drobečky 4.

Listy se umí proměňovat. :)

Kdysi, když mi umřel děda, tak mi řekli, že je nahoře, v oblacích. To až po tom, co jsem byla na hlavní poště v Opavě s maminkou v budce. Začala plakat. Táhla mě ven za ruku. Tekrát jsem si zlomila nohu a dostala sádru. Spadla jsem z postele.  Byla jsem malá holka a dědu milovala. Učil ve zvláštní škole v Opavě. Mohli tam jíst , kdy chtěli a byla jsem tam ráda. A tak jsem se pořád dívala nahoru a nakonec viděla koně a kočár a říkala si, tam je děda. Od té doby se dívám pořád. Podal mi jeden obraz, je na něm chaloupka s hnojištěm a rozkvetlou jabloní. Když jsem spala u babičky, tak na něj koukala. Vždycky, když jsem se probudila a otevřela oči, ten pocit, že jsem u ní. 

Luboši, Luboši, vytahám tě za uši! 

Myslím, že je fajn hledat krásu v obyčejných věcech, třeba tvary oblaků připomínají někdy různá zvířata a někdy přímo pohádkové tvory... nebo stíny keře v měsíčním svitu, na  chodníku se jeví jako tajuplný dopis napsaný hieroglyfy...

Z té domněnky klamné piští,

naštvaně, vždyť měla za to,

 že se na ni v kameništi

směje mince, pravé zlato!

Ke zmírnění toho šoku,

jenž si přeje přežít,

Naďa pro rum běží,

potřebuje mnoho loků...

(mrkací smajlík, jenom s tebou drobeček slovně laškuji)

Dneska jsem fotila kaluž, list byl nos a Meli mi říká, babičko, má klapaté uši a vidíš tu pusu... a každá jsme ji viděly jinde...  :o)

Také hezké... :)

Suchý únor. Máme