Sláva

Všichni byste zparchantěli, nejen hlavní postava této povídky jménem Karel Eliáš. Stali by se z vás stejní egoisté, do sebe zahledění nafoukanci, přesvědčení, že vám vše leží u nohou, že musí být vždy po vašem, že bez vás se neobejde nejen tato republika, ale ani tento svět, ani Vesmír ani jeho Stvořitel... Vystavte člověka smrtelné toxicitě slávy a zrodí se monstrum. Neříkejte, že jste neviděli film Vetřelec jedničku. A právě ta scéna, kdy se ta bestie klube z něčeho, co bývalo člověkem, přesně vystihuje proměnu Karla Eliáše, který v ranném mládí kdesi na maloměstě sem tam uváděl dětské besídky a postupem času se vypracoval na nejžádanějšího a nejlépe finančně zhodnoceného moderátora prestižní televizní stanice. 

Mohl bych věnovat asi třicet odstavců proměně toho nevýznamného muže, trpícího pocitem nedostatečnosti a zbytečnosti v zářící hvězdu, ale zdá se mi zajímavější pozorovat Karla Eliáše plnohodnotně metamorfovaného v celebritu, jaká zde neměla obdoby. 

Neboť pro něj k jeho domu, o kterém bude ještě řeč a bude to stát za to, jezdil každý den Bentley Mulsanne Extended Wheelbase o obsahu motoru 6,7 litru, personalizovaný automobil, vyrobený přímo pro Karla Eliáše, jehož široká sedadla nejen že měla potahy z kůže, ale ta kůže byla z krav, které byly speciálně pro tento účel odchovány na Novém Zélandu. Eben na obložení interiéru byl dovezen z Madagaskaru. Kašmír na koberečky byl objednán z Mongolska. Pokud jde o barvu, majitel TV stanice, pro kterou Eliáš moderoval, navrhoval stříbrnou, což Eliáš podrážděně zamítl se slovy: "Buď černá nebo u vás končím!" Ve vteřině byl do smlouvy o koupi vozu uveden Dark Sapphire. Jen tak mimochodem, výběr laku zvýšil cenu vozu o 100 000 korun českých. Uvnitř bylo lze najít vinotéku, bar, pět obrazovek, dvacet reproduktorů a Miss Motosport Bc. Terezu Knížkovou, která zde působila jako řidička. O významu osoby, kterou tento autmobil převážel do zaměstnání, nebylo možné pochybovat. 

A ano, ten dům... Karel Eliáš, vědom si své hodnoty a postavení, trval na tom, že pokud má nadále působit v tak svrchovaně exkluzivní funkci, musí mít i odpovídající domácí zázemí. Na Staroměstském náměstí byl právě dokončen nejdražší dům v Praze, po dlouhých tahanicích s úřady bylo vydáno povolení postavit luxusní objekt na místě Husova pomníku, na kterém byl kvůli tomu zrušen status národní kulturní památky. Jak komise městského úřadu pro Prahu 1 správně vyhodnotila, bytovka bude mít mnohem výraznější ekonomický přínos než nějaký koniáš a pomník tedy může klidně stát v Kobylisích vedle aquaparku. 

Ale ten nový dům! Přepych a přepych, nic než luxus. Tenké, ocelové obruby a jinak samé sklo, sedm pater, co patro, to jeden byt a také přirážka na nájemném a Karel obýval to nejvyšší, takže měsíčně ho výhled na radnici a Týnský chrám přišel na 99 999 korun. Tedy přesněji řečeno ne Karla, ale jeho zaměstnavatele. Úhrada bydlení byla součástí pracovní smlouvy. Vysouvací prosklené dveře, podobné vratům do hangáru, vedly do opulentní haly, kde za pozlaceným, půlkruhovým pultem seděl recepční s maturitou a v uniformě. Ten jednak uctivě vítal příchozí, či jim přál krásný den při odchodu, ale hlavně působil jako zprostředkovatel mezi nájemníky a mnoha dodavateli zboží a služeb. Do bytů se jezdilo třemi výtahy, stačilo zvolit patro, výtah se rozjel a zastavil u vstupu, který si dotyčný odemkl přiložením prstu na senzor. Tak se ocitl v předsíni, která sama o sobě by postačila k životu středně náročné rodině. Byt byl potom kruhového půdorysu, takže bylo možno obhlédnout Staromák v celé jeho kráse, ale samotného pozorovatele nikdo obhlížet nemohl, pokud sám nechtěl, zabarvení bylo možno ladit od zcela průhledného až po neproniknutelnou tmu. Byl zde obsidián, leštěný mramor, travertin, eben a mahagon, umění v kombinaci se špičkovými hi-tech přístroji. Nebudu se příliš zaobírat popisem každé místnosti, celý ten luxus měl počátek v krátkém, ale nekompromisním dialogu mezi majitelem TV stanice a jejím ředitelem, kdy se ředitel trochu více nahlas pozastavil nad tím, zda je opravdu potřeba, aby z rozpočtu platili Eliášovi nejdražší nájemné v republice. Na to razantně zareagoval majitel a ostře prohlásil: "Chce to, tak to bude mít! Já nebudu řešit každý detail, aby byl pan Eliáš spokojen, na to tady mám Vlastíku tebe!"

Jo a těch ženských! Eliáš měl svou pracovnu ve čtvrtém patře, chodíval mezi osmou a desátou a tak se od sedmi na chodbě hromadily vysoké, malé, tmavé, světlé, prsaté i ploché. Bloumaly od jednoho konce ke druhému, bez zájmu o cokoliv jiného, než o to, jak vypadají a jestli zvolily správnou barvu šatů a rtěnky. Teprve když cinkly dveře výtahu a Eliáš vykročil, zástup ožil, ženy se rovnaly v páteři, pánev dozadu, hrudník dopředu, bradu v ose s rýhou mezi ňadry, hromadně nasadily cosi, co považovaly za svůdný pohled. Dvě ze tří těchto rozdychtěných bytostí pak ještě nádavkem špulily rty, takže připomínaly spíš parodii na ženu, než opačné pohlaví. Eliáš prošel kolem fronty a obyčejně zavadil pohledem o typ, který delší dobu neokusil a jen jako by mimoděk prohodil: "Ve čtyři budeš čekat dole." Potom zašel do pracovny a zabouchl za sebou dveře. Venku na chodbě vybuchla jedna sopka štěstí a skácelo se čtyřicet náhrobních kamenů. Takhle to chodilo každý den. 

Pracovně si vedl Karel Elišá velmi dobře. Bezkonkurenční koncentrace a charisma, dovedené k dokonalosti, to byly hodnoty, které vydělávaly. Nikdo na světě nedokázal v bezchybném outfitu přednášet drastické zprávy z konfliktů, které mu dodávali váleční zpravodajové z velmi horkých destinací. Eliáš nesl břímě zodpovědnosti s maximálním nasazením, všichni si dobře pamatovali na výstup, který předvedl, když mu jeden ze zpravodajů nezaslal včas čerstvé zprávy z nějakého bojiště, protože musel celou noc strávit v krytu, zatímco kolem vybuchovaly granáty a vše, co bylo do té doby z absolutně nehořlavého materiálu, bylo v plamenech. Eliáš tenkrát v kanceláři upíjel kávu a mužným hlasem spílal na dálku tomu ubahněnému lemplovi. "Já si svou práci dělám poctivě, já ano!" křičel na osazenstvo televize, zatímco ředitel se nervózně snažil spojit se zákopy o tisíc kilometrů dál. A potom udělal jeden člen štábu chybu, jelikož spíše pro sebe poznamenal: "Oni je tam bombardujou každou noc, ten Olin to nemá zrovna lehký..." A tehdy se Eliáš rozběsnil: "Kruci fix, a já snad jo? Já to mám lehký? Já tady zodpovídám za celou televizi a nějakej nýmand mě bude poučovat?" A udeřil pěstí do stolu, až šálek s kávou zazvonil o talířek. 

Křivka slávy a nezastupitelnosti bezchybně stoupala, Eliáš každý den vstupoval z výtahu do chodby, kde na něho s nadějí čekalo několik desítek žen s příjemných šimráním v podbřišku, co kdyby zrovna ona dneska...ano, dneska, to byl ten den. Jedna z žen si místo šimrání kupovala kávu z automatu a čekala, až se jí naplní kelímek. Byla velmi štíhlá a na sobě měla lehoučké šaty, přepásané bílou stuhou. Stejnou stuhou měla stažené tmavé vlasy do ohonu, vypadalo to svěže a přitažlivě. Eliáš obhlédl řadu vlhkých pohlaví a zabodl oči do ženy u automatu. "V půl třetí budeš čekat u vchodu," prohodil k ní zaměstnaným hlasem a jako vždy chtěl zmizet ve své pracovně. O zábavu měl na odpoledne postaráno, teď ho čekaly zodpovědnosti. Žena se však ani neohlédla, dál pozorovala crčící čůrek a jen pro sebe polohlasem řekla: "To asi těžko..."

Eliáš zasekl krok a velmi nevěřícně si ženu prohlédl. Náhle nevěděl, co říct. Vycítil, že jakkoliv dobře zvoleným slovem by se ztrapnil. Proto se vytáhl do maximální výšky a pohrdavě zasyčel: "Ccccsssshhh...!" a s co nejvíce zdviženým koutkem úst zavrtěl hlavou. Potom rychle kráčel ke dveřím. Ještě než stačil zavřít, slyšel těžko uvěřitelná slova té ženy: "To je vůl."

Byl rozhozen. Vykolejen. Ponížen. A navíc veřejně. A to měl za třicet minut vysílat. Sebral všechnu energii profesionála, rychle si projel koncepty a vstoupil ze své pracovny přímo do studia. Posadil se do křesla, kde ho dvě vizážistky nacvičenými grify připravily pro kamery. 

"Začátkem července budou Karlovy Vary hostit již tradičně mezinárodní filmový festival," zněla první věta jeho dnešního vstupu. "Ta svině vyhublá," vařilo se mu v hlavě. "Arogatní píča," doplnil se. "Pět, čtyři, tři...," "Kunda vyzáblá, asi dlouho nesouložila" ... "dva, jedna!" 

"Začátkem července budou Varlovy Káry hostit mezinárodní soulož...," Eliáš zalapal po dechu, měl v hlavně absolutní prázdno, nebylo z čeho hasit. Kamery přestaly snímat, bylo naprosté ticho. Ředitel, který jako obvykle sledoval vysílání ve vedlejší místnosti, udělal na své otočné židli kruh a za jízdy obhlédl se zdviženým obočím ostatní přítomné. O vteřinu později volal sám majitel. "Co to mělo znamenat?" zazněla výhružná otázka. "Josefe, já si to nedokážu vysvětlit, opravdu to nechápu...," blekotal ředitel, ale majitel byl mnohem rozhodnější v úsudku: "Toho blba okamžitě vyhodit, nechci ho už ve své televizi vidět!" 

"Ale Josefe, to nejde tak snadno, je tady smlouva a tak...," ředitel se roztřásl s vidinou strašlivého průšvihu.

"Nezajímá! Já  tady nebudu řešit kdejakýho vola, od toho tu mám tebe, Vlasto!" odsekl majitel a zavěsil. 

Bylo to však snadnější, než by se ředitel vůbec odvážil pomyslet. Protože už za hodinu po osudové chybě Karla Eliáše se do televize dostavilo asi třicet žen, které moderátora obvinily ze sexuálního obtěžování a vydírání a vyhrožování a roznožování a rozmnožování, bylo toho víc. Řediteli by k vyhazovu pohodlně stačila polovina. 

"Tady mi to podepište," řekl Eliášovi stroze a díval se úplně jinam. Eliáš se pokusil nasadit svůj osvědčený, povýšený a lehce pohrdavý výraz, ale pod tíhou okolností mu z toho vyšla jakási grimasa, což si jako dobrý sebepozorovatel rychle uvědomil. Podškrábl se, jako by doufal, že se skřípotem pera po papíru s okamžitým vyhazovem probudí ze sna. Ale sen byl daleko. Pár vteřin nemohl najít dveře.  Když bral za kliku, ozval se mu za zády ředitel: "Ještě klíč od kanceláře. A byli bychom rádi, kdybyste do pozítří opustil byt. Automobil vám samozřejmě nebude od této chvíle k dispozici." 

Cestou k výtahu potkal dvě sekretářky. Když je přešel, vyprskly smíchy a něco si polohlasem povídaly. Potom uslyšel větu: "Holky, už jde!" Mnoho dveří se otevřelo a v každé se objevila půlkulatá tvář, jako radar. Radary snímaly zahuštěnou směsici pokoření, vyhasínající pýchy, vzteku a bezmoci. Stály nehnutě, kryty dveřmi do kanceláří, kde donedávna kraloval Eliášův duch, drahocenný, opečovávaný, nedotknutelný, diamantový. Výtah dohučel do čtvrtého patra, vyšli z něho dva zaměstnanci. Když viděli Eliáše, stojícího proti nim, na půl vteřiny se zarazili a jeden prohodil: "Ty vole...," a pokračovali kamsi chodbou. Sjel do přízemí a rychlým krokem opustil budovu. Bylo mu projít kolem vrátného, který při pohledu na něj znechuceně vrtěl hlavou: "Celý jsi to tady přivedl cugrunt, díky tobě jsme pleite, úplně pleite." 

Vrátný přeháněl, Eliáš se před budovou minul se skupinkou nádherných mladíků v černých oblecích a bezvadně vyleštěných botách, každému jednomu zářil z jako kluziště hladké tváře dokonale bílý chrup pod krátkým sestřihem, nebylo jim co vytknout. Jeden z nich na Eliáše asertivně a ironicky křikl: "Díky, šašku!" Druhý chtěl také body: "Nazdar Varle!" Čekali jako ohaři celé roky, až se uvolní místo a budou povoláni do bitvy mezi sebou. Přesně stejně takto radostně před lety mířil na konkurs Eliáš . Realita vyšla zpoza mraků a oslepila bývalého slavného moderátora.

Měl gymnázium, potom už nic. Žádné zaplatitelné know-how, žádný upotřebitelný skill. Uměl přednášet zprávy. Brýlatá androidka na úřadu práce mu monotónně předčítala nabídky; "Svářeče, pak tu shání zámečníka, ostrahu na nádraží, navíjení elektromotorů..., tak mi tady podepište, že jste tu byl..."

Po měsíci dostal nabídku z jedné konkurenční televize. Nedělní besídky s hluchoněmými dětmi vietnamských spoluobčanů, pouze první půlku a pod dohledem. Odhadem pět, šest dílů. Tohle už mělo blízko k depresi. Dál chodil na úřad a podepisoval.

"Chcete práci?" ozval se ženský hlas, když jako obvykle vycházel plný beznaděje. Žena s vlasy, staženými do ohonu, stála u otevřených dveří Fabie a dívala se na něj. Zastavil se, nedařilo se mu poskládat odpověď. Žena mu vyšla vstříc: "Rozvoz obědů seniorům, tady máme centum," ukázala na nedalekou budovu. "Já tomu velím, ale máme málo lidí, tak občas jezdím taky. Pod střechou máme malý pokojík, bydlení zdarma. Můžete dneska se mnou."

Samozřejmost, se kterou žena mluvila, byla přenosná. Eliáš přisedl. Rozjeli se a vzadu chrastily hliníkové ešusy. Žena se soustředěně věnovala řízení. Na palubovce, na místě spolujezdce, byl nalepený lístek s tištěnými řádky. Eliáš přimhouřil oči. 

"Dnešní den byl jako záblesk,
světlo a hned tma.
Dvacet pět tisíc záblesků.
Stojí to vůbec za to?"

Eliáše napadlo, že ono "to" se dá snadno naroubovat dle osobních prožitků čtenáře. Co je vlastně jeho osobní "to"? 
Zastavili u chodníku. Před vrátky hezké, žluté vily, stála stará žena, asi devadesát let. Velitelka vyskočila z auta a hlasitě zavolala: "Dobrý den, paní Šiktancová!"

"Lucinko, dobrý den," zaševelila dáma. Lucie otevřela kufr a vzala komínek ešusů. "Hovězí polívka, rajská s knedlíkem a vanilkový puding se šťávou dneska," zakřičela. 

"Já vím, to mám ráda," zašveholila dáma potěšeně.

"Paní Šiktancová, zítra vám přiveze oběd tady pan Eliáš!"  zakřičela Lucie staré dámě do ucha a tázavě se otočila na Eliáše. Automaticky pokývl. Jsou situace, které nepřipouštějí binární rozhodování. Rozloučili se a rozváželi další ešusy po čtvrti. Za tři hodiny přistáli na stejném místě, odkud vyjeli. Oba vystoupili na nezvykle čerstvý vzduch.
"Zatím byste rozvážel a za pár týdnů vám přidáme i jinou práci, jestli budete chtít," řekla žena. Eliáš se po velmi dlouhé době usmál. 

"Zítra budete v půl jedenácté u vchodu," řekla ještě Lucie a odjela.