nikdy moc nepotrpěl, tím příjemnější pro něj bylo, že byl bez zbytečných okolků uveden do neprostorné pracovny, do které vedla chodba vpravo vedle schodiště. Respektive, pracovna sama o sobě nebyla malá, byla však téměř kompletně zastavěna kupami knih, spisů, složek a jiných materiálů. V nepořádku nebyla patrná žádná schematičnost, celý prostor vypadal jak archetyp pracovního místa pro potřeštěného vědátora. V levé straně místnosti masivní dřevěný stůj s koženým křeslem, kterému byl protikladem u protější zdi naprosto tuctový otoman. Sedl si do něj a snažil se zorientovat v kopách spisů všude kolem něj, nicméně tato analytika byla zdánlivě bez šance.  

„Pane Bartle, těší mě, jsem rád, že jste přišel,“ vytrhl jej z kontextu profesor.  

„I když vůbec nevím proč,“ opáčil. Podali si ruce a profesor si k němu přisedl na pohovku, zatím co profesorova žena si sedla k pracovnímu stolu.  

„Vše se Vám pokusím vysvětlit. Prvně, chci abyste věděl, že téma dnešního hovoru jen pramálo souvisí s běžnou prací univerzitního profesora. Vlastně se dá říct, že tato funkce je spíš do jisté míry zástěrkou pro práci, kterou vykonávám mimo školu. Nemohl bych se věnovat svému vlastnímu výzkumu jako běžný civilní pracovník, je možné, že bych na sebe upoutal nechtěnou pozornost. “ 

„To zní tajemně. A jak s tím souvisím já?“ 

„K tomu se dostanu, prosím Vás pouze o trpělivost. Připravoval jsem se na tuto chvíli tak dlouho a když k ní došlo, tak najednou nevím, jak začít, “ profesor se opřel o rameno pohovky a pokračoval s nepřítomným pohledem.  

„Asi něco přes sto let zpět byl jeden z mých předků členem expedice v Peru, která měla za cíl zkoumání cizokrajných a nám neznámých látek, které by mohly být nápomocny ve výzkumu parapsychologie. Šlo konkrétně o formy telepatie, parapsychologie a podobně. Výzkum nebyl zdařilý, nedošlo se k ničemu zajímavému. Později došly peníze a začátek první světové vystavil definitivně stopku podobným pokusům. 

Co se však dochovalo, byly indicie, které naznačovaly, že některé kmeny užívaly látky, které jejich šamanům umožňovaly využívat mimosmyslového vnímání. Víte o yage?“ 

„Eh, no jistě, psal jsem o ní,“ znejistěl Bartel, „tak nějak diplomovou práci. Tedy, nejenom o ní, ale i o jiných.“ 

„Ano,“ pokračoval profesor, „pak také víte, že těch pokusů bylo více. Do pralesů proudily davy chtivých experimentátorů, kteří uvěřili historkám o magií disponujících šamanech. O možnosti mluvit s mrtvými, nahlédnout do podstaty vesmíru a čeho všeho. Chytly se toho armády, výzkum probíhal jak v Americe, tak v tehdy Sovětském svazu i jinde. A nikam nevedl. Ale teď se vrátím k práci mého praděda. Ten sice, podobně jako mnozí jiný, nedocílil žádného reálného výzkumu, přesto jsem v jeho práci našel několik poznámek, které mne zaujaly. Povedlo se mu hovořit s několika místními šamany mimo oficiální expedici, počítám, že se nějaký čas věnoval experimentům s psychotropními látkami. A co si poznamenal, byl sice malý, avšak důležitý detail. Tvrdili mu, že samotná ayahuasca jim vševidoucí vlastnosti neposkytuje. Ale existuje způsob, jak takové schopnosti zesílit na několika posvátných místech. Těmto místům říkali – modrá voda. Patrně šlo o místa, která měla na uživatele halucinogenů zvláštní účinky bokem od standardních projevů užití těchto látek. Praděd poznámky odložil, neboť nebyl prostor pro další zkoumání a ty samé indicie naopak mnozí jiní šamani popřeli. Jednoduše se dál nedostal. Celou věc uzavřel a celá jeho práce skončila v rodinném archivu zde v naší vile. Otec o práci svého předka neměl zájem, věnoval se jiným oborům a po sto letech jsem tak tyto zápisky objevil až já. Poznámky jsem zprvu ignoroval. Víte, v té době probíhaly desítky různých podobných expedic na kraj světa. Přinášely různé tajemné vzkazky, které většinou měly pouze navnadit senzacechtivé sponzory k vyplácení dalších peněz pro další a další expedice a jejich skutečná cena byla nulová. Jenže stalo se to, že jsem podobné poznámky našel i v jiných cestopisech. A nešlo o jihoamerické indiány, podobné poznatky přinesly na okrajích oficiálních zpráv i expedice z jihovýchodní Asie a nakonec, v jisté podobě, se našly i v několika zprávách římských legií z tažení dnešním Německem a jeho okolím. Vždy šlo o ty samé, v podstatě obdobné rituály prováděné šamany, kouzelníky, druidy. Letmé poznámky o tajemné moci zářivého modrého vodního proudu, který omámeným magikům propůjčoval vlastnosti daleko přesahující lidské chápání. Ať už šlo o ayahuascu v Jižní Americe, žáby v té severní nebo divotvorné houby v Evropě, tu a tam se jemně objevily náznaky něčeho většího, mocnějšího, ke kterému tyto látky ukazovaly cestu a jejíž potenciál zesilovaly.“  

Profesor nechal mladého Bartla zpracovat množství informací a pečlivě sledoval jeho reakci.  

„Věříte tedy, že je někde schovaný nějaký zdroj nadvědomí, či jak to mám chápat? Abych pravdu řekl, moc na tyhle věci nevěřím, nejsem ezotericky, nebo nějak tak zaměřený, nevím, jak to se mnou souvisí, či jak bych Vám mohl pomoci,“ v klidu odpověděl, ale profesora to nijak nerozladilo. Jen se pousmál, a pokračoval.  

„Nemám přesné tušení, jak takový zdroj má, nebo nemá vypadat. V podstatě nejde ani o víru. Jde o skutečnost, která jemně prostupuje mnoha historickými zdroji a zdá se mi nepravděpodobné, že by to byla čirá náhoda. Víte, na začátku jsem neřekl celou pravdu. Nechtěl jsem, aby to vyznělo fanaticky, ale praděda se o tyto náznaky skutečně zajímal. Sepsal své poznámky do oficiálních zpráv a ty se později buď vypařily, nikdo neví kam, nebo byly upraveny. Zůstalo jen to, co si ponechal v osobních záznamech a ty pečlivě tajil. Záznamy jeho spolupracovníků zmizely, stejně jako jakákoliv další stopa po lidech, kteří tam s ním byli. Jako vědecký pracovník nejsem příznivec konspirací, ale těch, na sobě nezávislých, náhod zde jednoduše bylo víc, než abych je ignoroval. Po studiích jsem se po jeho stopách vypravil na místa, kde měl probíhat onen výzkum a nenašel jsem nic. Všechny zprávy zmizely, dokonce informace o tom, že vůbec nějaké expedice v těchto končinách proběhly, se jednoduše nedá dohledat. Zbylo mi pár cárů papírů a byl jsem na nule. Nicméně, věřil jsem, že běh dějin je nezastavitelný, že něco se najít musí, i kdyby se mělo jednat o náhodu. V padesátých a šedesátých letech se rozjel výzkum halucinogenů a byl později velmi násilně uťat. Z existujících závěrů opět chybělo mnoho a mnoho stran, jako by někdo odstranil pečlivě to, co mělo zůstat zraku lidí skryto. Nezbylo mi než jít naprosto slepou cestou, a to studovat nezávislé zdroje, a to mě přivedlo až k Vám, Marku, a k Vaší diplomové práci.”. 

„A co ta s tím má společného? Abych pravdu řekl, velkou část textu jsem opsal, a to co jsem napsal sám, jsem často psal pod vlivem všeho možného. Nejsem na to pyšný, ale mám tušení, že o vědeckou kritiku mé práce zde asi nejde, je to tak?“ 

„Máte pravdu, o práci jako takovou mi nejde. Ale, “ profesorova žena vstala a podala mu desky, „našel jsem v ní tento detail. Podívejte se sám“.  

Bartl vzal do rukou desky s vyznačeným textem a začetl se:  

´Ze západu slunce se vykrystalizovala mřížka, která se později proměnila v ostrý vítr narážející na okna mého bytu. Stál jsem v prvním patře rodinné vily, okenice se proměnily v pavučinu, které pod náporem větru povolily, aby obejmuly mou tvář jak starý známý. Prahem se linula světle modrá záře, která se prohnala kolem mých nohou jako anakonda a celého mne ovinula. V ulicích se objevily stovky dělníků, kteří dokončovali dávné mosty, spatřil jsem koňské bryčky táhnoucí náklad na stavbu katedrál. Mé ruce se k nim natáhly a já v modré záři spatřil neposkvrněnou řeknu, její meandry a tiché zátoky, v ten okamžik přepažené dlouhým trámovím. Louku plnou hmyzu, tu zastavenou obytnými domy a honosným palácem. Zvědavě jsem otevřel jeho dveře, ale zastavil mě příval rudé lepkavé hmoty, do mého nosu udeřil zápach smrti a viděl onen dům pojednou v plamenech. Couval jsem v šoku, spatřil, jak na stejném místě stojí obchodní dům, rodiny s dětmi se toulají kolem prodejen oblečení. Fascinován se rozhlédnu, modrý proud protéká celým městem a kamkoliv se podívám, vidím panenskou přírodu měnící se v symetrické betonové monolity, v parky plné dětí. Stačí však mrknout a stromy ztrácejí své listí jak ke konci roku, než nadejde zima, na ulicích leží kostry a vítr z nich odvane prach, cítím oheň a zkázu, utíkám bezpeční svého domu. Zavírám dveře, které však najednou nejsou, na planině není ani známka života. Zbyly jen ruiny a mé podvědomí volá o pomoc. ´ 

„Ano, to jsem asi psal asi já. Jak říkám, už si to moc nepamatuji. A co je tam tak zajímavého?“ doplnil Bartl přeci jen s mírnou zvědavostí.  

„Píšete to samé, co dokumentovalo více lidí. V jejich halucinacích vystupuje identický modrý proud, který odhalí minulý a budoucí čas, sestaví koncept, který podvědomí následně dovede projektovat do mysli člověka.“ 

„Chcete říct, že jsem viděl minulost a budoucnost?“ Bartl pokrčil obočí s náznakem nedůvěřivosti, ale profesor se nijak nenechal rozladit. Jeho projev byl cílevědomý, šel si za svým, neochvějně a pečlivě. 

„Ano. To chci přesně říct. Ale nevěřím, že to ve Vás probudila droga samotná. Na místě konání obřadu muselo být ještě něco a to něco, to je můj cíl. Kde jste prodělal tuto zkušenost?“ 

„Myslím, že to byla Brazílie, někde u hranic s Peru, kde jsem trávil většinu času. Možná Bolívie. Místo si přesně nepamatuji, jak říkám, není toho moc, co si vybavuji, bohužel. Říkáte ale, že takových míst bylo víc.“ 

„Přesně tak, respektive mělo by jich být víc. Ale mám podezření, že mnoho těchto míst bylo zapomenuto, zničeno, nebo záměrně skryto.“ profesor Liebel se pohodlně zapřel a pokračoval, „Jednoduše věřím tomu, že to, co se stalo Vám, se stalo již mnoha lidem před Vámi, že existuje skutečně zdroj překračující naše chápání časoprostoru a může se nacházet v podstatě kdekoliv. Marku, jestli Vám nevadí to oslovení, Vaše zkušenost může odkrýt největší tajemství lidstva, věřím tomu, že jej máme nadosah, stačí jen, abyste to místo opět našel.“ 

„Pane profesore, nezlobte se, ale na věci mi nesedí hned několik věcí. Jednak, já příliš nevěřím na mimozemšťany, nebo co, případně kdo, by takový zdroj na Zemi vůbec vytvořil. I kdyby taková místa existovala, určitě by o nich někdo dávno věděl, použil je, něco takového by se nikdy neutajilo. Zní to pro mě šíleně, konspirace namazaná na chleba ezoterismu a šarlatánství. I kdyby, takový zdroj vědomostí by měl obrovskou cenu, proč by jej někdo ničil?“ v mysli mladého muže se toho vířilo mnoho, utekl tak ke své prapodstatě – nedůvěře. Byl sice otevřený, ovšem pragmatický člověk.  

„Nemám tušení, kdo, nebo co, tyto prameny vytvořil. Skutečně ne, držím se pouze toho, co je nějakým způsobem dokumentováno. K té druhé otázce, odpověď může být ve skutečnosti prozaičtější, než se může zdát. Vede Vás k ní určitá naivita, důvěra v lidské vůdce. Nejsilnější postavy našich dějin ovšem příliš často konaly v zájmu své chamtivosti, hrabivosti. Vůdcové lidských mas by mohli využít znalostí a vědomí, které by jim taková magie poskytovala, ale mohlo by se stejně dobře stát, že by sami sebe odhalili jako ten slabý článek, jako důvod toho, proč jejich dílo bude časem překonáno, zničeno a zapomenuto. Římská říše byla obrovská, přesto nakonec její čas vypršel, pro desítky různých důvodů. Co myslíte, co by Hadrián dělal, kdyby věděl, k čemu taková studnice znalostí může sloužit v rukou nepřátel? Zničil by ji, logicky. Jediná by mohla ohrozit jeho dominanci.“ 

„Kdyby mohl vidět ovšem svou budoucnost,“ podotkl Bartl, „mohl by se takovým následkům vyhnout.“ 

„Jistě, ale já si nemyslím, že by ona modrá voda, jak jsem ji pojmenoval, ukazovala budoucnost jako celek. Funguje jako rozšířená mysl už rozšířené mysli. Většina těchto látek funguje na podobném principu, DMT, LSD mají přinejmenším obdobnou funkci v hlavě omámeného člověka. Nemůže vidět něco, co nevidí, je to střet podvědomí a toho, co člověk vidí, či zná. Nemůžete vidět něco, co Vám mozek nepředhodí na talíři. Vy ten pocit přece znáte, vidíte to, co obvykle, ale v jiném kontextu, barvách, v nové podobě. Nemůžete spatřit věci nevídané. Nepřipojíte se zcela na tento zdroj, máte pouze limitovaný rozhled. Nemůžete spatřit budoucnost něčeho, o čem ani nevíte, že existuje. Říkám, nejedná se zcela o magii.“ 

„Dalo by se říct, že podle této představy je to vlastně takový osobní výpočetní systém, jestli to chápu správně, “ podotkl Bartl, “fungující na principu...čeho?“ 

„Co můžu udělat, je ukázat Vám poznámky mého praděda, případně Vás seznámit s tím, co jsem zjistil z jiných historických zdrojů. Ale není toho moc a musí to zůstat mezi námi. Což si nemám, jak ověřit, ani nijak vymínit. Beru to jako poslední a jedinou možnost, jak celou věc posunout. Máte zájem?“ 

„No, už jsem se asi věnoval i větším blbostem, proč ne. Bez urážky. Nějakou dobu jsem chtěl zůstat v Praze a aspoň budu mít zábavu.“ 

Profesor poprosil svou ženu, aby připravila menší občerstvení. Zvedla se z křesla a zmizela v koridoru a kuchyni. Profesor se za ní ohlédl,  

„Má žena mi byla během let velmi nápomocna,“ zakousl se profesor do spodního rtu. Jako by hledal ta správná slova, Bartl zpozorněl.  
„Nicméně, nechci, aby věděla, že jsem Vám dal tohle – jsou to opisy všeho podstatného, o čem jsme mluvili.“ 

Profesor Liebel předal mladému muži tlustou obálku a ohlédl se přes rameno. Bartl na jeho hru přistoupil a schoval ji ve svém svetru.  

„Řekla by, že Vám příliš důvěřuji, že spolu mluvíme jen chvíli a sděluji Vám tajemství, které tak pečlivě střežím již tolik let. Ale pochopte mě, cítím, že nemám šanci se jakkoliv posunout. Za posledních deset let jsem nepřišel vůbec na nic, tahle diplomová práce přišla jako blesk z nebe.“ 

„Rozumím, ale stejně nevím, jestli Vám k něčemu budu,“ podotkl Bartl.  

Profesor se nadechl, ovšem zaslechl kroky své ženy a jenom jej poplácal po rameni a odtáhl se, aby na sobě nenechal nic zdát.  

„Rozhodně, přejděme k něčemu praktičtějšímuuuhhhrrr.. “, ve vzduchu se mihla břitva v rukou profesorovy ženy. Profesor se s vytřeštěným zrakem snaží popadnout za krk, ale velmi rychle se zvrátí do opěradla. Rudý proud si hledá cestu k zemi, nechávajíc za sebou mohutný flek.  

Mladý Bartl otupěle hledí na Hanu Liebelovou, strnule stojí nad chrčícím profesorem. Tak dlouho mu byla oporou. Oporou? Teď stojí a divá se, jak se z jejího partnera vyprchává rychle život. Ochromen situací jenom zbystří, v chodbě zaslechne další kroky, evidentně alespoň dvou lidí.  

„Vstaň, ať na tobě není krev... honem, co koukáš?“  

„Jste ho zabila!“ 

„A radost mi to nedělá, bohužel nešlo už jak jinak. Na lítost bude čas později. Obálku ti počítám předal, takže to by bylo. “ 

Vykročila do koridoru k nově příchozím. Bartl v naprostém šoku zůstal civět na chladnoucí tělo profesora. Pár minut zpět s ním vedl rozhovor, teď tu tupě civí mrtvolnýma očima do podlahy a zanechává za sebou mohutnou temnou kaluž.  

„Postarejte se o horní patro, já dodělám spodek. Hoďte sebou, nemáme moc času.“ 

Vrátila se zpět do pracovny, našla oněmělého Bartla v křečovitém postoji. Rychle shrnula všechny papíry z profesorova stolu na zem, začala otevírat šuplíky, vyvrátila na zem celou komodu, z přihrádek vyhazovat jednu knihu za druhou. 

„Marku, potřebuji, aby ses uklidnil a začal spolupracovat,“ popadla jej za rameno, „rozumím, že jsi v šoku a nechápeš stávající situaci, vše ti vysvětlím, nebo se o to aspoň pokusím. Ale teď, pokud je ti život drahý, mi pomůžeš tu udělat co největší nepořádek, ať můžeme co nejrychleji zmizet.“ 
„Proč.. Proč vám mám pomáhat?“, koktá jen obtížně. 

„Protože je to to nejlepší, co pro profesora můžeš udělat, rozumíš mi? Nerozumíš, to nevadí, budeš rozumět, až na to přijde čas.“ 

„Vy jste ho... Ty jsi ho zabila! Jsi jeho žena!“ 

„Ano, jsem, respektive byla, jeho žena. Ale na něm už nezáleží. Teď zas záleží na jiných věcech, prvně záleží na tom, abys byl ještě večer mezi živými. Abys byl, tak teď odsud musíme co nejrychleji zmizet,“ Hana začala docela naléhat na blouznícího Bartla.  

„Nikomu jsem nic neudělal, vůbec nevím, kdo jste.“ 

„To se třeba dovíš. Ne, nikomu si nic neudělal,“ pohlédla na něj až lítostivým pohledem, „ale třeba někdy uděláš, nebo budeš moct udělat. Ale to teď nikdo neví a je v tvém vlastním zájmu, aby tomu tak bylo i nadále.“ 

„Hotovo, můžeme jít!“, hlesl z chodby neznámý hlas.  

Hana Liebelová popadla stále zmateného Marka za ruku a vyvedla jej do chodby. Spatřil dvě nové postavy dnešního dějství. Byla to ta dvojice, kterou zahlédl venku na chodníku. Asi padesátiletý muž a mnohem mladší žena. Nevypadali najednou vůbec jako milenci, vlastně vypadali naprosto nesourodě. Ona v kostýmku vypadala na studentku filosofie, on v kožené bundě spíš jako variace na přístavního dělníka. Nevěřil by jim ani půl slova v obvyklé situaci, teď se ale mladý Bartl nezmohl ani na celistvou myšlenku, natož začít odporovat.  

„Pojď, musíme už jít.“  

Hana jej vyvedla z domu, rychle přešli přes krátkou zahrádku. Před domem stálo neosvětlené auto, docela obyčejné auto, všichni se do něj rychle naskládali, za volant si sedla ona mladá jemně vypadající žena. Studený vzduch při nastupování Bartla probral. 

„Kam mě vezete? Co po mně chcete? Chytnou vás rychle.“ 

„Chytnou, nechytnou. Na to teď nezáleží. Na mně nezáleží, Marku. Profesor ti dal obálku, máš ji v náprsní kapse. Za žádných okolností ji nikomu nedávej, je to tvůj lístek mezi živé. “ 

„Nic mi nedal!“ 

„Ale dal. Když jsem šla do kuchyně. Věděla jsem, že ti ji dá. Bylo to nevyhnutelné.“ 

„Proč jsi ho zabila?“ 

„Taky nevyhnutelnost situace. Epizoda profesora Liebela byla u konce. Sám to věděl, jeho výzkum nikam nevedl. Měl padnout v zapomnění, i s jeho prací, to jsme nemohli dopustit. Strávila jsem s ním dlouhou dobu, sakra, nedělá mi žádnou radost, že to musela být zrovna moje ruka, která mu ukončila život. Ale tak to je, a tak to asi být muselo. Všechny začátky mají své konce a tohle byl jeho konec. I já zaplatím za svou opovážlivost a hříchy, možná už brzo.“ 

VII. 

„V šest ráno,“ ozval se z předního sedadla hlas muže.  

„Díky, tak tedy v šest ráno,“ přitakala Hana.  

„Co v šest ráno?“ Bartl nervózně. 

„V šest ráno ti letí letadlo,“ stroze odpověděla Hana, „do Brazílie. Tam, kde jsi prodělal onu zkušenost s modrou vodou, jak se jí říká.“ 

Ze situace bylo patrno, že je konána s jasným úmyslem. Bartl cítil, že spadl do víru pečlivě chystaných událostí, že tohle všechno má záměr a cíl, jehož se cítil obětí. Snažil se stále vzpamatovat se ze šoku, mnul si čelo a husté kadeře.  

„Věc byla připravena, než jsi vůbec přišel k našemu domu. Od okamžiku, kdy profesor našel onu zmínku v tvé práci, začal dlouhý řetězec událostí, který tě dovedl až sem. Existují vždy plány v plánech, ale pak jsou plány mimo plány, vně těchto plánů. A v těch se musíme rychle pohybovat, než tě najdou.“ 

„Kdo mě má najít? Nerozumím vůbec ničemu.“ 

Mladý Bartl rezignoval v tuto chvíli na vše. Skutečnost mu propadla rukama jako písek, z posledních dvou hodin si nepamatoval v podstatě nic. Soustředil se na své ruce a přemýšlel, jestli náhodou toto celé není jen sen. Iluze, do které spadl a ze které se nemůže dostat ven. Pokusy najít cestu ven z toho šíleného snu padaly jeden za druhým. 

„Profesor nebyl jediný, kdo tušil, že existuje taková moc, která lidem pomůže odhalit závoj nejasné budoucnosti. Ve skutečnosti je těchto lidí víc, než si byl kdy ochoten připustit. Mnohem víc. On se věnoval svému výzkumu, který ovšem nesvedl přetavit než v kupu popsaného papíru, ve výsledku. Neviděl nic, vlevo, vpravo. Ve skutečnosti je tento nástroj v moci lidí, kteří se o něj nechtějí dělit. Lidí, kteří žijí ve stínech a jenom kontrolují, že na ně ze světla nepadne jediný záblesk. Nenápadní a věční, patrně tisíce let chodí mezi námi, a přesto je nemáme možnost odhalit. Nevíme odkud, nevíme proč. Nevíme, jaký je cíl jejich snahy, neznáme směr, čas, ani okolnosti.“ 

„VY?“ víc ze sebe Bartl v tento okamžik nedostal. Ani nemohl, Hana jej nemínila pustit ke slovu.  

„My, kteří jsme opozicí temné moci. Jsou to generace a generace, rody táhnoucí se tisíce let zpět do minulosti, brojíme a stojíme na stráži. Čekáme na každičký záchvěv. To my hlídáme, aby Liebelové a jim podobní po kouscích odhalovali pravdu, která svazuje lidstvo od jeho prvopočátku. Ony zdroje vědomí, ty modré vody, myslíš, že je nikdo nepoužívá? Jistěže používá, o to musíme být opatrnější. Proto musel profesor umřít, byť mi to láme srdce, měla jsem ho opravdu ráda, vždyť jsem s ním strávila takovou dobu. Ale jsou tu ostatní a teď jsi tu ty, který nám může poskytnout konečně silnou zbraň, protože jsi mimo koloběh. Jsi nepředvídatelný a neuchopitelný. Jsme silou, která umožní vymanit se z tyranie a nesvobody, až na to přijde ten správný čas a ten patrně nadešel právě teď.“ 

„A to mám být jako já? Vůbec netuším, co se po mně chce, co bych mohl udělat. Vlastně jsem teď spolupachatel, najdou mě a strčí do vězení.“ 

„Neblouzni, máš náskok a vše jde podle plánu. Právě proto, že přesně ne podle tvého plánu. Tak zůstaneš ve stínu, jak jen to půjde dlouho. Odletíš do Brazílie, kde se s tebou spojí náš člověk. Pozná tě, ty jeho ne. Povede tě tam, kam budeš potřebovat, pomůže ti, jak jen bude moct. Tak jednoduché to je. Musíš najít to místo, kde jsi už byl, tím pro tebe celá eskapáda může skončit a můžeš se vrátit ke svému trajdání od ničeho k ničemu. Ale to už je jen na tobě.“ 

Bartl se snažil, ale nezmohl se na odpověď. Auto si razilo cestu noční krajinou a jemu se povedlo únavou usnout, byť jen na krátko, protože jej velmi záhy probudil děs. Vteřinu pátral v paměti a doufal, že se probudil ze snu, ale nebylo to tak. Stále seděl na zadní sedačce auta, které si to pádilo kupředu. Marně se pokoušel rozpoznat obrysy krajiny, stejně tak siluety spolucestujících se mu zdály rozmazané. Opět usnul.  

VIII. 

Letištní hala Vídeňského letiště není příliš inspirativní místo, tuctově vypadající cestující vnitroevropských letů v ocelově chladném prostředí působí všelijak, jen je surrealisticky. Marek Bartl stál před příchodem k bezpečnostní kontrole s Hanou Liebelovou, ještě měli čas. Bartl toho moc nenaspal, ani Hana, ale oba jako by se jenom vznášeli v myšlenkami mimo prostor.  
 

„Marku, nevíme, co ti může hrozit a jak daleko jsou v pátrání naši nepřátelé. Já si nemyslím, že by ti, kteří kontrolují chod dějin, měli ponětí, kdo a co dělá nějaký Marek Bartl. Proč letí tam, kam letí a co tam chce dělat. Na druhou stranu, pokud někdo má prostředky, které mu pomáhají držet otěže celého světa, není na místě takové lidi podceňovat. Tedy, nemám pro tebe dobrou radu. Společník na místě je zkušený, jeden z nejlepších z nás. Pomůže ti na místě a snad s tím, co bude dál. My dva se už nikdy nepotkáme, nebo o tom z jednoduchých důvodů pochybuji. Chtěla bych ti popřát štěstí, ale víš, jak to dopadlo s profesorem. Není to o štěstí, je to o cestě, kterou si vybral on, já a i ty. “ 

„Já si nic nevybral, to vy jste si mě vybrali. Nemusel jsem nikam jít a měl bych klid. Nikdo po mně nic nechtěl. Neměl jsem odpovídat na ten email.“ 

„Ale my o tobě věděli, takže jsi byl součástí celého děje, ať se ti to líbí, nebo ne. Takhle to, Marku, funguje. To, jestli ty víš, nebo nevíš, to není důležité. Jakmile jednou vstoupíš takto do příběhu, není cesty zpět a musíš najít způsob, jak celou knihu uzavřít.“ 

Hana sundala z krku onen náhrdelník. Zlatem orámovaná vlnka mořského příboje. Perleťová modř působila na šperku tak uklidňujícím způsobem.  

„Dal mi ji profesor. Kdysi dávno patřila jeho dědovi. Teď je tvoje, já už ji nebudu potřebovat, myslím.“ 

„Ty jsi ho měla opravdu ráda,“ díval se Bartl Haně do očí. Všiml si, jak za těch pár hodin zestárla. Ležel na ní balvan a bylo jej třeba odvalit. Vypadala stejně sklíčeně jako jeho matka, když po studiích odmítl zůstat doma a věnovat se kariéře.  

“Jedna voda se zavřela a za ní další taky. Sbohem Marku,“ vstala a bez dalšího slova odešla.  

V letadle na ni myslel. Co to bylo za člověka, odkud přišla, odkud přišli ti jiní. Jaká je jejich skutečná motivace a proč zrovna on je ten, koho si našli. Konečně usnul, při pohledu na nekonečné pláně Atlantského oceánu.  

Odkud Hana přišla, se nikdy nedoví. Nevěděl ani, že cestou zpět do Prahy její auto skončí v příkopě a nikdo z posádky strašlivou havárii nepřežil. Nečekané náledí, nepozornost, možná mikrospánek.  Stránka se otočila, voda se zavřela. 

IX. 

Přílet do Brazílie byl pro Marka Bartla poměrně rutinní záležitostí. Jelikož neměl žádné zavazadlo, vedly jeho kroky do outletu, kde si pořídil oblečení vhodnější na místní podnebí, včetně nezbytné hučky. Sedl si k jednomu pouličnímu stánku, zapálil si cigaretu a marně přemýšlel o svých následujících vyhlídkách. Měl jej tu čekat někdo, neví kdo. Na letišti čekal asi hodinu v příletové hale, ale nikdo se k němu neměl. Pojal podezření, že se jedná o konspiraci a zvažoval, co bude dělat nyní. Odjet z Evropy chtěl tak jako tak, takže poněkud smířený s osudem usrkával kávu upustil z ostražitosti předchozích hodin.  

„Marku?“  

Přisedl si k němu asi pětatřicetiletý muž evropského vzezření a rozložité postavy, ovšem podle stupně opálení a zaprášenosti v místním prostředí strávil již delší dobu. Na krátko střižené vlasy světlejší vlasy mohly být s přehledem jenom vypálené ostrým sluncem. Představil se jako Dan, a přestože zavedl poměrně družný rozhovor, víc toho o sobě vlastně neřekl. Podle přízvuku ale rodný jazyk nepoužíval již příliš aktivně, nebo minimálně to už bylo hodně dlouho, kdy jím mluvil běžně. Bartl se jej pokusil několikrát zeptat na záležitosti, které jej sem dovedly, ale Dan se poměrně pečlivě bránil a vždy záhy odvedl téma rozhovoru někam jinam. Ujistil jej pouze o tom, že je zde správně a je skutečně tou osobou, kterou měl očekávat, tak jak jej Hana informovala.  

Lehce pojedli, probrali ještě jednou počasí a Dan Bartla vyzval, aby s ním jel autem s ujištěním, že to je bezpečné. Bartla poznámka o bezpečnosti lehce znervózněla – proč by neměla být bezpečná? Je tu důvod k tomu, aby snad být bezpečná nemusela? Cestou (jeli poměrně dlouho a neměl tušení, kam míří) se párkrát nervózně v sedačce otočil, jestli je náhodou nikdo nesleduje, ale ničeho divného si nevšiml. Dan byl celou dobu v naprostém klidu, za volantem stihl vypít v poklidu dvě kalabasy maté a prozpěvovat si nějaký šílený odrhovák vyřvávající z rádia. Nebyl tak prostor na pokračování jakéhokoliv rozhovoru, Bartl se raději věnoval ubíhající krajině. Ruch předměstí byl vystřídán spíše vesnickým prostřením s plechem obitými chatrčemi, kolem cesty se v příkopech v poklidu pásla prasata. Svět, který byl Bartlovi mnohem bližší, než evropská bezpohlavnost betonu a ocele. Strávil v Jižní Americe dost času a její upřímnost mu vždy imponovala. 

Po dalších dvaceti minutách konečně uhnuli z cesty a dojeli k pěkné, ale nenápadné vilce.  

„Měl to tu po válce nějaký doktor, asi Francouz. Než zemřel, odkázal dům jednomu z nás. Bližší detaily nevím, ale používáme toto místo jako základnu. Teď jsem tu nicméně jen já, občas tu přijde posluhovačka z vesnice uklidit. Udělej si pohodlí kdekoliv chceš, místa je tu dost.“  

Dvoupatrová budova s oprýskanou červenou omítkou poskytovala dostatek pohodlí. Nebyl to vyslovený luxus, ale ten Bartl ani nečekal. Složil hlavu a vak s oblečením v podkrovní místnosti a rozhodl se vydat na menší průzkum okolo vily. Našel pěkný bazén, nicméně voda v něm byla naposledy před drahnou dobou. Vysoký živý plot limitoval výhled do okolí, nicméně usoudil, že zde patrně spíš chrání prostředí vily před případnými zvědavými pohledy z okolí.  

Vrátil se do vstupní haly a všiml si, že Dan mezitím na rozložený stůl donesl několik map. Zvědavě si je prohlížel a zjistil, že se jedná o mapy hranic mezi Peru a Brazílií, přibližně oblast, kterou pár let zpět navštívil. Neptal se Dana nicméně na detaily, nabyl dojmu, že ten se příliš dělit o své znalosti nechce. Tentokrát jej ovšem – konečně – zaskočil.  

„Dobře. Můžeme k věci, protože nemáme zas tolik času. Tvá zkušenost s modrou vodou se odehrála podle popisu někde v této oblasti.“ Zapíchl prst do mapy, ale Bartl pouze zamručel, místo si na mapě nedovedl nijak vybavit.  

„Historicky víme, že by tu taková místa měla být dvě. Jedno je blíže k bolivijským hranicím, druhé více na sever v brazilské džungli. Ve skutečnosti bylo ještě jedno, v Peru, ale to je buď zničené, nebo pod kontrolou. Tak jako tak jej můžeme ignorovat. O tom bolivijském není příliš informací, ale vycházíme z toho, že jsi popsal cestu z Peru do Brazílie. To je poměrně ideální, Brazílie je bezpečnější než Peru, proto jsme tu, ne tam. Vydáme se tedy tímto směrem, cesta ale něco zabere. Budeme používat pouze malá letiště a soukromé lety, případně přepravu po vodě. Zůstaneme tak pokud možno co nejdéle mimo dohled. Ty si musíš vzpomenout, kde jsi byl. Pak budeme improvizovat. A doufat.“ Dan odstoupil od stolu a jal si doplňovat vodu do kalabasy. Po celou dobu byl žoviální a přátelský, nicméně nyní viditelně zvážněl.  

„Počítám, že máš víc než několik dotazů, tam sem s nimi. Nemohl jsem ti odpovědět dříve, má to své důvody. Musíme být velmi opatrní a obezřetní.“  

„Před kým? Mluvíš o bezpečnosti, stejně jako Hana v Praze. Před kým, či čím jsme v nebezpečí?“ 

„Nejsme sami, kdo ví o existenci modrých vod. Ve skutečnosti jsme přesvědčeni, že jsou v moci společenství, jehož strukturu a povahu neznáme. Historicky nám bránili, abychom se k ní dostali a poznali její pravé tajemství. Stálo nás to v historii mnoho životů. Některé zhasly nenápadně, některé poměrně veřejně, některé životy jsme museli zhasnout my sami. Jako profesora Liebela v Praze. Obětoval příliš mnoho času svému výzkumu. Dlouho byl nenápadný, především proto, že plné povaze své práce vlastně nerozuměl. Nás cíl byl jej nechat zkoumat a pátrat, zároveň nepustit příliš blízko, ale přitom jej udržet. To byla práce pro Hanu, která takovému úkolu obětovala velký kus svého života. V okamžiku, kdy našel tebe a svěřil se ti se svým tajemstvím, jeho role skončila a pro nás dále už představoval pouze nebezpečí. Nemohli jsme zakročit dřív, jakýkoliv zásah do logiky a toku událostí by představoval viditelný bod. Profesor ti dal složku. V té složce není vůbec nic důležitého, co bychom nevěděli. Byla to pouhá pojistka, jak poznat, že profesor dosáhl maxima svého výzkumu. “ Dan si usrkl svého maté. 

„Dobře. A kdo jste tedy vy“ 

„Není důležité, kdo jsme my. Jsme ve stínu a tam zůstaneme. Vím, že je to skličující, ale je to tak lepší.“ 

„A když to místo najdu, tak mě podříznete jako Liebela, ne, díky.“ 

„K tomu už nebude důvod. Budu upřímný – nevím, co se stane, když to místo najdeme. Hledáme jej stovky let a nebyli jsme úspěšní. Těch míst měly být stovky, ale kdykoliv jsme se k nějakému přiblížili, stalo se neštěstí, někdo umřel, ztratil se, nebo něco podobného. Jednoduše někdo zařídil, abychom nic nezjistili. Čekáme tedy na někoho, kdo nebyl součástí naší snahy, někoho, kdo přijde zvenku. A to jsi ty. Lepší šanci jsme nikdy neměli. Dostal jsi se k modré vodě naprostou náhodou, ani jsi o ní nevěděl, jenom jsi mimoděk popsal částečnou zkušenost, která odpovídá tomu, co hledáme.“  

„Byl jsem patrně na drogách, jak moc relevantní to je? Třeba jsem si to celé jenom vsugeroval a vy se tu honíte za přízrakem.“ 

„O tom pochybujeme. Psychedelika nejsou podstatná, pouze zesilují účinek. To, co jsi popsal, ovšem přesně odpovídá mnoha jiným zdokumentovaným zkušenostem, které se k nám dostaly. Hana ti o tom už musela říct, tím neztrácejme čas.“ 

Bartl měl ještě několik otázek a Dan mu je všechny zodpověděl. Představa, že se stal součástí takového dobrodružství, se mu i přes popsané nebezpeční vlastně zamlouvalo. I kdyby to celé byl výmysl a halucinace, co na tom. Dobrodružná povaha Marka Bartla si vybírala svou cenu, čím víc věděl o rizicích, tím víc jej tajemnost celé věci přitahovala. Vlastně se již nemohl dočkat, až vyrazí dál. Dan to zkušeným okem poznal, v lidech uměl číst, nicméně evidentně neměl zájem o vybudování přátelského pouta mezi nimi.  

 X. 

Letadlo dosedlo na udržovanou dráhu letiště v Manoeli. Na dva zpocené muže čekal taxík, který je po krátké cestě vyložil před jediným místním barem, kde složili v židli své unavené kosti. Uplynuly víc než dva týdny a průzkum zatím nikam nevedl. Bartl si vybavil pouze to, že odletěl letadlem a část trasy vykonal na lodi. V kombinaci s Danovým přesvědčením, že hledané místo se bude nacházet spíše na brazilské straně hranice, měl prostor k prohledání rozlohu přibližně sjednoceného Německa. Noc v hotelu byla otravná, stejně jako celý pobyt v pralese, nicméně oba muži měli zkušenost s pobytem v podobných podmínkách a jejich dobrodružné povahy je přímo předurčovaly k tomu, aby si ve skutečnosti podobné podmínky užívali. Přesto tuto noc Bartl příliš nespal, povedlo se mu zabrat až kolem třetí hodiny ráno. Hlavou se mu honily tytéž myšlenky a scénáře, opakovaně se v paměti vracel k pražským událostem, které ho nepřestávaly pronásledovat.  

Ranní let do Santa Rosy probděl a po přistání měl pocit, že jej Dan vodí jako dobytek po pastvě. Vystoupil na ploše, Dan vyložil mezitím potřebný materiál a vyplatil pilota, se kterým zapředl neformální rozhovor. Obvykle byl plán prozkoumat blízké okolí vesnice a poté podniknout výpravu na lodi po několika nejbližších osadách. Bartl tentokrát ovšem zůstal stát na letištní ploše, cosi jej drželo. 

„Dane.. Počkej. Myslím, že jsem tu už někdy byl. Vidíš to skladiště? Myslím, že jsme tu čekali na letiště. Ano, bylo to tehdy.“ 

„Jsi si jistý? Ta letiště jsou si všechna podobná.“  

„Docela ano. Nedaleko jsou rybářské laguny, “ 

Věci nechali v boudě přímo u letištní dráhy s tím, že ubytování se pokusí sehnat až později. Vesnici ze severu obtékala řeka, tímto směrem byl průzkum tedy zbytečný. Vydali se jižně, těsně lemujíc peruánskou hranici.  

„Myslím, že tu bylo víc pralesa. K místu obřadu jsme šli docela dlouho po pěšině vedoucí v lese. Nevybavuji si tolik zemědělské půdy.“ Bartl měl potíže se jakkoliv zorientovat. Naposledy v těchto místech byl v naprosto jiném psychickém stavu, omámen týdny pobytu v divočině byl rád, že se dostal vůbec někam, a to ještě s cizí pomocí.  

„V oblasti probíhá odlesňování, tak jako všude v Brazílii.“  

Dan se snažil v mapce najít jakýkoliv náznak toho, kam by odsud, respektive odkud by mohl Bartl přijít. Jediná varianta byla stezka vedoucí na jih, která obepínala farmářské pozemky. Ty se táhly několik kilometrů na jih v páse širokém asi tři kilometry. Na západě se přibližovaly k řece, tedy k hranicím k Peru, kterou zde vymezovala. Mohl Bartl přijít z tohoto směru?  

„Vím, že jsme část cesty překonali na lodi, kus jsme šli pěšky. Víc si nevzpomenu, ale to místo bych asi poznal. Bouda uprostřed lesa, s oplocením, strávili jsme na místě několik dní. To, co hledáme, bylo nedaleko.”  

Dan se opět zadíval do mapy, z Bartlova popisu toho moc nevyčetl, ale rozhodl se, že využijí celý den a projdou celý okruh po zemědělských pozemcích až k řece na západní straně. Vzali si jen nutně potřebné vybavení a vyrazili po plánovaném okruhu ve směru hodinových ručiček. Cesta vedla po solidně spravované cestě a skutečně záhy narazili na několik rybářských lagun. Bart potvrdil, že takové viděl, ovšem spoléhat se na přesnost této informace se příliš nedalo. Zemědělské pozemky rozdrásaly původní prales s nepřirozených formacích, tak jak si farmáři vymezovali a rozšiřovali nárok na novou půdu. Trhaly divočinu na kusy a nezastavitelně ji proměňovaly na bezpohlavní a fádní krajinku. Budou to dělat tak dlouho, dokud z původní divočiny nezbyde nic a člověk si tak převezme svou medaili pro ovládnutí přírody. Jeden může procestovat nespočet zemí, navštívit obrovská města, megapole, ale skutečný smutek triumfu lidské rasy nad přírodou pochopí až zde, hluboko v pralese daleko od rozvinuté civilizace. 

Před polednem se dostali na jižní cíp trasy a stočili se na západ. Zhruba po kilometru se cesta opět stočila na sever, ale plán byl pokračovat západním směrem až k řece. Ovšem cesta zde končila, čekaly je tím pádem asi dva až tři kilometry hustým pralesem. Dan v těchto místech navrhl svačinu, sestávající se ze zabaleného grilovaného masa. Muži neříkali nic, celé jídlo zvládli bez jediného slova. Dan si po jídle dopřál další kalabasu maté, Bartl si vychutnal první cigaretu beze spěchu od celého rána.  

Cestu hutným porostem razil zkušenější Dan, který měl evidentně s mačetou již něco odpracováno, ovšem Bartl jej v pravidelných intervalech střídal, aby si mohl odpočinout. Pakliže po cestě zvládli ujít asi deset kilometrů do oběda, následující dva kilometry pralesem spolkly téměř celé odpoledne a hodiny ukazovaly téměř šestou hodinu, kdy se dvojice konečně prosekala až k západní hranici pralesa. Stáli na farmářském pozemku nalepeném k záhybu řeky.  

„Marku, poznáváš to tu?“ Dan sledoval svého společníka, ten mu tentokrát ovšem neodpověděl ani pohledem a šel rovnou dál k řece. Po dvou stech metrech se konečně zastavil.  

„To je ono. V tom salaši jsme spali. Byly tu ovce, ale teď tu žádné nevidím. To je to místo, poznávám ho jistě.“ 

„Tohle je farma, ale nevidím zvířata. Divné, nevypadá to tu jako ruina. Farmáři se nevypaří jen tak z ničeho nic.“ 

Došli k zastřešené stáji pro dobytek, po tom tu ale nebyla ani stopa. Kousek byla obytná chatrč, ale ani zde nikoho nenašli. Místo vypadalo, jako by jej někdo minimálně před rokem opustil. Tak jako tak se rozhodli, že nebudou riskovat a zůstanou jen v úbytku pro zvířata, dokud se jim nepodaří zjistit víc informací ve vesnici. Minimálně, komu farma patří a kde se ten člověk nachází.  

„Co pak?“  

„Nevím, co pak. Budeme muset improvizovat a snad to najdeme. “ 

„Ne, myslím, co budeme dělat, až to najdeme.“ Bartla přepadla, i vlivem únavy, sklíčená nálada. Stáli patrně kousek od cíle své cesty, Dan při chvílích zaznamenával cosi do mapy a zapisoval si poznámky do deníku. Bartl se cítil jako vodící pes a celá situace se mu nezamlouvala. Rád by zmizel, teď, když si ono tajemné místo, může Dan i s Hanou už najít sami, pokud chtějí. Co bude s ním? Skončí taky na podlaze s proříznutým krkem? 

„Nemám přesný plán, protože mi ho nikdo neřekl. Co se týče tebe, bude lepší, když zmizíš. Pokud s námi ovšem nechceš zůstat. Do týdne, či dvou, by zde mohli být aspoň dva lidi, kteří mi již pomůžou. Neznají tě a ty můžeš zmizet, kdykoliv se ti zlíbí. Ode mne ti nebezpeční nehrozí. Ale za ostatní příliš mluvit nemůžu. Jsou různé postoje, jak bychom se k objevenému zdroji měli postavit. Říká se, že na takovou možnost čekáme už přes tisíc let.  Někdo navrhuje jej hlídat, někdo radí jej využít v maximální míře. Já jsem jenom průvodce, co dostal na starost tuhle oblast, nic víc. Nemůžu říct, co se dít bude, nebo co se dít nebude. Nezáleží to na mně.“ 

„Zdáš se mi alibistický. Nikdy tě nezajímalo, co za tím vším je?“ 

„Základní podstata je nevědět víc, než je nutno. Svou roli jsem zdědil po svých rodičích. Vyrostl jsem v Čechách, ale většinu života jsem prožil zde. Byl jsem k tomu předurčen a vlastně mi to vyhovuje. Nikdy jsem neměl ani záměr si plánovat nějakou překotnou budoucnost.“ 

Dan navrhl, ať unavený Bartl počká v přístřešku. On se vrátí do vesnice, najme mulu, doveze zbytek zásob a materiálu a poptá se po majiteli farmy. Bartlovi situace vyhovovala, byl opravdu po průchodu pralesem zničený a představa pochodu zpět do vesnice – byť od farmy podle všeho vedla docela upravená cesta – jej nijak nevzrušovala. Dana z ničeho nepodezíral, jednalo se o celkem běžnou praxi, kterou si osvojili. Dan byl zručný cestovatel a v místním prostředí se pohyboval jako kdyby se zde narodil. Vydal se tedy zpět k vesnici, kolem řeky by to nemělo být více než čtyři až pět kilometrů, to se dá zvládnout svižnou chůzi za hodinku.  

XI. 

Bartl se uvelebil na hromadě slámy, sundal si konečně boty a snažil se nadále nad ničím nepřemýšlet. Velmi záhy usnul. Propadl do temného snu, ve kterém se mu nedařilo odlepit nohy od země. Temně rudá podlaha jej držela přikovaného k zemi, zatímco on se pokoušel natáhnout ruku ke dveřím. Paralelně věděl, že za dveřmi najde cíl své cesty, o kterém každý mluví, ale o jehož povaze ví tak málo. Ale on nedovedl pohnout nohou ani o píď. Zabředával to snové deprese, jak blízko a zároveň tak daleko může člověk být.  

Probudil jej ostrý zvuk, než se stačil zorientovat v prostoru a v čase, cosi mu z hlavě zadunělo a celý svět se ponořil opět do temně rudé půdy. Opět se probral, těžko říct po jaké době. Pokusil se pohnout, ale zjistil, že je připoután k židli v osvětlené místnosti. V okně viděl tmu, musela být tedy stále noc. V místnosti s ním stáli tři lidé. Snažil se rozpoznat jejich hlas, neboť mluvili, ale tupá bolest v hlavě mu to nedovolovala. Ať teď si všiml, že jeho polokošile je zborcená od krve, patrně jeho vlastní.  

„Je vzhůru,“ pravil jeden z můžu a přistoupil k Bartlovi. Chytil jej jednou rukou za bradu a zvedl mu hlavu, druhou rukou mu přiložil ke rtům láhev s vodou. Bartl dychtivě hltal, protože pocit žízně a sucha v krku byl naprosto mučivý.  

„Kdo jste? Co chcete?“ Bartl jen velmi bolestně dostal z hrdla. Odpovědí mu byla plynulá čeština, což jej z nějakého důvodu nepřekvapilo. Ani nevěděl proč, v tu chvíli mu to nepřišlo divné.  

„Ale Marku, vy moc dobře víte, kdo jsme. Jsme ti, před kterými vás Dan a Hana varovali. Ti, před kterými utíkáte od toho večera u profesora Liebela,“ odpověděl jeden z nich. Středně vysoký muž s krátkým sestřihem a strništěm. Podle stupně opálení přiletěl z Evropy nedávno, asi tak jako sám Bartl.  

„Kde je Dan? Co je s ním?“ 

„Och, váš kolega Dan. Moc daleko nedošel,“ odpověděl tentýž. „Zvedněte ho.“ 

Zbylí dva muži přistoupili k Bartlovi, uvolnili jeho ruce z pout, kterými jej připevnili k židli a vyvedli před chatrč. Bartl se konečně zorientoval, nacházeli se v obytné chatrči na farmě. Okolo nic neviděl, oči měl stále oslepeny z jediné lampy, kterou poháněl generátor za chatrčí. Dva muži jej dovedli za chatrč, kde stál povoz. Na něm plachta, zakrývající neurčitý tvar. Muž z chatrče k ní přistoupil a strhl ji. Danova postava nevypadala lidsky, celý zborcen od krve, jeho tvář již postrádala pro něj typickou symetričnost. Mrtvolné oči zíraly do nebe.  

„Neumíral dobře a příliš ochotně.“ Muž přehodil přes mrtvolu zpět deku a naznačil rukou směr zpět do chaty.  

Bartlovi v chatě již ruce nepoutali, pouze jej hrubě posadili zpět do židle.  

„Marku, co jste zde hledal?“ 
„Nic, byli jsme zde na výletě.“ 

„Není důvod lhát. My samozřejmě víme, co jste zde hledali. Ale zajímalo by mě, co jste tu hledal konkrétně vy.“ 

Bartl mlčel. Neměl co říct. Měl pocit, že je zbytečné cokoliv říkat a říkat ani nic nechtěl. Cítil naprostou odevzdanost osudu, nezáleželo mu na tom, co řekne onen muž, nebo co řekne on sám. Seděl a snažil se smířit s bezradností své situace.  

„Víte Marku, modrou vodu, jak jí říkáte, respektive jak vám řekli, že se jí říká, hledají stovky lidí už stovky let. Sbírají drobky z historických zápisů a legend, snaží se je dát dohromady. Najít to, co je podle nich odpovědí na mnoho otázek.“ 

„A vy je zabíjíte, aby nic nenašli? Protože si chcete nechat všechno pro sebe? Pro své pány?“ 

„Jste naivní. Ano, musíme čas od času odstranit. A ano, děláme to proto, aby nic nenašli. Ale je tu jeden rozdíl. My si pro sebe nechceme nic nechat. Nemáme žádné pány, nejsme tu proto, abychom si něco přivlastnili.“ 

Bartl chtěl něco říct, ale rozmyslel si to. Přišlo mu zbytečné cokoliv namítat.  

„Oni vám, Marku, řekli, že bojují proti konspiraci ovládající dějiny,“ muž si sedl na židli a zapálil si cigaretu. Nabídl jednu Bartlovi, ten si zkrvavenou rukou vzal. Nikotin proudící do žil jej uklidnil, lehce se mu zamotala hlava.  

„Ale ono se to má celé trochu jinak. Lidé mají potřebu věřit, že jsou ovládání nějakým tajemným řádem, společenstvím. Je to tak po tisíce let, neustále se to opakuje. Bojují proti neexistujícím mýtům a démonům, místo toho, aby se soustředili sami na sebe. Neustále hledají důvody lidského utrpení, utrpení celých národů a generací a pravda je přitom tak zřejmá – mohou si za to oni sami. To, co tu hledáte, zde skutečně je. Támhle vzadu na pastvině. Stojí to tu asi tisíce let, nevíme, kdo to tu vybudoval, nebo jaká moc takový zdroj postavila. Netušíme, co nám to má přinést. Zatím nám to přineslo, kdykoliv se někdo pokusil tento zdroj využít, jenom bídu, války, neštěstí a smrt.“ 

Bartl se podíval otevřenými dveřmi ven. Nasál nosem vlhký vzduch a snažil se setřídit své myšlenky. Příliš se mu to opět nedařilo.  

„Takže to není výmysl?“ 

„Ne, není to výmysl. Skutečně to funguje. Můžete si to jít ověřit sám. Nelhali vám, Marku. Vše, co se snaží odhalit, na čem pracoval i profesor Liebel, vše je pravda. Ale jejich záměry čestné nejsou. Věří tomu, že bojují proti celosvětové konspiraci, že někdo má tyto zdroje v moci, že pomocí jich vládne. Že my je pronásledujeme, abychom je odstranili v cestě mocným, těm, kteří mají svět v hrsti. Nic není dál od pravdy. Ve skutečnosti máme pouze strach, co by se stalo, kdyby se tak mocných nástrojů někdo zmocnil. A historicky se to již několikrát stalo. A cena za takové pochybení byla obrovská. “ 

Nastala menší pauza. Muž jako by čekal, jestli Bartl vznese nějakou námitku. Ale to se nestalo, ten se totiž potápěl více a více do naprostého nevědomí. Celá jeho existence se během několika minut rozplynula, cítil se jako loutka na pódiu, jako by zde ani nebyl.  

„Vím, že mi nevěříte a já nemám žádnou jinou možnost, jak to vysvětlit. Tak to ale je, a tak to i zůstane.“  

„Co se mnou uděláte?“ 

„Vůbec nic. Jste volný a můžete jít, kam jen chcete. Jenom si od vás něco vezmu, Marku,“ muž se natáhl přes stul a pod košilí Bartla nahmatal ozdobu, kterou mu darovala Hana toho večera. Silou ji strhl, odepjal řetízek, na které šperk držel a hodil jej na zem. Se zájmem si prohlížel modrou vlnku rámovanou zlatem, jako by to byla nějaká relikvie.  

„Tohle je naše, “ a schoval si ozdobu do náprsní kapsy. Pohledem pobídl dva muže a vyšli před chatrč. Bartl slyšel, jak o něčem tlumeně hovoří. Postavil se a zjistil, že se mu stále motá hlava. Tak jako tak vyšel před chatrč a opřel se o sloupek podepírající přístřešek před vchodem.  

„Řekl jsem, že jste volný a můžete jít kam chcete. Klidně si běžte. Od nás vám nic nehrozí.“ Kouřící muž se na něj spokojeně díval. Ledabylý postoj nenasvědčoval nějakému přímému úmyslu. „A ani nám od vás.“ 

„Necháte mě jít. Moc tomu nevěřím. Profesor je mrtvý, Dan je mrtvý. Všichni zemřou. Proč nechávat na živu mě, nedává to smysl. Zabili jste stovky a tisíce lidí.“ 

„Ano. Ale vy jste neškodný. Nevedl vás sem žádný úmysl, jste z podstaty pouhý dobrodruh. Vrháte se kupředu, do čehokoliv, co přijde. Teď, příště, kdykoliv. Jste naivní pitomec, který se nechá obalamutit a obelhat. Hnojivo dějin a nepotřebný zbytek od oběda. Nad takovými se historie neslituje. Prostě jste a jednoho dne už zase ne, jako by se nic nestalo.“ 

Bartl se otočil a podíval se směrem k pastvině. Na jejím konci stála vodní nádrž obložená velkými říčními kameny. Podíval se zpět k neznámému muži. Ten jen mírně pokýval hlavou, potáhl si z cigarety a ušklíbl se. Bartl se vydal pomalým tempem přes pastvinu směrem ke studni. Bylo to odhadem sto metrů. Byli tak blízko.  

„Jsou nepoučitelní,“ otočil se muž ke svým pobočníkům. „Je to pořád a pořád stejné, neustále to končí, neustále to začíná. Do nekonečna, nepoučitelní. “ 

Bartl došel ke studni a spatřil v ní hladinu. Otočil se zpět k mužům, ti se ale stále opírali o přístřešek a nehnutě jej pozorovali.  

Bartl se naklonil přes hranu studny, tváří až k hladině a ucítil závrať. V mžiku se mu v očích zjevilo něco, co již důvěrně znal, jeho hlavou se hnal velký proud mířící do nebe, do kosmu. Pomyslel na sebe, svou matku a zahlédl svůj rodný dům. Ne tak, jak vypadal a jak jej znal, ale rozbořený, zanedbaný. Rozhlédl se po okolí a spatřil zkázu a zánik okolí, nevyhnutelné plameny hltaly zem i nebe a přibližovaly se k němu. Cítil, jak se snaží zvednou nohy a utéct odsud, ale k zemi jej poutala neznámá síla. Stahovala jeho kotníky a nepovolila mu ani centimetr.  

Myslel na sebe, neviděl nic. Před očima zahlédl naprosté prázdno věčnosti, které v mžiku vyplnilo jeho duši.  

XII.

Tři muži u chatrče pozorovali Marka Bartla, jak zvrátil svou hlavu za sebe a v křeči padl zády na kamení, kterým byla studna obložena. Byl v ten okamžik mrtvý.  

„Nevyhnutelné. Možná, kdyby to nebyl takový pitomec, tak z něj něco mohlo být. Takhle jen další v řadě. Vezměte lopaty, máme tu práci.“ 

O tři hodiny později bylo místo k nepoznání. Úsvit nad pralesem osvítil celou planinu, na které tři muži lopatami doházeli poslední vrstvu hlíny tam, kde stála ještě o několik hodin dříve studna. Nyní po ní nebylo ani stopy, ani po těle mladého Bartla a Dana. Vzala si je voda a zavřela se nad nimi, aby celé místo překryly větve a půlmetrová vrstva zeminy.  

Muži kráčeli zpět k chatrči, muž, který jim velel, až poslední. Pět metrů od chatrče odhodil špaček cigarety a vytáhl z kapsy pistoli. Padly dva výstřely a dva muži před ním padli během okamžiku k zemi. Jejich těla odtáhl do chatrče, nechal je stále krvácející na podlaze a z auta donesl kanystr. Benzín smíšený s krví vytváří zajímavé obrazce. Muž seděl na židli a pozoroval vycházející slunce. Zapálil benzínový zapalovač levou rukou, zatímco pravou pozvedl zbraň ke své hlavě.  

Voda se zavřela.  

(jkL)