Kapitola čtvrtá - o mém biologickém otčímovi

Jestli někdo může za otcovu špatnou povahu, tak jeho matka. V některé z předchozích kapitol jsem napsal, že se jmenovala Božena, ale není to tak. Jmenovala je Růžena (sorry, píšu bez přípravy). To je jen o trochu lepší, ale pořád o hodně horší než Marie.

Babička Růžena byla rozený generál. Dokonce i děda Josef, její manžel, se jí bál. Zajímavé je, že zatímco o dědovi Josefovi (my jsme mu říkali mělnický děda, protože byl kupodivu z Mělníka) otčím mluvil v jednom kuse, o své mámě nemluvil vůbec nikdy. Ale jako že opravdu vůbec nikdy. Nepamatuji se na jedinou větu, kdy by ji zmínil, a on byl hodně ukecaný. To je podezřelé samo o sobě, nemyslíte? Zato mělnický děla byl ztělesněním pracovitosti, spravedlnosti, pečlivosti, ctnosti a ještě mnoha dalších …ostí. Neustále nám ho (nám jako mě a mému bratrovi) předhazoval jako nepřekonatelný vzor.

Pochopte, já vůbec nepochybuji o tom, že by děda takový nebyl. I podle mámina vyprávění to byl skvělý člověk, bohužel pod nadvládou tyrana, stejně jako celá jeho rodina. A tahle tyranie si na životech a charakterech lidi vždy vybere svou daň. V případě Zdeňka to byla totální rezignace na jakékoliv snažení o cokoliv a život utopený na dně sklenky, v případě dědy Josefa hluboká podřízenost, až chorobná závislost a strach dělat vlastní rozhodnutí. No a v případě jeho mladšího syna Jana šlo o bábinu reinkarnaci. Stejná povaha, jen o třicet kilo více svalů. Věřte, špatná kombinace pro kohokoliv v jeho dosahu.

Jeho potřeba všemu velet, nedbat na následky, ale hlavně nenést odpovědnost za své chování vedla k nejedné žalobě za ublížení na zdraví. Náš soused nebo otčímův praktický lékař by mohli vyprávět.

Jenomže můj biologický otčím měl i tohle posychrované. Nechal si udělat papíry na hlavu. Na to stačí zmlátit pár lidí a pak si nic nepamatovat - ovšem toto není návod. Umíte si představit život s prchlivým a k tomu fyzicky opravdu zdatným psychopatem? Ne, neumíte, to byste museli zažít.

Když mi jednoho podzimního večera přišli policisté oznámit, že nežije, rozplakal jsem se úlevou. Ti pitomci si mysleli, že jsem se sesypal žalem, a abych se náhodou nezapích také, si mě pozvali na druhý den na kobereček. Druhý den ráno se vzbudilo mé nové já. Šel jsem tam s takovou lehkostí v srdci a tak hezky si s těmi sloužícími policisty popovídal, jako už dlouho s nikým. Už jsem to nebyl já. To mi bylo šestadvacet let a vůbec jsem netušil, že právě zemřel můj biologický otec.