Proti sobě

Seděli jsme u stolku v podlouhlé zahrádce na náměstí, manželka chtěla červené víno, já víno nemusím, ale souznění je nad nechutí, proto před námi stály dvě sklenice,  z nichž jsme mezi řečí upíjeli. Podél nízkého, dřevěného plůtku procházeli beze spěchu lidé, útržky jejich hovorů vytvářely příjemné pozadí a čas stejně tak příjemně pomalu plynul. 

Potom se u našeho stolku objevil ten člověk ze včerejška. Povytáhl si židli, přičemž opěradlo držel pouze konečky prstů. Posadil se a položil si pravou nohu kotníkem na koleno levé nohy. Ale nepůsobilo to ledabyle ani bohémsky, bylo to výlučné, naprosto akorát, zaujal tím posezem neobsazené místo, oddělené kupé první třídy, aniž by o takové místo musel žádat. Měl na sobě rifle, bleděmodré opět naprosto přesně akorát, ani příliš volné, ani nedokonale těsné. Také velmi slušnou, zeleno bíle proužkovanou košili, zapnutou ke krku. Na nohou měl světle hnědé polobotky, měkké tkaničky zavázené do smyček tak úhledných, že tvořily s botami dokonalý celek. Jeho měkké, hladké tváře líbaly vzduch a vzduch mu polibky s vděčností oplácel, tmavé oči pod tmavým obočím se dívaly i nedívaly, chtě nechtě jsem cítil neklid, když se na mne zaměřily. Rty měl plné, ohraničené, a rovnoběžné, horní zlehka přitisknutý na spodní, sublimovaly v neviditelné, nepopiratelné zákoníky, které naplňovaly prostor mezi ním a mnou. 

Muž položil dlaně na stehna způsobem, kterému stehna nemohla absolutně nic vytknout a řekl: "Vy podvádíte svou manželku."

Zdvihl jsem obočí a podíval jsem se na něj jako na blázna. V obličeji se mu pod tím pohledem nezměnilo vůbec nic, jeho rty měly homeopatickou míru úsměvu, který plní úkol pomáhat a mít převahu. Díval se na mne jako na člověka, který si sám neumí pomoci a potřebuje záchranu a zároveň je nutno ho k přijmutí pomoci donutit. 

"Nesešel jste se včera s cizí ženou?" posunul muž figurkou na šachovnici. Velmistr.

"Co si to vymýšlíte?!" zvýšil jsem hlas. Neodpověděl, jen se na mne klidně díval. Manželka nezasahovala, zřejmě ji jeho otázka zaujala. Jak také jinak.

"Přímo tady," pokračoval. Ale já přeci měl co říct na svou obhajobu!

"Dobře, ale tam nešlo o žádnou nevěru!" vyrazil jsem ze sebe, a obrátil jsem se s vysvětlením na svou ženu: "Včera jsem tady měl schůzku s makléřkou kvůli prodeji chaty, přece víš, že to řeším."

"Takže jste se tu včera sešel s cizí ženou," řekl muž. Mluvil pomalu, ale ne příliš pomalu, jako když teče voda z kohoutku právě tak, že je jí dost, ale nikoho nepostříká, jeho rty se při řeči pohybovaly, otevíraly se a sametově na sebe přiléhaly, občas se mu do slov vloudilo slabounké mlasknutí, které mu dodávalo hloubku a tajemnost čehosi mocného, ukrytého v záloze. 

"To jsem vám teď objasnil!" snažil jsem se o nekompromisně ukončovací akcent. Nepohnul se a dál si mne zpytavě prohlížel. 

"Proč nosíte cizí ženě na schůzku dárky?" pokračoval měkce. 

"Karle?" pronesla manželka s pohledem, upřeným na mne. Vzpěnil jsem. 

"Jaké dárky? Proč lžete?! O co vám jde?" vybuchl jsem a lidé od vedlejších stolků se na mne s údivem a nesouhlasem podívali. 

"Opravdu jste té ženě nic nedal?" zeptal se klidným hlasem. Ten jeho neústupný klid mne pomalu přiváděl k šílenství.

"Nedal! Nebo tedy dal, ale to byly plány a dokumenty k té chatě, tak jsme se s tou makléřkou domluvili, nechápu, o co se tady snažíte!" vykřikl jsem ze zákopu. 

"Takže jste té cizí ženě přinesl dárek," podtrhl muž úspěšný mezivýsledek partie dvakrát. 

"Realitní makléřce jsem po domluvě donesl plány a dokumentaci k chatě, kterou ona bude prodávat!" Jistěže toto je cesta, vypnout emoce a mluvit pouze logicky. 

Nereagoval, jen se díval způsobem, který trojrozměrně oznamoval, že podvod, který anoncoval na začátku, je nyní z větší části doložený. 

"Karle můžeš mi vysvětlit, s kým jsi se tady včera sešel?" obrátila se na mne manželka přísným pohledem a celým tělem. 

Muž se lehounce usmíval, mezi námi se vztyčil bilboard, oznamující, že on a má žena jsou nyní v jedné lavici soudní síně. Dlaně měl stále položené na stehnech, pravou nohu v nezměněné poloze, černé vlasy učesané na pěšinku, vše podle zákona, bez výtky. Emoce se mi vrátly bez pozvání a souhlasu. Zlé emoce, vyvěrající z bezmoci nevědomosti. Jelikož ten muž pronesl v první své větě lež a v dalších slovech se zaštítil jakousi nepoznatelně zkrocenou pravdou, stala se počáteční lež součástí pravdy, otrávila ji a změnila její strukturu, na kterou teď s nedůvěrou a rozhořčením reagovala má žena. A má bezmoc tváří v tvář tomu usmívajícímu se měkkému klidu proti mně, který mne jemně a s jistotou vedl k ještě větší bezmoci, ve mně explodovala. Popadl jsem sklenici a vychrstl jsem její obsah tomu člověku do obličeje. 

Teď poprvé se jeho výraz změnil v překvapeně ublížený. Kupodivu mne ta změna rozzuřila ještě víc. Nestoudně mne dopinká do postavení lháře a podvodníka a udiveně se cítí ublížený odplatou! Snad si byl celou dobu jistý, že neopustím pole otázek a odpovědí, které mne víc a víc zatlačovaly do smradlavého bahna, zatímco on ve své čisté košili, zapnuté ke krku, se na mne díval s nohou kotníkem na koleně druhé nohy. 

Po tvářích mu stékalo červené víno a on na mne nevěřícně zíral. Měl bych snad cítit zadostiučinění, ale ve mně se právě díky té jeho nechápavosti, jeho překvapení, proč jsem na něj zaútočil, zdvihla ještě větší vlna vzteku. Chytil jsem lahev a praštil jsem ho do hlavy. Byla to hrozná rána, po které se otřásl a začal se chránit rukama. Jako by chránil celý svět před výpadem zla. Praštil jsem ho znovu a pak ještě jednou. Potom jsem ho chytil za tu proužkovanou košili, promáčenou nechutným vínem a hodil jsem ho na podlahu. Dopadl a převalil se na záda. Měl rozcuchané vlasy, nad uchem se objevil pramínek krve, košili měl flekatou a rifle na kolenou špinavé, na jednom měl nalepený odhozený nedopalek cigarety. Také dlaně měl znečištěné. Přetočil se a vstal, rychle odcházel a za chůze si čistil špínu z oblečení. Ještě jednou se ohlédl, stále měl ten nechápavý a ublížený výraz, který si zasloužil ránu lahví. Potom zmizel za rohem. Lidé, kteří v úleku povstali, si zase pomalu sedali, rádi, že je vše ukončeno a že nemusí nic řešit, natož zasahovat. Můj vztek byl pryč. 

Má žena se celou dobu neodvážila pohnout, natož protestovat. Teď, když bylo po všem, snad měla stále strach, že se moje zuřivost obrátí proti ní. Proto mlčela a dívala se před sebe. Nechtěl jsem, aby se mne bála. 

"Jak jinak jsem ho měl usvědčit, že lže?" obrátil jsem se k ní a snažil jsem se působit klidně. Hned mi došla rozporuplnost té věty. Tváří v tvář dokonale neotřesitelné lži, je legitimním protiopatřením rána lahví do hlavy? Kdy pouze a jen vy víte, že ta lahev je vaším jediným prostředkem práva a že to právo je na vaší straně? Je důkazem vaší neviny krvácející hlava a následný útěk vašeho prokurátora? Pro mne ano, pro zbytek světa nikoliv. V tom je naše ubohost nevědomosti. 

Pozítří se mám sejít s realitní makléřkou. Našla nějaké nesrovnalosti v katastru. Půjdu na schůzku s nepříjemným pocitem, že podvádím svou ženu.