Vlak do neznáma

Kupé je prázdné, ticho se šíří,

světlo v rohu jak stín se skrývá,

na sedadle zůstává kabát bez duše,

jak odkaz někoho, kdo ticho zanechal.

 

Skrz okno tiše hledím, krajina se ztrácí,

mlha jak plátno vše pohlcuje,

lesy a řeky, jak smutný obraz,

co vlak tiše splývá a mizí v dáli.

 

A pak ji spatřím – v odrazu skla,

zjeví se náhle, jak by nevěděla,

dívka, víla, nebo snad smrt sama,

bledá jak měsíc, co ztratil svou sílu.

 

Vlasy černé jak noc, padají v proudech,

jejich vlny divoce tančí v temnotě,

v očích hlubokých, bezedných jak propast,

se ztrácí moje touha, jak vichr v noci.

 

Rty její jak rubíny, sladké, tajemné,

a já cítím, jak mi žíly pálí touha,

jak vášeň, co svírá, jak plamen v srdci,

toužím po ní, po jejím doteku, spojení.

 

Šaty těsné, jak by jí šeptaly

o žáru, co k tomu tělu patří,

mám touhu ji uchopit, vstřebat,

splynout s ní v jednu temnou, horkou chvíli.

 

Tělo má jak mramor, jemné, křehké,

každý pohyb jejího těla je vábivý,

prsa se zdvíhají jak bouře na moři,

a já bych se v nich ztratil, splynul v ni.

 

Po ní toužím, jak vlk po své kořisti,

v očích jí hledám odpověď na svůj sen,

jen toužím ji mít, cítit její kůži,

sloužit jí, spojit se s ní, v tom okamžiku.

 

A já se ptám – byla to jen má mysl?

Byla to víla, co v horečkách ožila,

nebo snad smrt, co mne vzala v objetí,

jen výplod mé mysli, co nikdy nepozná klid?

 

Krajina tiše běží, vlak dál duní,

ale odraz v okně mé myšlenky rozbouří,

byla to ona, nebo má touha šílená?

Kdo ví? Možná jen stín, co mě stále spaluje.

 

Její stín mě pronásleduje, sladký a krutý,

tragédie a touha, co se v srdci mísí,

všechno se ztrácí, ale jedno je jasné –

to je má krásná zkáza, po které toužím.

Příběh za verši

 

Dobré ráno, dobrý den, nebo snad dobrý večer – záleží, kdy tyto řádky čtete.

Děkuji, že jste si našli čas na mou báseň. Vznikla během jedné cesty vlakem, kdy jsem měl pocit, jako bych měl vysokou horečku. Svět kolem mě byl rozmazaný, jako by ztrácel pevné obrysy. V těch horečnatých chvílích mě pohltila samota – intenzivní a tichá, jako by v celém vlaku nikdo jiný neexistoval.

 

Možná právě z toho pocitu se zrodila tato báseň, která je pro mě směsí touhy, melancholie a ztracených obrazů. Budu moc rád, když mi napíšete, jak na vás báseň působila. Sdílejte své pocity nebo myšlenky v komentářích – zajímá mě, co ve vás tyto verše vyvolaly!

---